USA.QeX.cz

SFGA podruhé

Vstávali jsme před devátou, abychom před desátou již byli u bran zábavního parku Six Flags Great Adventure. Ano, znovu :) Teta nám chtěla umožnit vytvořit si nové fotky, nehledě na to, že jsem toužil znovu dobýt Kingda Ka. Teta opět zvolila „preffered parking“, které je blíže vchodu. Jak jsme později zjistili, preferred je sice o $5.00 dražší, ale obdržíte „souvenir“ mapu, která v parku stojí právě oněch $5.00.

Již před desátou hodinou dopolední jsme byli v parku, ale žádný „run for Kingda Ka“ se nekonal. Park byl již otevřený, aut na parkovišti moc nebylo a lidí u vstupu taktéž ne. A hlavně tam tou dobou ještě nebyly žádné autobusy.

Prošli jsme pokladnou a zaplatili vstupné (jak jinak, než „Buy One Get One Free“, za oba jsme tedy dali $59.99 resp. $64.19) a pokračovali ke kontrole tašek. Prvním cílem byla samozřejmě nejvyšší a nejrychlejší horská dráha na světě Kingda Ka.

Prošli jsme Main Street a zahnuli doleva, směr The Golden Kingdom. Tušili jsme něco špatného, když se z ulice vedoucí prakticky pouze k této atrakci vraceli lidé, ale teta to obhajovala tím, že už mají odjezděno. Tušení nás ale bohužel nezklamalo, ulice byla v jednom místě přehrazena čtyřmi zaměstnanci, kteří nám oznámili, že atrakce je dočasně mimo provoz a že bude v provozu „snad“ ve dvanáct. No, tak snad to nějak dopadne, ačkoliv tou dobou již bude park určitě plný lidí :( A kdo ví, jestli ji dnes vůbec spustí!

Superman: Ultimate Flight

Jako první atrakci jsme zvolili „Superman: Ultimate Flight“, který sice není úplně na ráně, ale bývá na něj vždy slušná fronta. Cestou jsme míjeli armádu zavřených stánků v části „Boardwalk“, starý autobus s logem parku a pár lezeckých stěn hned vedle. Prošli jsme tunelem vedoucí k samotnému rollercoasteru a zjišťovali, jak to je s frontou. Jediní lidé, co jsme viděli, byli až přímo na nástupišti a opravdu jsme došli až tam.

Zabezpečení je na atrakci opravdu důkladné. Masivní „vesta“ ve spojení s uchycením nohou dávají možnost každé sedadlo po poklesnutí podlahy otočit o 90° dopředu – na atrakci se tedy nesedí, ale leží jakoby na břiše. Jakkoliv se to možná nezdá, není to nepohodlné. Atrakce vyjede nahoru a celá je velmi příjemná, až na veliký looping, na který se najíždí shora a během loopingu se po hlavě překlápíte na záda. Tam je přetížení ve spojením se stavem „hlavou dolů“ velmi nepříjemné a vytváří (alespoň v mém případě) veliký tlak na hlavu. Krásné jsou ale momenty (celkem tři), kdy se nacházíte jen pár stop nad zemí a pozorujete, jak pod vámi ubíhá tráva. Při troše fantazie to opravdu vypadá, že letíte. Nečekaný byl pro mě barel-roll, nacházející se téměř na konci jízdy :)

Great American Scream Machine

Hned vedle je rollercoster „Great American Scream Machine“ (tedy „velký americký stroj na křik“) Neměl jsem na něj dobré vzpomínky a ani teta nedávala moc dobré reference, ale co. Fronta nebyla prakticky žádná a to se počítá. Po prvním ze čtyř loopingů jsem věděl, co je rozhodně „špatně“. Na safari ve výběhu opic je použita coby prolézačka vysloužilá část jednoho loopingu, který se mi zdál moc malý, resp. ostrý na to, aby to bylo opravdu z vyřazeného rollercoasteru. Bohužel na GASM takto ostré looping byly (veliké přetížení při rychlé změně směru jízdy) a nejen to, ostré byly i zatáčky a mnohdy neklopené, o corkscrews ani nemluvě. Celý coaster velmi škubal a nebyl moc pohodlný. Pomalu jsem se nestačil držet. Naštěstí moje výška 7 stop byla dostatečná, abych nemlátil hlavou o zabezpečovací „vestu“ ze strany na stranu. Po vystoupení mi nebylo zrovna dvakrát volno, ale především mě dost bolela hlava. Možná to ale bylo také z toho, že už dost pálilo slunce. Nejspíš právě proto tu bylo tak málo lidí – nikdo další není tak blbý, aby ve skoro sto stupních vymetal horské dráhy :))

Runaway Mine Train

Rozhodli jsme se jít na naši oblíbenou Medusu. Cestou jsme ale ještě v části parku „Frontier Adventures“ vlezli na starý rollercoaster „Runaway Mine Train“, jehož finální část vede nad vodou. Fronta opět nebyla žádná, přišli jsme na prázdné nástupiště. Vybrali jsme si proto místa v lokomotivě, hned za komínem. První polovina byla velmi pěkná, rychlá a zase tolik neškubala. Druhá polovina však škubala fakt hodně, takže nakonec jsme byli rádi, když vlak přejížděl nad vodou :)

Medusa

Další na pořadí byla již tedy „Medusa“. Opět nebyl problém s čekací dobou, i když zde bylo lidí více. Dokonce se mi podařilo sedět úplně vepředu. Již od prvního dropu mi začaly slzet oči, pak jsem si na internetu přečetl, že Medusa drandí stokilometrovou rychlostí :) Hlavní výhodou je, že před vámi na této atrakci díky její konstrukci nic není. Není vidět vlak, bezpečnostní prvky – prostě nic. Jako kdybyste seděli na létající židli, kopírující koleje. Medusa byla první atrakcí na světě, která nemá podlahu („floor less roller coaster“). Nohy vám tak volně vlají ve vzduchu, tedy vlály by, kdyby nebyly jištěny konstrukcí atrakce – ta nohám zase tolik pohybu nedává (i když nejsou aretovány, jako je to v případě Supermana). Vlak má 8 vozíků, vozíky jsou kraťoučké, pro 4 lidi vedle sebe.

Při návratu jsme zamířili na Rolling Thunder v části „Plaza Del Carnaval“, protože El Toro, kam jsme chtěli původně, byl mimo provoz. Čekali jsme asi pět minut a bylo vidět, že jim nedrží zábrana v poloze „zajištěno“, ale volně se hýbe. Takže nás také odpískali, teta to přičítala na vrub horkému počasí, které taví součástky. Tak jsme se šli zchladit hned vedle, na vodní atrakci Log flume, které určitě roztavená nebude – vždyť má vodní chlazení! :)

Sawmill Log Flume

Již jsme na „Sawmill Log Flume“ sice jednou byli, ale to vůbec nebylo na překážku – hlavně když se čekala fronta až od horní části posledního mostu. Proto nám netrvalo ani deset minut a již jsme v lodičce ve stylu vydlabaného kmene stromu opouštěli nástupiště. Tentokrát nám jízda připadala o něco drastičtější, více to bouchalo z leva do prava o strany koryta a také mi připadalo, že jsme jeli o něco rychleji, než prve. Všechny dropy byly příjemné, na tom posledním to zlilo hlavně Milku, která seděla vepředu. Ale hlavně jsme díky znalosti umístění kamery a díky sladěnosti triček od žluté přes „gold“ až po oranžovou pořídili svou asi nejlepší on-ride fotografii za celý náš pobyt. Tu jsme také za $18.00 včetně klíčenky pořídili. Neměli jsme to kam dát, takže mi nic jiného nezbylo a musel jsem ji tahat v kapse. Z rozhovoru u obchůdku s fotkami jsme zjistili, že průměrná denní návštěvnost parku je zhruba 18 000 lidí, ale včera či před pár dny (nebo kdy :) byla návštěvnost ani ne 8 500 lidí. Není divu, v současném parném počasí komu by se chtělo lítat celý den po atrakcích :)

Skyride

V této části parku již nebylo co podnikat, tak jsme ve stejné části, jako na Runaway Train (ale nalevo), nasedli na lanovku „Skyride“, která vede na druhou stranu parku, kde se nachází také pro nás nechvalně proslulý Batman. Vystupovali jsme v části parku „Lakefront“.

Skull Mountain

Hned naproti druhé stanice lanovky se nachází „Skull Mountain“. Jedná se o umělou vymodelovanou horu, z části, která je podobná lebce, vytéká voda. Je to velmi pěkné udělané, pominu-li, že v příchodovém tunelu (čekací zóna?) stříkala voda z lebky a hlavně tam všude páchlo lejno. Podobné atrakce, jako je Skull Mountain, jsme již absolvovali ve Walt Disney Worldu, jmenovitě Space Mountain v Magic Kingdomu a Rock 'n' Roller Coaster Starring AerosmithDisney-MGM Studios. Jedná se tedy o rollercoaster, který se nachází ve tmě. A když ve tmě, tak fakt ve tmě. Zmíněné dva coastery měly vždy něco, první světýlka coby hvězdy, druhý značky. Ve Skull Mountain nic takového nenajdete, prostě pouze a jenom tma. První drop tak byl velmi nečekaný a o to lepší :) Bohužel není moc dlouhý, nebo se to tak alespoň zdálo. Díky své povaze zastřešené atrakce na ni můžete nejen za deště, ale i za bouřky, kdy žádný jiný coaster není v provozu.

Nitro

Velmi mě lákala atrakce „Nitro“, která se nachází nedaleko – v části „Looney Tunes Seaport“. Fronta již byla o něco větší a bohužel ta hlavní na slunci. Takže jsme se připékali... Nakonec jsme se ale na atrakci dostali, čekali jsme zhruba 15 minut, to je hrůza! :) Začali jsme drobným dropem před samotným chainliftem, který trval fakt dlouho. Aby také ne, před Kingda Ka byl Nitro nejvyšším coasterem v parku. První drop, velmi, velmi veliký, byl skvělý, ale pak jsem se začal dost (naprosto nepodloženě!) bát, že vypadnu. Sedadlo bylo dost hluboké, ale jediným bezpečnostním prvkem je přitlačení za stehna. Není to vidět, není to moc ani cítit, takže jako kdyby nebylo. Takhle jsem se na coasteru nikdy nebál (nepodloženě!). Atrakce totiž neobsahuje žádné inverze (prvky „hlavou dolů“), takže toto zabezpečení je dostatečné. Obsahuje ale spoustu kopců „nahoru-dolů“, kdy je nutné spoléhat se pouze na toto jedné zabezpečení, čehož jsem nebyl schopen :) Navíc mi na helixu zhruba uprostřed atrakce (z vedra?) začalo černat vidění, jak to znám třeba z leteckých simulátorů při rychlé a ostré zatáčce ve stíhačce, což nebylo zrovna příjemné, když máte sice oči otevřené, ale prostě nevidíte. Po vyjetí z helixu se mi zrak vrátil, přežil jsem ještě sérii asi čtyř „velbloudích hrbů“ a pak atrakce zabrzdila. Teta se taky dost bála, protože díky jejímu širšímu pasu nebyl náklon jistícího prvku tak velký, jak by si teta přála.

Stejně jako před pěti týdny, i dnes byly atrakce „Chiller“ a „Stuntman's Freefall“ v části „Movie Town“ mimo provoz, kvůli frontě na slunci jsme vynechali i Batmana, ačkoliv jsme se na něj opravdu chystali a odevzdali tetě všechny foťáky a ostatní věci :) Sice s námi jely prakticky všude, ale už pro ten pocit... :)

Spin Meister

Takže jsme pokračovali na rotující atrakci, familiárně zvanou „odstředivka“, oficiálně zvanou „Spin Meister“. Tato se navíc i naklonila, což by mohla být větší sranda. Kolotočář nám ale zavřel dvířka prakticky před nosem, takže jsme museli jak trubky čekat, než se grupa před námi (kde maník fotil mobilem a kolotočář mu pohrozil nějakou pokutou, tak ho radši zase schoval) dotočí. Samotná atrakce byla celkem nuda a když nás naklonili, akorát se mi začala převalovat střeva z leva do prava.

Po cestě jsme se stavili u takové návštěvnické „sprchy“ a osvěžili se, hlavně jsem si namočil vlasy. Sice jsem vypadal jako idiot, ale alespoň mě neotravovalo pálící slunce. Cestou jsme si také za tři čtvrťáky všichni tři zajezdili s modely monster trucků, které do sebe narážely, honily se a prostě to byla sranda. K ovládání nám sloužil volant, řadící páka „vpřed-zpět“ a plynový pedál. Na opačné straně široké cesty se nacházelo totéž, ale s modely parníčků.

Kingda Ka

Pokračovali jsme na atrakci „Houdini's Great Escape“, což mělo být něco jako Haunted House v Magic Kingdomu, tedy strašidelný dům. Při průchodu čekací zónou jsem si všiml vozíku s lidmi přejíždějícího přes vrchol Kingda Ka, tak jsem zavelel ústup a útok :)
Prošli jsme kolem tygrů (z nichž je jeden pojmenován Kingda Ka), navštívil jsem ministerstvo úlevy a zahučel s ostatními do fronty směřující k ďáblově odpalovací rampě „Kingda Ka“. Obdržel jsem „nepředbíhací“ lístek (na kterém však stálo „Rolling Thunder“ :) a zeptali se té slečny na délku čekání. Řekla, že by to mělo být krátké, protože atrakci otevřeli před chvílí. Pln očekávání jsem vyrazil do hlavní čekací zóny, ve které jsme před pěti týdny strávili skoro tři hodiny svého života. Fronta byla až úplně v poslední části, což slibovalo úsporu zhruba 150 minut.

Vláčky vystřelovali s větším intervalem, než předtím. Za nějakou chvíli, která sice nebyla úplně krátká, ale s předchozí zkušeností se absolutně nedá srovnávat (přesněji kolem 13:50), jsme se dostali ke skříňkám, zaplatili $2.00 za pronájem na pár hodin, umístili do ní všechny možné i nemožné věci, obdrželi účet obsahující i šestimístný přístupový kód a vyrazili na nástupiště, poslouchat „Welcome to Kingdá Kááá“ a samozřejmě také „Welcome back“. Kromě toho jsme poslouchali ještě „Thank you for conquering Kingdááá Kááá. Enjoy your stay in Six Flags: Great ad-venture“, což se mi pak podařilo zachytit do ozvučené videosekvence :) Rozestupy mezi vlaky byly opravdu veliké, první (zelený) v jednu chvíli již přijímal nové lidičky, ale druhý (oranžový) ještě nebyl vystřelený. Čekali jsme na oranžový, z čehož jsem moc velkou radost neměl, když jsem viděl, jak dlouho jej nechávají stát na slunci před samotným vystřelením. Ale protože lidi nepostupovali, Milce se nás podařilo prodrat opět na „nejlepší“ místa s výhledem – druhá řada v prvním vagónu. Na druhou stranu, intenzivnější jízda je prý na všech horských dráhách vzadu.

Po chvíli jsme se dočkali a dojeli na start. Zelení byli vystřeleni a my jsme se posunuli na jejich místo. Hlas ze stanice nám říkal něco ve smyslu abychom se připravili na jízdu. Viděli jsme, jak se blíží startovací zařízení („catch car“), které se používá na letadlových lodí ke katapultaci stíhaček – proto to tak trvalo. Jakmile jsme byli zaháknuti, brzdy šly dolů a my bleskově směrem dopředu. Akcelerace byla skvělá, ale již ne tak skvělá jako napoprvé, kdy jsem to absolutně nečekal. Více jsem si však vychutnal stoupání, dvě až tři vteřiny nahoře jsem se rozhlížel (safari napravo, parkoviště vepředu a park nalevo) a když začal působit beztížný stav („weightlessness“) při cestě dolů, zaměřil jsem se opět na směr jízdy. Padání a následný kopec byl OK, musím upřímně přiznat, že to nebylo tak excelentní, jako napoprvé.

Když jsme se vraceli, nebylo slyšet „Welcooome baaack“, protože obsluhující maník to utnul a místo toho se nás ptal sám, jaké to bylo. Tak jako tak ale stále zůstává Kinda Ka na špici mého osobního žebříčku, následován Mumií z Universalu, Nitrem a Medusou.

Rolling Thunder

Horko bylo dost slušné, ale přeci jenom jsem ještě chtěl na nějaký wooden rollercoaster, takže jsme zašli k „El Toro“. Fronta tam byla na stání na slunci ve dvě hodiny odpoledne veliká (odhadem tak půl hodiny), tak jsme zašli na „Rolling Thunder“. Jedná se o dvojitý wooden rollercoaster, který má již to nejlepší za sebou. Svědčí o tom také malá fronta a fakt, že vlaky jezdí poloprázdné a jezdí již jen jedna polovina.

Vyrazili jsme bez tety, ta na nás čekala ve stínu nedalekého stromu. První drop byl super, ale u druhého začal vlak při sjezdu skákat, což nebylo vůbec pohodlné. Byli jsme zřejmě málo těžcí a kola tak nadskakovala nad kolejemi, jinak nevím. Každopádně od této chvíle jsme poskakovali na každém dropu a v zatáčkách jsem jen čekal, kdy to vyletí a opravdu jsem si přál, abychom byli již na konci. Dojeli jsme do cíle, pár minut čekali, než se ta trocha lidí naloaduje do vlaku před námi, aby si to taky vychutnali, a pak nás konečně propustili. Teta věděla, proč na nás čeká před atrakcí :)

Ještě jednou jsem koukl na délku fronty na El Toro, ale opravdu to bylo poměrně dlouhé čekání na slunci. A protože jsme již žádné drastické atrakce neplánovali, zastavili jsme se v obchodě se suvenýry, který jsme měli po cestě. Koupili jsme plyšového Tweetyho pro kamarádku kamaráda (zdravím a děkuji za zapůjčení notebooku, když byl můj v opravě u jiného kamaráda, kterému jsem byl pro balík ve FedExu před několika dny. Je dobré mít kamarády :) Tweety přišel na $9.99 a k tomu jsme přibrali i Tweetyovskou kšiltovku také za $9.99. Celkem tedy $20.75.

Houdini's Great Escape

Pokračovali jsme již směrem k východu. Ještě jsme se stavili na „Houdini's Great Escape“, jehož návštěvu nám „pokazila“ (vylepšila? :) zprovozněná Kingda Ka. Po chvíli čekání jsme byli nahnáni do první místnosti, kde začalo poměrně nudné povídání o Houdinim a jeho kouzlech a tajemnech. Chvíli něco svítilo, chvíli se pohybovaly předměty, jako lampa na římse krbu a tak a nebýt několika maníků, které každý takovýto pohyb vyděsil, nebyla by to žádná zábava.

To pravé ale mělo přijít ve vedlejší místnosti, kde byly nalevo dvě lavice nad sebou v délce celé místnosti a naproti nim totéž – uprostřed byla zhruba třímetrová mezera, která vypadala jako kdyby tudy mělo něco jezdit. Byli jsme nebuzerování odevzdat všechny tašky, což se mi sice nechtělo, ale když jsem viděl, že tam je odloženo několik plně vybavených dámských kabelek, svou tašku se suvenýry jsem jim tam nechal. Usadil jsem se, po chvíli jsme byli vyzváni, abychom zvedli ruce. To mi došlo, že madlo před námi se na nás naklopí a taky že jo. Byl jsem hodně zvědavý, co se bude dít.

Najednou se celá podlaha dala do pohybu a zhoupla se na jednu stranu (dopředu) a na druhou (dozadu), pak více, pak ještě více a najednou to vypadalo, že jsme hlavou dolů. Jednalo se ale o perfektně provedenou iluzi, kdy se kromě podlahy pohybovaly i stěny a strop místnosti a vytvářeli tak dojem, že se houpeme výše a výše až se přehoupneme přes vrchol. Černý vysoký mladík sedící naproti měl kolem krku bílý ručník a když jej sundal a podržel za jeden konec, ručník se vůbec nehýbal. Podobné to prý bylo s hladinou vody v lahvi. Z atrakce jsme odcházeli plni emocí a dohadů, jak to vlastně udělali :)

Souvenir shopping

Zastavili jsme se ještě v dalším obchodě se suvenýry, kde jsme nechali udělat Six Flags: Great Adventure „peník“ („Souvenir Penny“), nakoupili pár drobností (Milčina ledvinka s logem parku za $6.99 a malý Tweety pro Milku za $2.99, celkem $10.68), doplnili souvenir bottle a ochutnal jsem „funnel cake“ ($5.99 resp. $6.98, chuťově podobné jako langoš, ale langoš je jako pizza, kdežto funnel cake jsou proužky těsta nakydané přes sebe do jakéhosi více či méně langošovitého tvaru) a vyšli z parku. Teta se ještě jednou zastavila ve ztrátách a nálezech, tentokrát se opravdu něco dělalo a usilovně hledalo v papírech, ale samozřejmě se nic nenašlo. Tak jsme nastoupili do auta a jeli domů.

Cesta domů

Cestou jsme se stavili v McDonalds na jídlo a ve Wawa pro jídlo pro Kiru. Viděli jsme na bok převrácený kamion na kraji silnice v protisměru a krom jídla jsme byli v drive-in bance Wachovia.

Dali jsme tetě klíčenku s naší fotkou z Log Flume, pro strejdu jsme měli malou plyšovou klíčenku s postavou jeho oblíbeného kohouta „Faghorn Leghorn“. Skočili jsme na chvíli do bazénu a pak už jen čekali na strejdu, který přišel z práce s drobným zpožděním (před 19:00). Nabrali jsme jen pár drobností, protože se stejně hned zítra vracíme, naskládali se do auta a zhruba po hodině vyrazili na osmihodinovou cestu na severozápad, směr ke kanadskému státu Ontario, na jehož hranici již od nepaměti padá hromada vody z velké výšky :)

Cesta k vodopádům

Cesta probíhala svižně, GPS vesele odpočítávala kilometry. Přejeli jsme do Pennsylvánie a později do státu New York (neplést s městem [New York City], resp. Big Apple), na jehož území se Niagarské vodopády nacházejí. Nebylo prakticky nic vidět, protože jsme jeli v noci, nehledě na to, že po celém dni v parku „Šest Vlajek: Velké Dobrodružství“ a hlavně celodenním vedru jsem byl utahaný.

Po nějaké době se na skle objevily první kapky, ze kterých se postupně stal déšť a pak i slejvák. Sice musely stěrače („vipers“) jet na maximum, ale zato se z čelního skla („windshield“) dostali rozmázlí broučci („bug guts“).

Zastavili jsme v motelu „Roadside Inn“, protože již nikdo nebyl schopen pokračovat. Teta vzbudila obsluhu a sehnala pokoj. Dostali jsme číslo 124 a po návštěvě koupelny (jak jinak než kombinované s WC) usnuli. Bylo zhruba půl třetí ráno.

Podstránky