USA.QeX.cz

Kennedy Space Center

Vstávali jsme něco kolem deváté hodiny a po snídani jsme naházeli kufry do auta, rozloučili se s našimi hostiteli a vyrazili do hotelu Buena Vista Suites v Orlandu, kde pro nás již měli připravené pokoje na brzký check-in.

V hotelu

Prohlédli jsme si pokoje, objevili cestu k malému bazénu, zjistili podrobnosti nákupu lístků do Walt Disney Worldu v hotelu, nasedli do auta a vyrazili na východ, směr Cape Canaveral, Kennedyho vesmírné středisko („Kennedy Space Center“, tedy KSC).

Jedeme na Cape Canaveral

Cesta ubíhala poměrně rychle, protože z hotelu na místo určení to trvá jen něco přes hodinu. Zaparkovali jsme na parkovišti č. 4 u hlavy nějakého slavného vesmírobijce a dorazili k pokladně.

Kennedy Space Center

U pokladny se teta optala, jaké vstupné je pro nás optimální, protože jsme měli slevový kupón $3.50 na plné vstupné ve výši $38.00. To ale je spíše na dva dny, vstupné zahrnovalo i „Astronaut Hall of Fame“, nacházející se pár minut autem od KSC. Zvolili jsme proto standardní vstupné („Standard Admission“) za $31.00 (resp. $32.86), na které se však žádná sleva nevztahovala.

Prošli jsme do hlavní budovy, kde na nás čekal – jak jinak – detekční rám. Již mechanicky jsme všechny kovové věci naskládali do připravené nádoby a prošli rámem, zde ale jako bonus jsme měli donést tyto nádoby k dalšímu stolu, kde se v nich jiní orukavičkovaní maníci prohrabovali.

Za kontrolou již byla vstupní hala plná letáčků (map střediska) a několika informačních tabulí. Moc jsme se tam ale nezdržovali, protože je v KSC (Kennedy Space Center) k vidění daleko více a beztak toho tato místnost tolik nenabízela. Rozhodli jsme se nejprve podniknout cestu autobusem k významným místům střediska. Vystáli jsme zhruba hodinovou frontu, čekání alespoň trochu zpříjemňovaly tabule se zajímavostmi, zavěšené pod stropem. Ale naštěstí i tentokrát jsme nečekali marně a usedli do klimatizovaného autobusu, jejichž celkový počet si netroufám odhadovat – ale bylo jich hodně. Nastupovalo se vždy do tří busů naráz, přičemž dále od nástupiště jich pěkných pár parkovalo, navíc na hlavním parkovišti zabíraly celou zadní řadu.

Vždy když autobus přijel, přední část poklesla kvůli snadnějšímu nastupování („kneeling bus“). Náš měl (pro tuto část cesty) číslo 29. Usadili jsme se v sedmé řadě nalevo a těšili se, co uvidíme. Nad hlavami jsme měli řadu vestavěných monitorů, na kterých se při nastupování zobrazovalo modré kulaté logo NASA.

LC 39 Observation Gantry

Prvním bodem byl „LC 39 Observation Gantry“. Cestou jsme projeli přes stráže, které se nesměly fotografovat. V okolní přírodě žije spousta živočichů, včetně aligátorů (viděli jsme nejméně 4). Na vestavěných monitorech se promítaly informace o vybavení a činnostech NASA. Projeli jsme kolem VAB (Vehicle Assembly Building), u které byly přistaveny dva pásové transportéry („crawler transporter“). Tento „drobeček“ dorazí na místo určení zhruba za 8 hodin a spotřebuje galon benzínu na 17 stop (tetina Toyota Highlander Limited udělá na galon 22 mil a Milčina Škoda Felicia zvládne mil hned 36).

Uvnitř VAB se nacházel raketoplán kvůli velmi důkladné inspekci před dalším startem, který je naplánován na (resp. příznivé období startu „launch window“ začíná) 28. srpna 2006. Dovnitř jsme se samozřejmě podívat nemohli, ale dozvěděli jsme se, že by se dovnitř pohodlně vešla Socha svobody, že má objem jako čtyři Empire State Buildingy, že na sobě má největší malovanou vlajku USA na světě, přičemž plocha modré části je stejně velká, jako hřiště na americký fotbal („football“, neplést s naším fotbalem, kterému v USA říkají „soccer“). VAB disponuje údajně největšími dveřmi na světě, jsou vysoké 456 stop.

U VAB se ještě nachází středisko řízení vesmírných letů, což je podlouhá futuristicky vypadající bílá zhruba dvoupatrová budova snad i bez oken, jen s řadou jakýchsi průduchů.

Vystoupili jsme na „LC 39 Observation Gantry“ a shlédli krátký (propagační :) film o tom, co se skrývá na pozadí každého startu raketoplánu. Pokračovali jsme do výstavní místnosti, které vévodil veliký model raketoplánu na odpalovací rampě. Po několika vteřinách začínala ukázka, během které se otevřela část odpalovací rampy a byly popsány kompletní předstartovní procedury. V místnosti bylo modelů více, všechny samozřejmě patřily raketoplánu. Kromě toho bylo po stěnách i v prostoru mnoho informačních tabulí.

Pokračovali jsme na třípatrovou pozorovací plošinu, vysokou 60 stop. Nahoru jsme vyjeli výtahem, vyfotili odpalovací rampy pro raketoplány 39A a 39B. Bohužel obě byly prázdné, další start raketoplánu je naplánován až na konec srpna. Vpravo od těchto ramp se nacházejí rampy pro start klasických raket. Cestou dolů, pro kterou jsem si vybral schody, jsme se podívali na raketový motor a vystáli frontu na další část projížďky.

Tentokrát jsme měli za řidiče postaršího pána ve slaměném klobouku, který mluvil velmi zajímavě, protahoval resp. zpomaloval konce většiny vět, jako kdyby mluvil o něčem hodně tajemném. Během cesty jsme viděli „manatees“ (kapustňáky), jak se mihli ve vodě, z ptáků kupříkladu plameňáky („flamencos“), vrány („fish crows“) a volavky („snowy egrets“, „great blue herons“). Dokonce jsme zahlédli hnízdo orla mořského („osprey“). Pán v klobouku nám vyprávěl, že cesty pro crawler transporter jsou vysypány oblázky z řeky Alabama, jelikož nekřešou a tudíž neházejí jiskry. Jedna jiskra by totiž mohla odpálit raketu přímo do budovy :) Upozornil nás také, když jsme měli možnost zahlédnout přistávací plochu která je tak široká, že by na ní malé letadlo mohlo přistát napříč. Šířka „Shuttle Landing Facility“ je 120 m, délka přes 5 km. Rovněž nám vysvětlil funkci modré čáry na silnici – je to vedoucí čára pro crawler transporter, které se drží během své celodenní cesty mezi VAB a odpalovací rampou.

Apollo/Saturn V Center

Vystoupili jsme u „Apollo/Saturn V Center“, ale tentokrát jsme úvodní film (pravděpodobně o dobývání měsíce) na očividné přání mého dámského doprovodu vynechali a vešli přímo do budovy. Byla obrovská a uchovávala v sobě raketu Saturn, Apollo 12, měsíční vozítko Lunar Rover a další exempláře. Nechali nás také


sáhnout
na kus měsíční horniny (ID 70215,287).

Kromě toho bylo možné vyzkoušet si na dálku řídit vozítko na Marsu, což vypadalo fakt dobře – vozítka byla vybavena kamerou a vysílala obraz na malý monitor, na kterém to vypadalo jako skutečně na Marsu. Navíc občasné interference tomu dodávaly autentičnost, i když ona dvě na dálku řízená vozítka se pohybovala jen pár metrů od jejich řidičů a nejen oni, ale všichni přihlížející tak mohli pozorovat jejich pohyb v reálu, aniž by museli koukat na monitory.

Ještě jsme se stavili u suvenýrů, ale jen z důvodu průzkumu, jelikož obrovský obchod se suvenýry je v KSC Visitor Center. Pokračovali jsme tak do další fronty, zde bylo možné vybrat si frontu „dále“, nebo „zpět do KSC VC“). Samozřejmě jsme pokračovali dále.

Posledním řidičem, vlastně řidičkou, byla jakási žena, která mi připadala (možná to byla pravda), že sotva sešlápne plynový pedál a že na volant stačí jen s těží. Během přejezdu začalo pěkně pršet, ale jak rychle déšť přišel, tak rychle zase odešel. Paní nám vyprávěla o zvířatech (protože o těch je stále co vyprávět).

International Space Station Center

Vystoupili jsme u „International Space Station Center“ a shlédli krátké propagační video o ISS – mezinárodní vesmírné stanici. Té byla také věnována následující expozice. V první části bylo možné projít některými moduly, ve druhé části (do které se muselo dostat po krytém mostě) tvořila chodba s prosklenou místností, vedoucí do proskleného ochozu nad skutečnou laboratoří, ve které technici připravovali další části ISS. Ačkoliv bylo avizováno, že se tam v současnosti něco zkoumá, nebylo vidět v podstatě nic. Proto jsme prošli pár modulů zpět v první části a vydali se k východu – chytit autobus na poslední kus cesty.

Souvenir shop a lijavec

Během cesty začalo silně pršet, zdrželi jsme se před vystoupením, abychom mohli dojet až ke kryté části nástupiště (normálně se vystupuje na nekryté části, do kryté se vejde pouze jeden autobus). Zapadli jsme proto do obchodu se suvenýry, údajně největšího obchodu s touto tématikou na světě. Prozkoumali jsme první patro (klasické „shit“ suvenýry) i druhé patro (knihy, dobové noviny, autentické dokumenty atd.), vybrali suvenýry a odebrali se k pokladně.

Postavili jsme se do fronty, ale ta neubývala. Zjistili jsme, že jejich pokladny jsou offline, kvůli bouřce. Po asi čtvrt hodině čekání z tety vypadlo: „To by člověk nevěřil, že se to stane zrovna tady, ve vesmírném centru. Dostali člověka na Měsíc, ale nejsou schopni odbavit frontu zákazníků v obchodě se suvenýry“, načež se ozval tlumený smích většiny lidí okolo :) Po dalších několika minutách to udělali tak, že zákazníky odbavovali offline s tím, že se serverem to sesynchronizují později. Podobný problém byl při platbě kreditní kartou. Oproti normálu sice dělali více ochranných kroků, ale pokud byl člověk na kreditní kartě neměl žádný zůstatek, v ten moment by se na to stejně nepřišlo. Za dva oficiální průvodce a pohled jsme zaplatili $13.07.

Čekání mělo ale jednu hlavní výhodu – přestalo pršet. Ačkoliv většina atrakcí již pomalu zavírala (v prostorách se třeba nachází 3D kino typu IMAX), většinu toho, co jsem chtěl vidět, jsme zvládli.

Průzkum zbytku KSC

Začali jsme u ukázky starých raket v „Rocket Garden“. K vidění byly kromě nosných raket i moduly pro lidskou posádku. Na zemi byl jakýsi měkký umělý povrch, který byl vlivem deště úplně nasáklý vodou.

Pokračovali do „Early Space Exploration“, tedy expozice začátků dobývání vesmíru. Ve vstupní hale byla pod stropem zavěšena ruská raketa Sojuz. K vidění byly různé dobové artefakty včetně poměrně rozsáhlé rekonstrukce hlavní haly dobového řídícího střediska projektu Mercury, což byl první americký pilotovaný kosmický projekt, který měl za cíl dopravit člověka na oběžnou dráhu Země a bezpečně ho navrátit zpět. Program probíhal v letech 1958 až 1963.

Přesunuli jsme se přes celý KSC Visitor Center k „Astronaut Memorial“. Cestou jsme se ale stavili u betonového bazénku, kde jsme objevili několik aligátorů, včetně zajímavé cedulky „Don't feed the Aligators!“– na různé zákazy krmení jsme si již zvykli, ale zákaz krmení aligátorů nás prostě dostal.

„Astronaut Memorial“ je památník kosmonautům, kteří tragicky zahynuli buď při svých vesmírných misích, nebo během dalšího působení. Skládá se z pamětních tabulí a veliké šedočerné stěny, kde jsou proryta jména astronautů (skrz). Za těmito škvírami se nacházejí reflektory, takže za šera jsou jména krásně rozsvícena.

Pokračovali jsme k replice raketoplánu, pojmenovaném „Explorer“. Po levotočivých šikmých plochách. jsme vystoupali až na úroveň pilotní kabiny, kde jsme měli příležitost nakouknout dovnitř. Ovládací panel raketoplánů se skládá z mnoha displejů. Na opačné straně se nacházel nákladní prostor pro „payload“, který raketoplán vynáší na orbit.

Na cestě k východu chtěla Milka vidět fotky, které nám udělali při prvním čekání na autobus. Vydali jsme se proto zpět do obchodu se suvenýry. Chvíli to trvalo, než se nám ji podařilo lokalizovat, protože kvůli dešti byly nástěnky umístěny u zdí, i když fotografie byly z obou stran. Dle očekávání to bylo moc kýčovité a tak jsme se vydali k východu.

Bohužel jsem si již nevzpomněl na „Exploration in the New Millenium“, kde je rozebrána budoucnost vesmírných letů a především je tam možnost sáhnout si na skutečný kámen z Marsu. Něco mi však říká, že to bude podobné, jako s kusem Měsíce, za druhé se hned v sousední Georgii vyskytuje červená půda a tak není problém dovézt těch pár desítek mil „zaručeně pravý kámen z Marsu“ :) Navíc byl náš americký doprovod jako obvykle příliš „tired“ a byl jsem si také vědom toho, že tři členové z čtyřčlenné výpravy by si tuto expedici klidně nechali ujít. Proto jsme zamířili k autu a pak do hotelu. Cestou jsme si ještě vyfotili síň slávy, která se nachází nedaleko od KSC.

Zpět v Orlandu

Hned po návratu do hotelu jsme se vydali do Asian Harbor (čínský bufet) na večeři. Vyšlo to zhruba na něco přes $15.00 na osobu. Po vydatném jídle jsme se vydali hned vedle do obchůdku s nejrůznějšími suvenýry. Nicméně jsme neobjevili nic moc zajímavého, takže jsme pokračovali do nedalekého CVS/pharmacy, který se nacházel ve stejném strip mallu jen pár obchodů daleko. Tam jsme pořídili jednu dvoulitrovou Coca Colu („coke“, $1.49) a čokoládou obalované slané preclíky Flipz za 99 centů. Daň nás přišla na 10 centíků.

Hotel Buena Vista Suites [suíts] má z jedné strany (nejspíše) dvoulůžkové pokoje, ze druhé pak čtyřlůžkové apartmány s možností pátého lůžka na (nejspíše) rozkládacím gauči. Je vybaven dvěma televizory, ledničkou, mikrovlnkou, kávovarem, dřezem a ostatním, co ke klasickému apartmánovému pokoji patří. Máme číslo 433, zámek se otevírá kartou, kterou si neustále pletu se vstupenkou do Walt Disney Worldu. Ale tu vlastně koupíme až zítra :)

Klimatizace funguje až moc, pokoj je spíše mrazák. Navíc i v hotelu měli problém s bouřkou, která vyřadila z provozu kabelovou televizi. Když ji nahodili, sledovali jsme propagační kanál, na kterém vysílali zajímavé záběry z Universal Studios Resort.

Walt Disney World je jasný, máme ale ještě dva další dny. V naší oblasti se nachází ještě Universal Studios Resort, zahrnující dva tématické zábavní parky. Starší s klasičtějšími tématy atrakcí a novější s více rollercoastery. Jak jsme se z letáků z recepce dozvěděli, v okolí je toho hodně. Můžeme navštívit aligátory v Gatorlandu, autentické artefakty vylovené z vraku Titanicu v „Titanic – The Experience“, zábavní park Busch Gardens a mnoho dalšího.

Podstránky