Vízový pohovor na U.S. Embassy in Prague
Špatně jsem propočítal dobu cesty k Americké ambasádě, která sídlí kousek od Malostranského náměstí v ulici Tržiště. Přicházeli jsme po vleklé stoupající dlážděné ulici krátce po osmé, ale již tou dobou se před ambasádou vytvořila fronta asi čtyř dalších žadatelů. Cestou jsme si všimli, že všudypřítomní policisté a ochranka (v počtu nejméně 5 ks) kontrolují mj. všechna auta blížící se k prostoru ambasády a to i oním zrcátkem na tyči pro zjišťování výbušnin v prostorách podvozku. Žádali dokonce řidiče o otevření víka motoru a zběžným pohledem zjišťovali, zda tam není něco navíc.
Zařadili jsme se do fronty a sledovali ranní cvrkot před ambasádou. Po několika minutách čekání již člen bezpečnostní služby hlídající u dveří začal po jednom vpouštět do budovy ambasády nedočkavé žadatele. Před tím se ještě zeptal na jméno (nechtěl vidět žádný doklad), porovnal jej se seznamem žadatelů na danou hodinu a požádal o ukázání obsahu zavazadla.
Poté vpustil daného žadatele do budovy, jak říkal, „za kolegy“. Hned u vstupu jsou po levé straně k dispozici všechny žádosti a složenky na zaplacení poplatků. Těmi kolegy myslel další ochranku, která hlídala u rentgenového tunelu a detekčního rámu. Jeden z nich mě požádal o vypnutí mobilního telefonu a do tunelu jsem kromě batohu vložil (jak jsem to viděl u svého předchůdce) i bundu. Rámem jsem, jako prakticky vždy, prošel bez problémů. Vrátili mi klíče, mobilní telefon si nechali v úschově. Umístili jej do očíslované přihrádky pod pultem a půjčili mi visačku s číslem. Má byla tuším pětka. Následovalo krátké zápolení s dalšími dveřmi, které se „zvenčí“ otevíraly buď nějak automaticky, nebo ochranka mačkala tlačítko (že by IQ test? :) Poměrně úzkou dlouhou chodbou s obrazy ze života pánů prezidentů USA v ČR jsem došel k pravotočivému stoupajícímu schodišti, vedoucímu do prvního patra, kde jsou okýnka a čekárna. Vše na chodbě bylo pěkné, zdobené.
V čekárně, která byla od 4 okýnek oddělena pouze stěnou se vstupem bez dveří, se tvořila další fronta, tentokrát na odevzdání základních formulářů, kontrolu zaplacení poplatků, odevzdání nadepsané obálky pro kurýrní službu All Ride a cestovního pasu. Údaje se kontrolovaly v okýnkách 2 a 3, zatímco v okýnkách 1 a 4 za nějakou chvíli zasedli úředníci a češtinou se značným americkým přízvukem začali pomocí audiotechniky vyvolávat jména žadatelů s číslem příslušného okýnka. Paní seděla v jedničce, pán ve čtyřce.
V místnosti byly dřevěné lavice a pár čalouněných židlí. Nechyběl ani pultík na vyplňování žádostí a pár obálek pro kurýrní službu. Sousední místnost sloužila pro vyřizování přistěhovaleckých víz. V rohu se krčily dveře na společné toalety, zařízené ve stylu pěkných letištních klozetů. Do místnosti vedla dvě veliká zamřížovaná okna s žádostí „neotevírejte, prosím“ a „don’t open, please“. Nesmím zapomenout ani na u stropu zavěšenou televizi, na které běžel přenos televize CNN.
Překvapilo mě, že žadatelé mají v ruce pouze pár neuspořádaných papírů. Podívali jsme se s Milkou na sebe, že jsme asi divní, když máme skoro plné desky různých dokumentů.
Prvních pár lidí bylo kladně vyřízeno v řádech desítek sekund, Milku si tam vzhledem k okolnostem nechali o něco déle a ani já jsem nebyl hned hotov. Šli jsme po sobě k okýnku číslo 1. Paní za přepážkou a sklem byla silnější, s blond melírem a hovořila částečně česky a částečně anglicky. Na anglické otázky jsem jí odpovídal česky, což jí evidentně nevadilo. Nejprve mi pomocí čtecího zařízení sejmula otisky obou ukazováčků. Koukal jsem, že se okamžitě vložily do elektronického formuláře. Zajímala se, jak dlouho tam strýc žije, jestli nemám v USA další příbuzné, popř. sourozence (resp. se ptala sestru).
Další dotaz padl na mé studium, v jakém jsem ročníku, co budu dělat po studiích (pokračovat), jestli jsem již skládal závěrečné zkoušky (v září s odkazem na zadání bakalářské práce, které ani nechtěla vidět). Samozřejmě ji zajímal index, který jsem měl až na nějaké desáté stránce. Když tyto stránky procházela, než narazila na index řekla „very nice“, což bylo pro mě jistě pozitivní. Poděkoval jsem (anglicky) a čekal, co bude dál. Index prolistovala a spokojeně cosi napsala do hlavičky prvního listu žádosti. Asi jsem vypadal zkroušeně, protože řekla „don’t worry“. Tomu se nešlo neusmát.
Vrátila mi desky s tím, že kurýrní služba mi doručí pas do dvou až tří dní, načež jsem se s paní rozloučil s vědomím, že nebude nutné přeplánovávat program na léto.
Po opuštění okénka jsme si s Milkou samozřejmě začali vyměňovat dojmy. Paní u Milky zajímalo, zda formulář vyplňovala sama a svou volbou angličtiny asi chtěla zjistit, zda se Milka v tomto jazyce chytá. Nicméně také skončila u toho, že paní se ptala anglicky a Milka odpovídala česky. Během hovoru se Milka též zmínila, že ten, se kterým plánuje do USA cestovat, se nyní nachází v čekárně a paní zběžným pohledem do dalších žádostí zjistila, že půjdu také k ní (a nejspíše že půjdu taky hned na řadu :)
Zajímal jsem se o kurýrní službu All ride, protože mi přišlo nespravedlivé, že nějaká vyvolená kurýrní služba má zhruba 40 000 zákazníků ročně jistých. 185 korun za jednu dovážku dává částku 7 400 000, což je přes 600 000 měsíčně. Z internetových stránek www.allride.cz jsem se však dozvěděl, že:
Kurýrní služba ALL RIDE, s.r.o. byla založena v polovině roku 1998 pouze jako externí přepravce zásilek amerického konzulátu a posléze využila svých zkušeností v oblasti přepravy i pro expanzi na pole kurýrních služeb. Začátek však nebyl jednoduchý, protože by se dalo říci, že trh je kurýrními službami již přesycen.
Po úspěšné žádosti o vízum jsme šli na snídani stylově do McDonald's (musíme si zvykat :) a pak já do práce. Má pracovní morálka dostala ten den vlivem ranního úspěchu pořádně na frak. Většinu dne jsem strávil na internetu hledáním vhodné letenky, protože jsem si byl vědom, že ty nejlepší jsou již beztak vyprodané a každý den může přinést nežádoucí změny. Nebylo to totiž tak dlouho, co ČSA námi vybraný let zdražily řádově o 4 tisíce Korun.
Letenky
Z dřívějška jsem toho již mnoho věděl a tak jsem šel v podstatě již najisto. Hledal jsem na http://www.levneletenky.cz/, http://www.studentagency.cz/, http://www.csa.cz, http://www.lufthansa.cz, http://www.ba.com, http://www.letenky.cz. Nakonec jsem si vzpomněl na Letušku firmy Asiana (http://www.letuska.cz), která měla ze všech nejlepší rezervační systém se srovnatelně nízkými cenami.
Kritéria výběru byla jasná: cena, trasa, čas, doba letu, mezipřistání, letadlo, cílové letiště (Newark (EWR/KEWR) preferován před JFK (JFK/KJFK)) a letecká společnost. Lety do Newarku byly buď drahé, nebo v nevhodný termín (odlet kolem 20. června by se ve zkouškovém období mohl vymstít) a tak jsem vyhledával již jen lety na JFK, kterých bylo mnohem více. Lufthansa i ČSA měly vysoké ceny, nejlevnější byly Delta a Air France.
Nejlevnější varianta byla s leteckou společností Delta Air Lines přes Budapešť za 15 440 Kč (zpáteční pro mládežníka). Letadlo do Budapešti mohlo být podle označení cokoliv včetně autobusu, tak jsem raději sázel na jistotu.
Další finančně zajímavou alternativou byl let přes Brusel nebo lépe přes Amsterodam. Ale co tam? Jednoho člověka v Amsterodamu prý celníci div že nesvlékli do trenýrek, takže tyto lety pro mě ztrácely lesk. Let přes Frankfurt už zase nebyl tak zajímavý, protože jsem již nějakou dobu pošilhával po mém velkém přání zpříjemnit si dlouhý let fyzickou přítomností Boeingu 747-400 „Jumbo Jet“, který jsem měl možnost blízce poznat pouze díky Microsoft Flight Simulátoru 2004 a pak trochu vzdáleněji při cestě do Egypta v roce 2004, kdy jsem jej zahlédl na Ruzyňském letišti při startu. Bylo to krátce poté, co Korean Air začal těmito stroji do Ruzyně létat. Toho času jsem bohužel ještě neměl u sebe fotoaparát. „Jumbem“ Delta ani Lufthansa v daném termínu do New Yorku nelétaly, proto jsem začal koukat po Air France, jejichž ceny nebyly úplně špatné.
Nakonec jsem vybral let o den později, než jsme chtěli a o 900 Kč dražší, než byla nejlevnější možná alternativa (tedy 16 339 Kč). Mezipřistání v Paříži nám dává mizivou naději uvidět Eiffelovku (letiště nějakého toho francouzského pána Charlese De Gaulla je bratru 25 km od ní), ale především let Paříž – JFK by se měl uskutečnit letadlem Boeing 747-400. Další výhodu spatřuji v tom, každý ze čtyř letů obstarává jiný stroj. 3x Boeing (737-500, 747-400, 777-200) a 1 Airbus (A319).
Při dokončení procesu zamluvení jsem narazil na nutnost registrace. Tím se mi zrušila požadovaná konfigurace a když jsem celý proces zopakoval, zapomněl jsem, že systém nevyhledal nejzazší termín, ale až další den. Nevím proč. Tím pádem bychom odlétali o den později, ale vraceli bychom se již o den dříve. Tímto děkuji dlouholetému příteli Pavlovi, který se mě zeptal na odlet, čímž mě přiměl celou objednávku znovu pročíst. Napodruhé jsem si všechno opravdu pečlivě zkontroloval a odlet zvolil přesně 6 týdnů od příletu (je tam de facto den navíc, způsobený šestihodinovým časovým posunem).
Časově to tedy vypadá tak, že z nového terminálu Ruzyňského letiště N2 se odlétá ve 13:05, čili v 11:00 abychom byli na letišti. Dřívější odlet by znamenal násilnější vstávání (pro ty z nás, kteří vstávají i ve tři odpoledne to bude násilné tak jako tak :) a pozdější by zase znamenal, že by se američtí příbuzní courali New Yorkem po nocích. Přílet je totiž plánován na 18:10, resp. tedy 6:10 PM :)
Očekávám, že pěkných pár minut potrvá, než se nám podaří prodrat se imigračními úředníky. Čili odhaduji, že k příbuzným domů dorazíme po prvních cca 160 km po Amerických dálnicích a silnicích kolem deváté, což je tak akorát na zabydlení, trochu konverzace a zalehnutí. Ranní přílet by znamenal pouze zabitý (prospaný) den.
- Více o letenkách
USA 2006
- 2006-03-23
- 2006-04-10, víza
- 2006-04-11
