USA.QeX.cz

Křtiny

Ráno nás kolem půl deváté probudil kravál v domě. Nicméně jsme další hodinu dělali, že ještě spíme :) Pak jsme se oblékli do slavnostního a v 11 hodin přišli kmotři, kteří mi byli již na první pohled nesympatičtí. On vypadal jako Petr Muk a moc se neusmíval, ona byla taky nějaká „jetá“, přišla mi taková afektovaná a úsměvy taky moc nerozdávala.

Jejich dvě děti byly také kapitola sama pro sebe – kluk připomínající Fullera McCallistera z filmu „Sám doma“ a holka bojící se psů (třikrát ji pokousali, něco mi tu smrdí), takže chudáci zvířata byla skoro celou dobu zavřená, nejčastěji v malé kleci („cage“). Bavil jsem se při jejím příchodu do domu, kdy brečela, že tam budou psi a nechtěla dovnitř. Když ji její rodiče po nějaké době konečně přesvědčili, že všechno bude OK, jakmile překročila jednou nohou práh, ozval se hrozný štěkot. Holka pochopitelně s brekem vzala kramle :) Měl jsem fakt co dělat, abych se nezačal chlámat... Oblékli jsme se a před polednem vyrazili do kostela „St Jane Frances De Chantal Catholic Church“.

V kostele

Začínalo se mší, což mi předtím nedošlo. Během zhruba dvaceti minut mše jsme čtyřikrát vstávali a třikrát si klekali. Tedy oni si klekali, já k tomu neměl důvod – nejsem věřící a těm baptistickým žvástům jsem stejně nerozuměl. Písničky mi přišly hezčí, předzpívával nějaký mladý muž s příjemným hlasem. Jinak mše probíhala velmi podobně té české. Chvíli se mluvilo, do toho lidé odpovídali (ale v USA odpovídají daleko častěji a déle), chvíli se modlilo (kdoví co to všichni kolem říkali, my odříkáváme otčenáš, ale tohle jejich bylo fakt (fáááákt) dlouhé. Dalo se to číst z knihy, ale nevím přesně, co četli. Tak jsem si to alespoň vyfotil.

Američané jsou mnohem více věřící, než Češi. Když se něco stane, nejčastěji tedy nějaké neštěstí, ozývá se ze všech stran „Oh My God!“, viz třeba videa z 9/11. V Amerických filmech i třeba v Simpsonových je to naprosto zřetelné. Sem tam se někdo pomodlí před jídlem, chodí v neděli do kostela, mají heslo „God Bless America“ („Bůh ochraňuj Ameriku“ či „Bůh žehnej Americe“).

Dostalo mě, když si lidi navzájem potřásali rukama se slovy „Excuse me“, tedy „Promiňte“. To jsem trochu nezvládl, tak jsem jenom tak pokýval hlavou, jako „v poho, nic si z toho nedělej“ :)) Asi se omlouvali za své hříchy, co já vím... akorát že jsem byl na ráně vedle sedící tříčlenné rodiny. In the name of God, Father, Son, and Holy Spirit. Amen. Když si šli nechat dát něco do pusy a vraceli se na místo, místo pána vedle mě najednou seděla paní. Náhoda? Nevím, nedivil bych se, kdyby ne :)

Křest

Za krátký okamžik po mši se přešlo k samotnému procesu křtu. Ten den se křtily celkem tři děti, mezi nimi i nejmladší syn mé sestřenice, jehož prostřední jméno je stejné jako strejdovo, tedy české. Nejprve jim farář udělal svěcenou vodou na čelíčku křížek, pak je oblékl do jakési křtící zástěry, pak k nim promluvil a nakonec udělal ještě jeden křížek, či co. Rodiče tuším také dělali synkovi křížky na čele. Ve finále vzal kmotr či kmotra mimčo do náruče, přistoupili ke křestnímu umyvadlu a farář mu na hlavičku vylil něco svěcené vody, načež mu utěrkou hlavičku zase osušil.

Proces pokračoval u oltáře, kde rodiče s kmotry odříkali nejspíše nějaký otčenáš.
Po procesu jsme se odebrali zpět k autům a zpět k Rhee domů, kde se konala křestní párty. Nyní se většinou párty pořádají v restauracích nebo v jiných podobných zařízeních, protože párty doma s sebou nese všelijaká rizika, úskalí a povinnosti: úklid, hlídání rodinného majetku, odpadky atd. Všichni jsme protestovali proti držení psů v kleci, takže se rozhodlo je přemístit do garáže, kde měli i dost místa. Bylo tam ale celkem horko, protože garáž není klimatizovaná. Takže se ustoupilo ještě k tomu, že mohou do prádelny, kde již klimatizace je.

Afterparty

Na párty bylo třicet až čtyřicet lidí, z toho zhruba pětina dětí do osmi let. Tito lidé se skládali z příbuzných, známých a sousedů. Více než polovina z nich mluvila tak nesrozumitelně, že jsme se radši uklidili stranou :) Takticky jsme si vybrali místa v místnosti se stolem plným občerstvení. Nebylo to zrovna zábavné, ale rozhodně jsme si ušetřili potenciální trapas či faux pas, stále jsme se něčím krmili, něčím to zapíjeli a něčemu se tlemili. Po nějaké době se uvolnil gauč v obýváku a již pár lidí odjelo, takže jsme se přesunuli tam.

Oslava narozenin

Po další době mě teta zavolala do kuchyně, kde byl pro mě nachystaný narozeninový dort. Své třiadvacetiny budu mít sice až za pár dní, ale tohle byla nejrozumnější příležitost, jak je oslavit ve velkém stylu. Dorazil jsem k dortu se třemi svíčkami a všichni přítomní (odhadem tak 30 lidí) začalo zpívat „Happy Birthday“, bylo to fáákt hustý! :)

Poté došlo na krájení dortu. Dorty byly dva, jeden (zmrzlinový) pro mě, druhý (klasický) pro Jordana. Americké dorty jsou klasicky nízké, hranaté, barevné a přeslazené. Můj byl tak poctivě zmrzlý, že na dokrájení byl nutný druhý nůž. Ten první to fyzicky neunesl :) Vylomil jsem ostří z plastové rukojeti, holt (jako všechno) „Made in China“, co se dá dělat. Rozdal jsem až na pár kousků všechno, já i Milka jsme si zabrali kraje, kde bylo nejvíce toho nejlepšího – polevy :) Když jsem byl likvidovat papírové talíře od dortu, srazil jsem se u skříně s odpadkovým košem s Billem, který mi ještě za sebe podal ruku a popřál vše nejlepší, resp. tedy „Happy Birthday“.

Po nakrmení se jsem se přesunul na gauč, kde mi teta začala dávkovat dárky. Tričko značky Nike modré barvy od Milky mě nepřekvapilo – věděl jsem o něm. Následovala ale krabice s bílými teniskami („snickers“) značky Nike, třemi tričky značky Nike a několikatery bílé nízce krojené ponožky, překvapivě od značky Nike a černobíložluté kraťasy – hádejte, od jaké značky :) V USA to jsou značkové věci v podstatě za normální peníze, nehledě na to, že teta prý narazila na nějaký solidní výprodej („good sale“). Nike je totiž Americká značka a moje oblíbená. Milka, asi aby jí to nebylo líto, dostala plyšového slona z Animal Planet.

Lidé se postupně začali klidit, takže jsme mohli pustit psíky z prádelny. Byli velmi šťastní a i my jsme byli o moc spokojenější. Zůstalo jen takové to „zdravé jádro“, tedy ti nejbližší přátelé. Nicméně po nějaké době přišel čas odjezdu i pro nás.

Návrat do NJ

Vyrazili jsme kolem 19:00. Cestou domů jsme se v autě celkem dobře bavili, panovala humorná nálada. Překvapilo mě, že značky říkají i takové věci, jako že vozovka na mostě namrzá dříve, než vozovka klasická (textem, před každým mostem). Vůbec mají hodně značek pouze textového charakteru, u nás se daleko méně čte. Často jsem se musel nad některými cedulemi pousmát, třeba když jsem na telegrafním sloupu objevil ceduli „Do not dig, buried telephone cables!“.

Cestou jsme na nebi viděli plout několik horkovzdušných balónů.

Ještě jsme se stavili ve Wal-Martu, nakoupit nějaké potraviny a hlavně nějaké tříčtvrteční kalhoty a prádlo pro tetu na dovolenou. Za pár dní totiž vyrážíme zhruba na deset dní na Floridu, zjistit, co nám (nejen) Disney dokáže nabídnout :) Všiml jsem si, že vlastně nákupní vozíky nevyžadují nejprve zasunout minci nebo žeton. Prostě jako to bylo u nás za starých časů. Nezapomněli jsme ani koupit polštáře, protože ty naše jsme zapomněli u Rhey. No, ve Wal-Martu to byla otázka několika dolarů. Přesně tohle je Americký styl života – vše je postradatelné („disposable“) a dá se to kdyžtak koupit (ve Wal-Martu :)

Zpátky doma

Po příjezdu teta objednala „čínu“, v mezičase jsme se stihli osprchovat. Pak jsme se vrhli na právě dodané čínské jídlo. Na jednom z Fortune Cookies se nacházelo „To be able to look back upon one's past life with satisfaction is to live twice. Lucky numbers: 10, 28, 38, 44, 5, 33.“. Vybalili jsme, rozestlali a kolem půlnoci zapadli na kutě.

Podstránky