USA.QeX.cz

Víza

Od 17. 11. 2008 je k obvyklé turistické cestě do USA vyžadována pouze registrace ESTA, vízová povinnost byla pro občany ČR zrušena.

Cestovní pas a žádost o vízum

Ačkoliv naše stávající cestovní pasy jsou platné ještě mnoho let, rozhodli jsme se nenechat nic náhodě a případné vízum dostat již do vínového evropského pasu. Pro celníky to bude jednodušší, protože vínové pasy jsou pro celou Evropu jednotné.

Fotografie

Na žádost o vízum je požadována fotografie 50×50 mm (klasická je 35×45 mm) ideálně na bílém pozadí. Dle doporučení jsem vyrazil do Kodaku v Obchodním centru Letňany v Praze. Nejprve měli napůl staženou roletu, jakože nic, tak jsem chvilku zevloval v elektru. Když jsem prošel všechny uličky včetně mixérů a praček, do Kodaku jsem se vrátil. Roleta byla pořád napůl zatažená, ale již se uvnitř žilo.

Zákaznice přede mnou chtěla klasickou fotografii, ale já jsem dle předešlých zkušeností přítelkyně požádal o fotografii 5×5 cm u zdi (mají jinak modrobílé gradientní pozadí). Obsluhující prodavačka snad vyvrátila oči v sloup a prohlásila „Člověk jednou vyhoví a teď tohle...“. Nevěřil jsem svým uším. Kam se vytratilo „náš zákazník, náš pán“? Podotýkám, že v obchodě jsem byl jediný zákazník. Obratně jsem zareagoval, že pokud jí to obtěžuje, můžu jít jinam, ale ona s povzdechem odpověděla, že bych zase lítal po celé Praze a kdesi cosi, přičemž již začala s vyklízením jediné použitelné zdi. Nezapomněla mi ovšem připomenout, abych se o této „nadstandardní“ službě nikomu dále nezmiňoval. Takže pššt! :)

Udělala mi tři snímky, před každou fotkou mě instruovala, co všechno kam dát, co otevřít a zavřít, jak se usmívat a kam koukat, což bylo již plně profesionální. Ve finále mi dala vybrat, nejlépe jsem vypadal na té poslední, u které mi toho říkala nejvíce. Za hodinu jsem je měl, a to jak čtyři klasické, tak dvě nestandardní (obojí stálo stejně). Nebýt toho úvodu, byl bych spokojený zákazník.

Cestovní pas

Protože vízum platí deset let, uznali jsme za vhodné zřídit si k této příležitosti nový pas, jehož platnost při klasickém postupu je rovněž deset let. K tomu bylo nutné navštívit úřad pro Prahu 8 v tzv. „bílém domě“ (vida :) v Libni, kde tyto doklady vydávají.

Vyplnili jsme příslušný formulář, odešli jsme zaplatit správní poplatek 200 Kč a s útržkem složenky jsme se vrátili zpátky k přepážce. Tam došlo k překontrolování údajů s občanským průkazem a následně přijmutí žádosti o nový cestovní pas včetně dvou fotografií pasového formátu (35×45 mm). Současně s tím jsem odevzdal svůj starý zelený pas, protože občan ČR nemá právo držet dva platné cestovní doklady a během doby vyřizování jsem neplánoval vyjet mimo republiku. Dostal jsem útržek, oproti kterému mi bude nový pas vydán.

Za necelý měsíc jsem si byl pas na témže místě vyzvednout. Předal jsem útržek, paní chvilku hrabošila mezi hotovými doklady a vytáhla můj nový vínový evropský cestovní pas. Zkontroloval jsem údaje, byly v pořádku. Tak jsem poděkoval a těšil se na první razítka.

Vyřízení živnostenského oprávnění

Již více než rok pracuji na dohodu o provedení práce, ale maximálně 100 hodin ročně je pro mě velmi limitující. Nový živnostenský list by se ale také velmi dobře vyjímal coby příloha žádosti o vízum na americké ambasádě.

Pochůzky začaly na rejstříkovém soudě, kde bylo nutné získat výpis z rejstříku trestů. Napoprvé to nevyšlo, protože jsem dorazil pár minut před 16. hodinou, přičemž v 16 hodin končí otevírací doba. Přes to ale na výpis čekalo mnoho desítek lidí. Naštěstí to nebylo cílené, pouze jsem se nacházel v okolí.

Napodruhé jsem nic nenechal náhodě a pro výpis vyrazil ráno. Hned po příchodu jsem zmáčkl tlačítko na přístroji proti vchodu, který mi přidělil pořadové číslo 37; formulář jsem vyplnil až pak, jelikož na to bude dle zkušeností dostatek času. V osm hodin, půl hodiny před začátkem otevírací doby, bylo již kolem 50 čekajících. Jakmile se začalo úřadovat, počet lidí přede mnou rychle ubýval. Když na mě přišla řada, u okénka č. 4 jsem zaplatil 50 korun za kolek a po ověření totožnosti získal výpis. Ještě před devátou jsem kráčel na metro.

V následujících dnech jsem vyplnil žádost o vydání živnostenského listu, který jsem našel na internetu a zamířil na živnostenský úřad pro Prahu 8 na Palmovce. V čekárně nebyla žádná fronta, takže jsem šel na řadu rovnou. Milá paní prošla formuláře a když zjistila, že již jeden živnostenský list mám, tak smutně na mně koukla s tím, že bohužel potřebuje ještě výpis z finančního úřadu a z úřadu sociálního zabezpečení. Jde o to, zda nemám nějaké závazky vůči státu. Nedalo se nic dělat, musel jsem tyto dva dokumenty vyběhat.

Začal jsem na FÚ pro Prahu 8 na Stírce, kde jsem chvíli bloudil, než jsem zjistil, že musím do třetího patra do dveří, kam patří mé příjmení. Vyplnil jsem formulář a odevzdal ho uspěchané mladé paní, která mi řekla, že si pro to můžu dojít příští týden.

Pokračoval jsem na druhou stranu budovy na úřad sociálního zabezpečení. Tam jsem si vzal číslo, usadil se a čekal, než na mě přišla řada. Paní za přepážkou jsem sdělil svůj problém a ona nabušila mé rodné číslo do počítače. Ten jí nevrátil žádný výsledek, takže se přišlo na to, že vlastně nejsem přihlášen na úřadu sociálního zabezpečení. Čili jsem dostal stoh formulářů, které mám všechny vyplnit a přinést s živnostenským listem příští týden. Nu dobrá.

Během týdne se ale situace zkomplikovala. Při víkendovém lyžování v Herlíkovicích jsem zkoušel carving a ani jsem vlastně nespadl, spíše jsem si pouze sedl do sněhu, nicméně celou svou hmotnost odnesl palec na pravé ruce, který se tímto na chvilku ocitl v úhlu, ze kterého byl jistě sám překvapený. Na každý pád kloub prstu začal modrat a tak jsem se před návštěvou úřadu vydal na chirurgii. Ruka šla do sádry, nejprve tedy do dlahy („škrobáku“), nicméně vzhledem k mnoha nadcházejícím podpisům činila značné problémy. A především díky tomu, že sádra teprve schnula, nechával jsem všude bílé otisky a opadané kousky sádry. Během podepisování mnoha dokumentů na úřadu sociálního zabezpečení jsem pod sebe a vedle sebe nastlal solidní vrstvu bílého prášku.

Každopádně to dopadlo dobře. Zaplatil jsem malou pokutu za období, na které se již nevztahovalo mé potvrzení o studiu a obešel budovu z druhé strany, kde se nachází finanční úřad pro Prahu 8. Mělo by tam na mě čekat potvrzení, že nemám žádné závazky vůči státu. Nebo že bych nějaké závazky přeci jen měl?

Zaklepal jsem na stejné dveře, co posledně. Vykoukla osoba a já ji požádal o vydání potvrzení o bezdlužnosti. Ani mě moc nepřekvapilo, že žádný papír pro mě připravený neměli. Nicméně paní mě požádala, abych chvíli počkal, načež asi po patnácti minutách jsem své potvrzení obdržel. Pak že to nejde! Jen mi hlava nebere, proč jsem musel čekat týden, když najednou to bylo možné na počkání. No, hlavně že mám vše důležité vyřízené.

Zkompletoval jsem všechny potřebné dokumenty a vydal se znovu na Živnostenský úřad. Předtím jsem se ale stavil v pokladně „bílého domu“ a zaplatil 1 000 Kč poplatek za vydání živnostenského listu. Na samotném Živnostenském úřadu už to bylo ráz na ráz.

Za týden jsem měl nové živnostenské oprávnění hezky založené v deskách, ve kterých jsem shromažďoval vše, čím se později na americké ambasádě budu snažit ohromit a dokázat jim, že si udělení víza zasloužím.

Další přílohy žádosti o vízum

Všude jsem četl, že čím více toho člověk přinese, tím pro něj bude lépe. Četl jsem, že žadatel musí prokázat určité příjmy a především důvody, proč by se měl vrátit zpět do země. Čili na místě byla nejrůznější majetková potvrzení, životní pojištění, právní vztahy apod.

Zvací dopis

Klíčovým papírem byl zvací dopis od mých amerických příbuzných. K dispozici dávají buď dopis, kde by mělo být uvedeno kam a na jak dlouho žadatel jede, co tam zhruba bude dělat, jak jsou zajištěny jeho výdaje, jaký je vztah mezi žadateli a zvací rodinou apod., nebo formulář I-134, který jsem našel na internetu a údajně lze použít místo zvacího dopisu.

Formulář jsem tedy bez nějakého většího zkoumání poslal tetě. Za pár dní mi psala ne úplně klidně, že si není jistá, jestli je to správný formulář, protože tam po ní chtějí nějaké podezřelé věci, které ani sama neví. Proto jsem tento dvoustránkový formulář vyhledal a důkladně jej prostudoval. Začíná to nevinně osobními údaji a informací o zaměstnání. Ovšem pokračuje to docela drasticky, požadují vyplnění částek (!!!) uložených v bankách, hodnotu osobního majetku, výši měsíčního příjmu, hodnotu držených akcií, hodnotu životní pojistky, hodnotu nemovitosti a další tomu podobné věci. Opravdu je tam kolonka začínající symbolem dolaru („$“). Dále už jsem to ani nečetl, omluvil se tetě za tento „krok vedle“ a uchýlil se zpět k původní myšlence klasického zvacího dopisu. Po několika dnech mi v příloze e-mailu přišel tento koncept, který jsme nakonec prohlásili za vynikající a teta jej nechala potvrdit od notáře a společně s kopiemi svých cestovních pasů mi je poslala dopisem (osobní údaje jsem zaměnil za identifikaci údajů, v hranatých závorkách):

Potvrzení o zaměstnání

Z důvodu shromažďování všech možných potvrzení jsem požádal svého zaměstnavatele o napsání potvrzení o tom, že u něj pracuji a budu pracovat dále – čili že jsme nerozvázali pracovní poměr. Přidal tam i hodinové finanční hodnocení, které bylo proti skutečnosti o něco vyšší a výrazně překračovala minimální hodinovou mzdu, která v USA činí $5.25. Zaměstnavatel proti tomu nic nenamítal a sepsal potvrzení naprosto úžasným způsobem. Své dílo zakončil razítkem a podpisem.

Ani druhý zaměstnavatel, kde si spíše přivydělávám, nicméně mě to baví o něco více, nezůstal pozadu a taktéž jeho potvrzení bylo vyložený skvost. Podle mého vychytal přesně to, co na ambasádě chtěli slyšet. Nezapomněl dodat, že zaplaceno dostanu až po odevzdání projektu, které se má uskutečnit v září tohoto roku – tedy měsíc po plánovaném návratu do ČR.

Kromě toho jsem ještě přiložil potvrzení o spolupráci s další firmou, pro kterou však pracuji velmi výjimečně – nicméně „co je doma, to se počítá“, v tomto případě tedy v šanonu.

Potvrzení o studiu

Kromě klasického potvrzení o studiu jsem do šanonu přidal i výkaz o studiu na vysoké škole („index“) a především zadání bakalářské práce, které bude dokladovat můj největší důvod návratu zpět do ČR – v září mě čekají státní závěrečné zkoušky bakalářské, výsledek mého tříletého (pardon, čtyřletého :) univerzitního snažení. Vzhledem ke statutu studenta by tyto přílohy měly být v žádosti klíčové, protože studenti jsou prý nejpozitivněji posuzovanou skupinou žadatelů.

Žádost o vízum

Nejprve jsme si dle nejrůznějších webů vytiskli PDF soubor s formulářem DS-156, ale problém byl v tom, že na webu americké ambasády stále psali cosi o čárovém kódu, který zde ani po vytištění nebyl (na formuláři bylo na něj vyhrazeno místo).

Nicméně jsme se chopili propisek a jali se vyplňovat. Formuláře jsme měli již mnohokrát pročtené, proto nás otázky typu „Jedete do USA za účelem spáchání teroristického útoku“ nebo „Byla jste někdy prostitutkou“, popř. „Pašovali jste někdy drogy nebo jste na drogách závislí“ moc nevzrušovaly a zaměřili jsme se především na ty normálnější. Kromě klasických údajů od jména přes bydliště až po narození a kontaktní údaje chtěli také vědět, jestli jsme v minulosti již o vízum žádali a jak jsme dopadli, kdo s námi jede a jaký je k němu náš příbuzenský vztah, jak dlouho zamýšlíme v USA zůstat, jaký je důvod cesty a kdo ji hradí...

Později jsme objevili, že na stránkách http://www.usembassy.cz/ je odkaz na jakýsi zabezpečený internetový formulář, který je sice totožný s formuláři v PDF, ale obsahuje navíc právě ten zmíněný čárový kód („barcode“). Nadatlovali jsme údaje podle toho, co jsme předtím napsali do formuláře vytištěného z PDF, a výsledek vytiskli. Ve skutečnosti jsme každý dělal nejméně tři pokusy, protože tu jsme tam objevili chybu, tu se zase čárový kód špatně vygeneroval... nicméně po nějaké době se nám podařilo vyprodukovat správný formulář.

Kromě toho jsem byl, coby muž ve věku mezi 16 a 45 lety včetně, nucen vyplnit navíc formulář DS-157, který obsahoval ještě více vtipných dotazů, než DS-156. Ty ženské ani neví, oč přicházejí :) Tak například jsem měl uvést dva své předchozí zaměstnavatele (NE současné!), všechny státy, které mi vydaly cestovní pas, zkušenosti se zbraněmi, výbušninami, nebo nukleárním, chemickým či biologickým výzkumem. Dále je zajímalo, zda jsem sloužil v armádě, jestli jsem se stal účastníkem nebo obětí ozbrojeného konfliktu a měl jsem uvést všechny instituce, kde jsem se něčemu učil. Zbylé tři věci se staly třemi přílohami:

Přílohy žádosti o vízum

První přílohou byl seznam všech států, které jsem navštívil v uplynulých 10 letech („List all countries I have Entered in the Last Ten Years“). Kategorizoval jsem to podle států podle abecedy, dále sestupně podle data mého působení v konkrétních místech. Celkem 11 států a 22 položek, necestuji zrovna málo :) Mezi nejlepší položky patří bezesporu „Poland – Sniezska“ nebo „Slovakia – Holíč“. Ale když všech, tak všech. Výčet několika arabských států by sice mohl vzbudit podezření, ale vzhledem k turistickým letoviskům jistě jen na okamžik. Žádný Irák ani Afghánistán tam uveden nebyl, tak co.

Další přílohou byl seznam všech organizací, se kterými mám nebo jsem měl něco společného („List all Professional, Social and Charitable Organizations to Which I Belong (Belonged) or Contribute (Contributed) or with Which I Work (Have Worked)“). U třinácti mě Milka začala brzdit, když všechny tak všechny, ne? Nezapomněl jsem krom svých všech možných zaměstnavatelů uvést i různé asociace, Sokol Praha, klub deníku Metro nebo cestovní kanceláře. Co kdyby to náhodou byli teroristé, že? Jé, sakra, zapomněl jsem na...

Poslední přílohou byl podrobný itinerář cesty („My Specific Travel Arrangements“). Snažil jsem se obsáhnout všechna místa, kam bychom se mohli podívat, nicméně mi již při sepisování bylo jasné, že data, které jsem u toho uváděl, jsou naprosto zavádějící. Seznam jsem se snažil doplnit o další údaje, aby to působilo věrohodněji, takže jednotlivé položky vypadaly například takto:

Majetkové dokumenty

Aby bylo možné prokázat, že žadatel má dostatek finančních prostředků a nebude tudíž mít potřebu v USA pracovat, je k žádosti velmi doporučované přiložit výpis z účtu za uplynulé tři měsíce (po tuto dobu jsem se snažil o co největší příjmy a minimální výdaje :), dále případné daňové přiznání, doklad o stavebním spoření nebo uzavřené životní pojistce, popř. další papíry, které jasně ukazují, že máte dost důvodů se do ČR vrátit.

Milka měla s sebou například technický průkaz od svého vozítka, já měl potvrzení o přiznaných „přídavcích na dítě“. Podle zásady „čím víc tím líp“ jsem do šanonu přidal i potvrzení o vlastnictví domény a pronájmu webhostingu a s Milkou jsme táhli již nabytou dolarovou hotovost včetně příslušných účtenek ze směnárny. Milka měla v porovnání se mnou obsahově daleko hodnotnější dokumenty, nicméně přeci jen to jsou mí příbuzní, kteří nás pozvali...

Výčet všech možných dokumentů u nás byl kolem třiceti kusů na osobu a všechny byly naprosto pozitivní. Nervozita tedy sice byla, na druhou stranu bylo i vědomí, že pokud vízum nepřiznají nám, tak sakra snad už nikomu :)

22. 3. 2006

Odfaxovali jsme dvě přední strany našich „vízových“ formulářů na telefonní číslo 900 389 062, které se nachází v cenové sazbě 38 Kč za minutu. Číslo lze používat 24 hodin denně. Doma jsme pak dle pokynů na žádosti nalepili fotografie o rozměrech 5 × 5 cm a založili je do šanonu.

23. 3. 2006

Přibližně 26 hodin po odeslání faxu jsem zavolal Visa Center na žlutou linku 900 389 042 (opět 38 CZK/min.). Nejprve mi robot oznámil, že je linka využívána, což mě zaskočilo. Čekal jsem spíše hudbou podbarvený pořadník volajících, jak to znám nejčastěji z různých helplinek, kam volám povětšinou kvůli nějaké té stížnosti :). Nicméně mě systém vykopl, zavěsil, a tak mi nezbylo nic jiného, než počkat a zkusit to za chvíli znovu.

Zopakoval jsem to po několika minutách a tentokrát se úspěch dostavil. Ozval se mi příjemný hlas (asi) postarší paní, které jsem sdělil, že jsem včera odesílal dvě žádosti o vízum do USA. Požádala mě o čísla pasů, podle kterých si žádosti evidují. Byl jsem rád, že zahnala mé obavy z toho, že by si žadatele mohli evidovat podle toho příšerného kódu na formuláři žádosti.

Chvíli něco bušila do počítače a pak začala číst mé údaje. Mé datum narození nebylo z faxu dobře čitelné, ale díky nadiktovanému rodnému číslu jej opravila. Chtěla po mě i upřesnění e-mailové adresy.

Po mé žádosti o vízum zkontrolovala stejným postupem i Milčinu žádost, opět hledala podle čísla pasu a kontrolovala jméno, příjmení, e-mailovou adresu a datum narození. Tady bylo již v pořádku. Nabídla mi nejzazší termín 10. dubna 2006 a v tento den 8:30 nebo 9:30. Chtěl jsem to mít rychle za sebou a tak jsem zvolil 8:30. Bez otálení tam připsala i Milku.

Nevím, jestli mají za úkol předražený hovor natahovat, protože mi ta hodná paní ještě důrazně kladla na srdce, abych si vzhledem ke svému věku opravdu připravil všechny potřebné dokumenty, abych pana konzula přesvědčil, že tam nechci zůstat, a vízum získal. Ubezpečil jsem ji, že má žádost má již toho času 20 stránek příloh, což ji upokojilo a mohli jsme se rozloučit. Paní mi tuším ještě popřála hodně štěstí.

Zběžným pohledem na displej telefonu jsem zjistil, že mě tento hovor v délce 3:41 přišel na 142,50 Kč.

Vízový pohovor na U.S. Embassy in Prague

Špatně jsem propočítal dobu cesty k Americké ambasádě, která sídlí kousek od Malostranského náměstí v ulici Tržiště. Přicházeli jsme po vleklé stoupající dlážděné ulici krátce po osmé, ale již tou dobou se před ambasádou vytvořila fronta asi čtyř dalších žadatelů. Cestou jsme si všimli, že všudypřítomní policisté a ochranka (v počtu nejméně 5 ks) kontrolují mj. všechna auta blížící se k prostoru ambasády a to i oním zrcátkem na tyči pro zjišťování výbušnin v prostorách podvozku. Žádali dokonce řidiče o otevření víka motoru a zběžným pohledem zjišťovali, zda tam není něco navíc.

Zařadili jsme se do fronty a sledovali ranní cvrkot před ambasádou. Po několika minutách čekání již člen bezpečnostní služby hlídající u dveří začal po jednom vpouštět do budovy ambasády nedočkavé žadatele. Před tím se ještě zeptal na jméno (nechtěl vidět žádný doklad), porovnal jej se seznamem žadatelů na danou hodinu a požádal o ukázání obsahu zavazadla.

Poté vpustil daného žadatele do budovy, jak říkal, „za kolegy“. Hned u vstupu jsou po levé straně k dispozici všechny žádosti a složenky na zaplacení poplatků. Těmi kolegy myslel další ochranku, která hlídala u rentgenového tunelu a detekčního rámu. Jeden z nich mě požádal o vypnutí mobilního telefonu a do tunelu jsem kromě batohu vložil (jak jsem to viděl u svého předchůdce) i bundu. Rámem jsem, jako prakticky vždy, prošel bez problémů. Vrátili mi klíče, mobilní telefon si nechali v úschově. Umístili jej do očíslované přihrádky pod pultem a půjčili mi visačku s číslem. Má byla tuším pětka. Následovalo krátké zápolení s dalšími dveřmi, které se „zvenčí“ otevíraly buď nějak automaticky, nebo ochranka mačkala tlačítko (že by IQ test? :) Poměrně úzkou dlouhou chodbou s obrazy ze života pánů prezidentů USA v ČR jsem došel k pravotočivému stoupajícímu schodišti, vedoucímu do prvního patra, kde jsou okýnka a čekárna. Vše na chodbě bylo pěkné, zdobené.

V čekárně, která byla od 4 okýnek oddělena pouze stěnou se vstupem bez dveří, se tvořila další fronta, tentokrát na odevzdání základních formulářů, kontrolu zaplacení poplatků, odevzdání nadepsané obálky pro kurýrní službu All Ride a cestovního pasu. Údaje se kontrolovaly v okýnkách 2 a 3, zatímco v okýnkách 1 a 4 za nějakou chvíli zasedli úředníci a češtinou se značným americkým přízvukem začali pomocí audiotechniky vyvolávat jména žadatelů s číslem příslušného okýnka. Paní seděla v jedničce, pán ve čtyřce.

V místnosti byly dřevěné lavice a pár čalouněných židlí. Nechyběl ani pultík na vyplňování žádostí a pár obálek pro kurýrní službu. Sousední místnost sloužila pro vyřizování přistěhovaleckých víz. V rohu se krčily dveře na společné toalety, zařízené ve stylu pěkných letištních klozetů. Do místnosti vedla dvě veliká zamřížovaná okna s žádostí „neotevírejte, prosím“ a „don’t open, please“. Nesmím zapomenout ani na u stropu zavěšenou televizi, na které běžel přenos televize CNN.

Překvapilo mě, že žadatelé mají v ruce pouze pár neuspořádaných papírů. Podívali jsme se s Milkou na sebe, že jsme asi divní, když máme skoro plné desky různých dokumentů.

Prvních pár lidí bylo kladně vyřízeno v řádech desítek sekund, Milku si tam vzhledem k okolnostem nechali o něco déle a ani já jsem nebyl hned hotov. Šli jsme po sobě k okýnku číslo 1. Paní za přepážkou a sklem byla silnější, s blond melírem a hovořila částečně česky a částečně anglicky. Na anglické otázky jsem jí odpovídal česky, což jí evidentně nevadilo. Nejprve mi pomocí čtecího zařízení sejmula otisky obou ukazováčků. Koukal jsem, že se okamžitě vložily do elektronického formuláře. Zajímala se, jak dlouho tam strýc žije, jestli nemám v USA další příbuzné, popř. sourozence (resp. se ptala sestru).

Další dotaz padl na mé studium, v jakém jsem ročníku, co budu dělat po studiích (pokračovat), jestli jsem již skládal závěrečné zkoušky (v září s odkazem na zadání bakalářské práce, které ani nechtěla vidět). Samozřejmě ji zajímal index, který jsem měl až na nějaké desáté stránce. Když tyto stránky procházela, než narazila na index řekla „very nice“, což bylo pro mě jistě pozitivní. Poděkoval jsem (anglicky) a čekal, co bude dál. Index prolistovala a spokojeně cosi napsala do hlavičky prvního listu žádosti. Asi jsem vypadal zkroušeně, protože řekla „don’t worry“. Tomu se nešlo neusmát.

Vrátila mi desky s tím, že kurýrní služba mi doručí pas do dvou až tří dní, načež jsem se s paní rozloučil s vědomím, že nebude nutné přeplánovávat program na léto.

Po opuštění okénka jsme si s Milkou samozřejmě začali vyměňovat dojmy. Paní u Milky zajímalo, zda formulář vyplňovala sama a svou volbou angličtiny asi chtěla zjistit, zda se Milka v tomto jazyce chytá. Nicméně také skončila u toho, že paní se ptala anglicky a Milka odpovídala česky. Během hovoru se Milka též zmínila, že ten, se kterým plánuje do USA cestovat, se nyní nachází v čekárně a paní zběžným pohledem do dalších žádostí zjistila, že půjdu také k ní (a nejspíše že půjdu taky hned na řadu :)

Zajímal jsem se o kurýrní službu All ride, protože mi přišlo nespravedlivé, že nějaká vyvolená kurýrní služba má zhruba 40 000 zákazníků ročně jistých. 185 korun za jednu dovážku dává částku 7 400 000, což je přes 600 000 měsíčně. Z internetových stránek www.allride.cz jsem se však dozvěděl, že:

""Kurýrní služba ALL RIDE, s.r.o. byla založena v polovině roku 1998 pouze jako externí přepravce zásilek amerického konzulátu a posléze využila svých zkušeností v oblasti přepravy i pro expanzi na pole kurýrních služeb. Začátek však nebyl jednoduchý, protože by se dalo říci, že trh je kurýrními službami již přesycen.""

Po zavedení ESTA se byznys kurýrům značně smrsknul a na jejich webu se o původní výhradní službě konzulátu již nedočtete

Po úspěšné žádosti o vízum jsme šli na snídani stylově do McDonald's (musíme si zvykat :) a pak já do práce. Má pracovní morálka dostala ten den vlivem ranního úspěchu pořádně na frak. Většinu dne jsem strávil na internetu hledáním vhodné letenky, protože jsem si byl vědom, že ty nejlepší jsou již beztak vyprodané a každý den může přinést nežádoucí změny. Nebylo to totiž tak dlouho, co ČSA námi vybraný let zdražily řádově o 4 tisíce Korun.

11. 4. 2006

V 16:01 mi zazvonil telefon, volajícím byla kurýrní služba All Ride (+420 222 520 069) s tím, zda bude zítra (12. 4.) v době od 18:00 do 20:00 komu předat můj cestovní pas s vízem. Dohodli jsme se s tím, že dovážka není do vlastních rukou a tak doufám, že během mého působení ve škole někdo za mě pas převezme.

12. 4. 2006

Kurýr dorazil v 18:10. Vzhledem ke kolizi příjmení na zvoncích mi telefonovali, hovor jsem ve škole z pochopitelných důvodů nemohl přijmout a trochu se to zašmodrchalo. Nakonec pas převzal táta. Když jsem pak dostal od táty vynadáno, že jsem jej o tom neinformoval (říkal jsem to mámě, nenapadlo mě, že by nemusela být doma :) pochopil jsem z toho, že kurýr nebyl úplně zdvořilý.

Americké vízum je v podstatě samolepka s několika ochrannými prvky, o rozměrech jen o málo menších, než je velikost samotné stránky v cestovním pasu. Zobrazuje černobílou fotografii z žádosti o vízum, oříznutou na standardní rozměr, a strojově čitelnou zónu.

Podstránky