USA.QeX.cz

Přílet

Praha

Ráno jsme dobalili, zkontrolovali přítomnost dokladů, seskupili kufry a vyrazili po obvyklé trase přes ulici Korunovační, Vítězné náměstí a Evropskou do Ruzyně.

Na Ruzyňské letiště (PRG/LKPR) jsme dorazili přibližně v 11:15 a po krátkém prozkoumání zánovního terminálu N2, zabalení menšího ze dvou kufrů do fólie, nechtěnému pokusu o odbaveni u Business přepážky a rozloučení se s mými rodiči, kteří nás na letiště dopravili, jsme si stoupli do té delší fronty na Economy lety.

Odchytila nás tam příjemně vyhlížející mladá slečna s tím, jestli náhodou neletíme s Air France či KLM. Nelhali jsme a na její žádost jsme ji následovali za záminkou snadnějšího odbavení. V čele odbavovacích přepážek měla se svou kolegyní malý stánek s notebookem, připojeným na internet. Byli jsme požádáni o elektronickou letenku, protože bylo nutné vyplnit jakýsi online formulář na webu Air France. Kolegyně chvíli bušila potřebné údaje do počítače, pak jí vypršela platnost stránky v internetovém prohlížeči Microsoft Internet Explorer a tak to tam musela nadatlovat znova. Já, coby webdeveloper, jsem se příjemně bavil :) Bylo to sice delší, za to však méně pohodlné. Na druhou stranu jsme to mohli udělat z domova. Odbavovaly nás 15 až 20 minut, pak jsme pouze hodili kufry na nejbližší přepážku (21,5 a 17 kg), dostali jsme palubní vstupenky na let do Paříže i do NYC a vyrazili směr bezcelní zóna.

Ještě jsme se šli (samozřejmě na mé přání :) cournout po veřejné části nového terminálu. Objevili jsme slušně vybavenou trafiku, která měla spoustu zajímavých knížek, mimo jiné i o krtečkovi.

Na pasové kontrole nebylo zdržení delší než pět vteřin a již jsme byli v čekací hale. Prošli jsme ji od začátku do konce, byl jsem na nový terminál velmi zvědavý. Je z něj o mnoho lepší výhled na prostory letiště, než z terminálu N1; nehledě na to, že vede podél runwaye 13/31.

Ačkoliv do USA letíme s Air France, v rámci aliance SkyTeam letíme do Paříže s ČSA. Přílet našeho letadla byl zpožděn, proto se na čas nestihl ani odlet. Měli jsme 20 minut zpoždění, místo 13:05 jsme odlétali 13:25. Podle slov kapitána Habarda náš let AF 4903 potrvá 75 minut a bylo to dost přesné.

Let do Paříže

Letadlo bylo oproti očekávání A320. Udivila mě sedadla, která byla kožená. Bylo hodně prostoru pro nohy, popřípadě carry-on zavazadla a celkově to bylo dost pohodlné.

Vedle mě seděl postarší český manželský pár, jehož příslušníci mi přišli jako praví venkovští balíci. Paní si (nečekaně :) zapomněla vypnout mobil a její choť (sedící přímo vedle mě) jen mávl rukou, že je to v pohodě, že jen zbytečně vyšilují. Když při rolování po letištní ploše hlavni letuška upozornila, ze důrazně žádají vypnout mobilní telefony, teprve se uvolil a požádal mě o podání malého modrého batůžku.

Kapitál Habard během startu vergloval po runwayi, jako kdyby na ní byly díry. Začal stoupat nějak podivně a již krátce nad zemí se začalo letadlo klepat jako při turbulenci. Pořád něco dorovnával, chvíli stoupal a chvíli klesal (čili tolik oblíbené změny vertikálního G). Konečně jsem se mohl podívat, jak vysoko je 200 stop, což se pozná podle toho, že se v této výšce zasunuji klapky z úhlu 5° či 10° (dle zatížení). Seděli jsme vzadu a tak bylo na klapky dobře vidět. Bohužel jsme seděli sice vedle sebe, ale oba do uličky, takže z výhledu nebylo nic.

Letěli jsme v letové hladině 10 900 metrů rychlostí 850 km/hod. při venkovní teplotě -45°C, ale pro zvýšenou oblačnost toho stejně moc vidět nebylo. V letové hladině bylo zřetelně slyšet ubrání tahu motorů z důvodu úspory paliva.

Vedoucí palubního personálu měla velmi zajímavý hlas, baryton. Prostě mužatka hadr :) Ale veškerá hlášení hlásila v češtině, angličtině a francouzštině. Cestující obsluhovaly tři letušky (nepočítaje vedoucí palubního personálu) a jeden steward [stu:rt].

Během letu bylo nějaké to „drncání“, ale žádné hluboké propady, které charakterizuji klasické turbulence, nenastaly. Samozřejmě výzva k zapnuti bezpečnostních pasu přišla ve chvíli, kdy měli téměř všichni cestující nalité nápoje :) Cestující si četli noviny (Právo, Hospodářské noviny a pár cizojazyčných). Na stropních výklopných LCD displejích se promítaly gagy „Just for fun“ (http://www.hahaha.com/). Jako vždy některé byly vtipné, některé spíše trapné. Rozhodně to ale bylo nějaké rozptýlení.

Cestou se podávalo malé občerstvení, pečivo, máslo, salám a tak. Paní sedící za Milkou (tedy úhlopříčně vzad od mého sedadla) měla nějaké žaludeční problémy. Kromě nezdravé barvy a trpitelského výrazu by mohla soutěžit v plnění papírových pytlíků. Měl jsem za to, že ten materiál neprosakuje :-/

Za hodinu a deset minut jsme byli v Paříži, přistáli jsme pouze se zpožděním několik minut oproti původnímu plánu a hlavně oproti původnímu zpoždění několika desítek minut. Po dosednutí kapitán aktivoval zpětný tah, ale nakonec to fakt zahamtnul, že jsme si málem vyrazili zuby o sedadlo před námi.

Paříž

Na letišti CDG jsme měli na přestup z terminálu B na terminál C asi tak půl hodiny. Museli jsme ale čekat na autobus, kam nás poslala ochotná paní – zaměstnankyně letiště. Čekali jsme asi deset minut, což bylo v našem případě dost zlé. Na dojetí autobusem k terminálu a následném vyhledání správného gate (C89) jsme tak měli asi pět minut. Z autobusu jsme viděli nadzvukový letoun Concorde, který na letišti stojí jako memento doby, kdy se z Evropy do USA nebo zpět bylo možné přesunout v čase pod čtyři hodiny.

Letiště Charles De Gaulle International Airport (Aéroport Roissy-Charles-de-Gaulle Roissy Airport, CDG/LFPG) si za posledních pár let také prožilo své.
25. července 2000 se v 16:44 zřítil nadzvukový letoun Concorde na charterovém letu AF 4590 do New Yorku. Zahynulo 109 lidí v letadle asi 4 na zemi. Příčinou byl z předchozího letounu odpadlý kus kovu, který prorazil Concordu pneumatiku. Ta poškodila palivové nádrže, které se vznítily.
24 května 2004 se kolem 7. hodiny ranní zřítila střecha a s ní i část terminálu 2E. 5 osob zahynulo a 12 bylo zraněno. Terminál byl otevřen dne 25. června 2003 a stál 890 milionů amerických dolarů.

Cestou nás čekalo ještě projití detekčním rámem (u zavazadel rentgenem) a pak jsme již z dálky viděli poměrně dlouhou frontu lidí.

Před vstupem do nástupního prstu („chobotu“), vedoucího k našemu Boeingu 747-428 (let AF 10, F-GITE dodaný 18.3.1992), jsme během krátkého čekání nafasovali dva formuláře nutné pro vstup na území USA. Prošli jsme dále do chobotu a cestou minuli tři nejspíše náhodně vybrané pasažéry, kteří si zouvali boty, ukazovali zavazadla atd. Měli jsme kliku, ochranka měla právě plno práce :) Dorazili jsme až k letadlu, kde nám uvítací letuška oznámila, že naše místa jsou v horní části letadla vlevo. To jsem myslel, že špatně slyším, protože v mých očích jsou sedadla v horním patře něco jako V. I. P. :)

Ve skutečnosti se opravdu jedná „jen“ o turistickou třídu, první třída je v přední části letadla. Hypoteticky by z okýnek v první třídě mohlo být vidět dopředu. Hemžilo se to tam východní Evropou – kromě dvou Čechů byli přítomni i Rumuni nebo Moldavci.

Naším personálem byl mladý obtloustlý černoch s vousy typu "kolečko", dále pak sympatická třicátnice s odbarvenými vlasy. Ne úplně blond, řekneme světle hnědá :) Obdrželi jsme pytlíčky z průhledného PVC obsahující spací klapky na oči, sluchátka („špunty“), špunty do uší a vlhčený ubrousek. Pak rozdávali nápoje a sáčky se zajímavými kostičkami pečiva, nejspíše jako aperitiv. Roznesli nám i jídelní lístky. Na výběr bylo buď kuře nebo ravioli.

Ještě před odletem jsme se pustili do vyplňování formulářů pro vstup do USA. Jeden je přímo pro imigrační úřad („I-94 Arrival/Departure Record“), druhý pak slouží jako celní deklarace („Customs Declaration“). Nechtěli po nás žádné „špeky“, jako tomu bylo u víz v ČR. Jen se ptají na to, kolik vezeme dárků, které hodláme nechat v USA (rozepsat s částkami do příslušných řádků na zadní straně a dopsat součet), limit je $100.00 na rodinu, popř. (jako v našem případě) na osobu. Do této hodnoty jsme se po troše laborování vešli celkem pohodlně. Dále je zajímalo, jestli vezeme jídlo, biologické látky (ne zbraně, tohle opravdu nejsou žádosti o víza), jestli jsme přišli do styku s dobytkem (takhle jsem to alespoň pochopil, asi kvůli hygieně resp. zavlečení chorob) a další podobné věci. Pak se vyplnily klasické nacionále, v imigračním navíc informace o vízu a to bylo všechno. Po zkušenostech s žádostí o vízum velmi příjemné :)

Let do New Yorku

Dlouho jsme čekali na povolení ke startu. V době žhavení motorů jsme měli hodinové zpoždění oproti letovému plánu. Motory při startu Jumba, to je fakt rachot. Ovšem coby cestující „v patře“ jsme si hluk nemohli vychutnat tak, jako cestující sedící za křídly.

Letěli jsme něco málo přes 900 km/h, okolní teplota -61°F. Celková vzdálenost z Paříže je necelých 6 000 km s dobou letu 8:10 (zpátky by to mělo být o dost kratší).

Ravioly k obědu nebyly špatné, ale čekal jsem kečup či něco podobného, rozhodně ne bílou omáčku s kusy špenátu. Ve druhé polovině jsem vzal za vděk Milčiné nabídce výměny jídel. Ale ani kuře mi moc nejelo, patrně jsem byl nervózní z toho, co na nás čeká po přistání.

Velikým zážitkem bylo pro mě vidět z okénka křídlo se dvěma motory. Výška, z jaké jsme na letišti shlíželi na okolí, byla také úchvatná. Navíc za naší poslední řadou vlevo byl prostor (nejen) na sklopení sedadel a tím pádem i ulička s „nevyužitým“ okýnkem, kde bylo možné se na chvíli usádlit a pozorovat ubíhající oblačnost. Neletěli jsme ani přes Island ani přes Grónsko, prostě přímo přes Atlantik na západo-jihozápad. Oblačnost byla chvílemi silná, slabá i žádná. Volných osm hodin jsme vyplňovali nejčastěji zavřenýma očima nebo častěji pokusy o poslouchání hudby či sledování displeje před námi, kde bylo možné vybrat si z několika filmů. Milka objevila nějaký film o polárních psech, který se nakonec ukázal jako nejzajímavější.

Jednalo se o film „Eight Below“ (u nás jako „Osm statečných“) a v té době jsme ještě nevěděli, že na nás bude následujících několik týdnů pobytu v USA koukat odevšad, kde se prodávají VHS a DVD coby žhavá novinka.

Nad kontinent jsme nalétávali někde na úrovni New Jersey (zhruba v místech, kde bydlí teta se strejdou), pak se změnil kurs na severovýchod a podél pobřeží se letělo až do New Yorku, na letiště J. F. Kennedy International Airport (IATA: JFK, ICAO: KJFK).

Přistání s Jumbem bylo velmi hladké, člověk téměř nepoznal dosednutí, a tudíž úplně v pořádku. Jen zpětný tah motorů při brzdění byl pochopitelně o mnoho hlučnější, než jsme zvyklí z letadel pětinové velikosti. Po přistání jsme obdivovali typická americká auta, náklaďáky Mack a Peterbilt a parkující autobusy typu „school bus“.

Během čekání na letištní ploše se najednou ozval děsný rámus. Letmým pohledem do okna na opačné straně letadla jsme zjistili, že odhadem dvacet metrů od nás bylo letadlo ve fázi odlepení se od země („V2“), takříkajíc „přímo pod okny“.

JFK Airport

Nastal okamžik pravdy. Dorazili jsme k Terminálu 1, chvíli trvalo, než se výsuvný tubus („chobot“) přisál na letadlo. Dveře byly otevřeny, jako první vystoupili cestující z první třídy, pak všichni ostatní. Podařilo sem mi zabrat přední řady na schodech, takže jsme vystupovali mezi prvními. Ovzduší bylo teplé a vlhké-slané, jako třeba v Turecku nebo v Egyptě. Aby také ne, když New York je na úrovni Madridu a letiště JFK leží prakticky u Atlantiku. Na druhou stranu, ze zkušenosti vím, že v New Yorku panuje podobné počasí jako v Praze, protože Americký kontinent neohřívá Golfský proud („Gulf stream“). To jen pro upřesnění :)

První, nač padly (nejen) naše oči při výlezu z chodby od letadla byla – jak jinak – veliká vlajka USA, zavěšená pod stropem. Byl to zvláštní pocit, vidět 13 pruhů a 50 hvězd na místě, kde to doopravdy něco znamená. Dle očekávání se to tam hemžilo zaměstnanými černochy, zejména na hůře placených pozicích, kteří dotvářejí zásadní rozdíl mezi typickou střední Evropou. Díky našemu brzkému opuštění letadla byla na imigračním fronta čítající ne více než třicet lidí.

Byl jsem pln očekávání, co na nás během imigračního procesu čeká. Přečetl jsem hodně zápisků z blogů, na oficiálních stránkách americké ambasády v Praze i na webu českého ministerstva zahraničí jsem byl jako doma. Dozvěděl jsem se, že, cituji: „Imigrační úředník má široké rozhodovací pravomoci a může rozhodnout i o nevpuštění cestovatele s platným vízem na území USA. Na umožnění vstupu na území USA nemá držitel víza právní nárok. V průběhu pohovoru je nezbytné odpovídat na kladené otázky a současně být aktivní a energicky hájit své postavení.“. Pod vlivem těchto informací mě opravdu zajímalo, jak imigrační probíhá. Představoval jsem si stroze vybavenou bíle vymalovanou výslechovou místnost s černochem za stolemu prostřed, kam si zvou postupně jednoho po druhém :)

Den před odletem jsem koukal na film „Terminal“ s Tomem Hanksem v hlavní roli. Tam imigrační úředníci byli normálně u klasické pasové přepážky a příchozím pokládali otázky typu „What's purpose of your visit – business or pleasure?“, „How long will you stay“ popř. chtěli vidět zpáteční letenky apod., což mě uklidnilo. Měli jsme připraven například i zvací dopis. Věděli jsme, že zde jdou vtípky stranou. Při dotazu na drogy není na místě vtipně odpovědět, že jich vezu plný kufr, neboť to již v několika případech vedlo k zamítnutí žádosti o vstup.

Za chvíli jsme byli na řadě, mladá černoška s mohutnými vlnitými vlasy svázanými vzadu do mohutného culíku nás poslala k volným okýnkům: Milka u okýnka 14 (jak si v duchu přála, protože tamní úředník jí byl nejsympatičtější), já na 31. Toto okénko bylo již v zóně „US citizens“, takže postaršímu pánovi chvíli trvalo, než se smířil s pasem Unie :)

Na přepážku ve výši prsou (pro mě) jsem položil pas, obě příletové karty, elektronickou zpáteční letenku a Boarding pass na let do NYC. Nejprve koukl na pas, pak na karty, boarding pass mi okamžitě vrátil že to nechce a stejně tak zpáteční letenky. Vrátil se k pasu, koukal do něj, přejel ony dva kódové řádky jakousi čtečkou (aha, proto je tam dávají :), pak do něj zase koukal. Už jsem čekal problémy, ale pak mě vyzval k přiložení levého ukazováčku na čtečku otisků prstů, pak pravého ukazováčku a na pohled do webkamery. Potom vzal do ruky veliké razítko s textem „ADMITTED“ (červený inkoust), na útržek imigrační karty vrazil jedno, do pasu druhé, něco mi vrátil a popřál „have a nice day“.

Čili WELCOME TO AMERICA!

Následovalo vydání zavazadel. Bylo jich fakt hodně, tedy jak lidí, tak zavazadel. Čekali jsme tam přibližně čtvrt hodiny, zato ale pak oba naše kufry přijely s minutovým rozdílem. Po mé návštěvě toalety (nic moc :) jsme zamířili na celní deklaraci („Customs“). Milka vložila svou „nemám nic k proclení“ kartu, úředník na kartu koukl a Milku odmávl, že má hned pokračovat. Já jsem mu strčil svou „vezu jídlo“ kartu a čekal jsem, že bude chtít vidět co vezu a pak mě v pohodě pustí dál. No, úředník přistoupil rovnou k bodu dvě a odmávl mě stejně jako Milku, což mě fakt zaskočilo. Tomu říkám ochrana hranic :)

Vešli jsme do příletové haly a šli jak hollywoodské hvězdy levotočivým koridorem kolem obrovského davu lidí čekajících na přiletivší. Teta se zdržovala spíše vzadu, nicméně v oblasti setrvačného pohybu při opuštění onoho koridoru, takže nebyl problém ji lokalizovat. Navíc nám to usnadnila tím, že s sebou dotáhla dva krásné héliové balónky ve tvaru pěticípé hvězdy, potexturované americkou vlajkou. Když nás uviděla, vypustila je do vzduchu (předtím je držela v ruce), což upoutalo moje oči a tak mi usnadnila hledání. Současně s tím zmáčkla spoušť svého digitálního fotoaparátu, aby tradičně zachytila prvotní překvapení. Strejda byl před mýma očima schován za sloupem.

Cesta do NJ

Vyrazili jsme za očekávané konverzace na téma „jaký byl let“ a mířili k autu. Po chvíli hledání v přízemí patrových garáží, kdy byl použit i zajímavý způsob lokalizace vozidla klaksonem, vyvolaný dálkovým ovládáním k centrálnímu zamykání, jsme usedli do auta a vyrazili na cestu do Toms River, Ocean County, NJ.

Cestou jsme neustále míjeli letadla přistávající těsně nad hlavou. Obdivoval jsem velký dotykový displej na palubní desce, který nesloužil jen jako GPS, ale i pro ovládání klimatizace, satelitního rádia s CD přehrávačem a další věci. Cestou jsme si povídali opravdu o lecčem, strejda na nás od prvního okamžiku mluvil česky. Po prvotním úžasu jsem zjistil, že zase takový rozdíl mezi silnicí v USA a ČR není. Dálnice byla velmi podobná, již díky tomu, že měla přiměřený počet pruhů. Hlavní rozdíl je v tom, že zde je více žlutooranžové barvy – levá krajnice (ostatní byly bílé), výstražné značky... Auta jsou pochopitelně jiná, více kulatá a prostě taková, jaká je známe z amerických filmů. Byl jsem fascinován, když jsme přejížděli po Verrazano-Narrows Bridge, mostě ve stylu Golden Gate, vedoucím mezi Brooklynem a Staten Islandem na dálnici Interstate 278 (I-278). V dálce se tyčila Socha Svobody i NYC.

Cestou mě napadla zajímavá věc – typy automobilů, silnice, obchůdky kolem cesty (řada obchodů v jednoposchoďovém bloku, neboli „strip mall“) – to všechno je mi odkudsi povědomé. Až právě při uvidění zmíněného bloku obchodů mi svitlo. V nějakém takovém bloku se mi totiž při zkoušení oblečení pro hlavního hrdinu Carla Johnsona kousla hra. Ano, mám na mysli úžasnou věc GTA: San Andreas. Proto mě napadá hlavní motto: „Kdo chce do USA, ať si zahraje GTA:SA“ :) Ve hře je ale v porovnání s realitou podstatně méně značek, věcí, smetí, rozpadlých pneumatik atd. podél silnic, zkrátka méně detailů.
Cestou jsem si všiml supermarketu „ACME“ [ekmí], což znám mimo jiné i z kreslených filmů, nejčastěji z dílny firmy Hanna-Brabera – Looney Tunes, Bugs Bunny a spol. Nyní je to pouze řetězec primárně potravin, zkratka původně znamenala „American Company Making Everything“ (neboli „americká společnost, která vyrábí cokoliv“), což prý kdysi bývala pravda.

Zastavili jsme na parkovišti ve Freehold Mall (nebyl to klasický „Mall“, ale „Strip Mall“) u čínské restaurace („Freehold Grand Buffet“), venku už byla tma a slabě pršelo. Vevnitř nás asijská servírka usadila ke stolu a pod vedením tety jsme vyrazili k nedalekým švédským stolům. Bylo jich odhadem deset, na každém takových dvanáct, patnáct druhů jídla. Od masa přes těstoviny, mořské potvory a saláty až k pečivu, zelenině, ovoci a zákuskům.

Vzhledem k poloze České republiky se z pochopitelných důvodů má večeře skládala především z mořských potvor. Krabí nohy (po rozlomení se objeví maso chutnající jako známé krabí tyčinky), krevety („shrimps“) na všechny možné způsoby (oloupané a obalené v těstíčku bylo to nejlepší jídlo), mušle vařené i syrové... dále kuře obalené v arašídovém másle, bílé vlasové nudličky, chutnající podobně jako smažené čínské nudle, sushi, a na závěr žlutý a zelený meloun a hlavně kousek banánu namočený v čemsi červeném. Shodli jsme se na jahodovém sirupu, ale samotná červená hmota neměla skoro žádnou chuť, nicméně umocňovala sladkost banánu, přičemž ale zachovávala jeho přirozenou chuť.

Spořádal jsem čtyři ne moc plné talíře, měl jsem opravdu dost. Zapíjeli jsme to vodou bez bublinek (pro zasvěcené „oda z odooda“ :) a malým hrníčkem čaje. Na závěr následovaly „fortune cookies“, které se typicky rozlomily a vytáhl se z nich papírek s nějakou moudrou větou. Účet za večeři pro čtyři nenažrané byl ve výši něco málo přes $50.00.

Cestou domů na mě padla únava, takže z konverzace už moc nebylo. Nevěřil jsem rodičům a dalším, že v USA je všechno fakt daleko. No, žasnul jsem že je to fakt pravda. Dům, pak 300 m stromy, pak další dům... všechno je tu strašně moc roztahané. Na Google Earth to není zdaleka tak markantní, jako teď v reálu.

U tety

Dorazili jsme na místo, které bude po dobu šesti týdnů naším domovem, vytáhli kufry a přivítali se s mou devatenáctiletou sestřenicí Kirou a jejím přítelem („boyfriend“).

Teta nás provedla po domě, ukázala nám „svůj“ venkovní oválný bazén, ve kterém se dá pohodlně plavat dokola. Čekal jsem tak čtvrtinový, tohle mi vyrazilo dech; je podobných rozměrů, jako samotný dům – odhadem deset temp stylu „prsa“ na délku. Pozdější měření na Google Earth ukázala 48 stop na délku domu, 38 stop na délku bazénu. Samotný dům má podle tetina odhadu i přes to, že je přízemní, celý dřevěný a není rozlehlý, hodnotu asi $300 000. Bazén se dřevěnou terasou o rozměrech zhruba 4 × 5 metrů je přišel na $6 000. Na ulici jsem si nemohl nevšimnout pověstných poštovních stránek s červeným praporkem a v obytných zónách všudypřítomných mobilních basketbalových košů.

Koberce i gauče jsou nepředstavitelně měkké, koberec tady je měkčí než leckterý gauč u nás v ČR :) Byli jsme seznámeni s „místní zoologickou zahradou“ – psíky Brittany a Candy, kočkou Ashley, strejdovou vakoveverkou (sugarglider) a Kiřinou činčilou. Notebooky po redukci zástrček fungují bezvadně, jen trafa mi přijdou teplejší, než u nás. Možná je to ale dané jiným klimatem nebo přímo klimatizací v domě.

Předali jsme dárky, ještě chvilku kecali a zapadli na kutě. Prakticky okamžitě jsem usnul. Byly 2 a. m., což odpovídá našim 8:00 ráno. Den měl tedy 30 hodin a pro mě to znamenalo 25 hodin v kuse.

Podstránky