USA.QeX.cz

Ráno jsme vstávali v půl sedmé, což bylo poměrně kruté. Teta a Kira se postupně osprchovaly a pak jsme hromadně vyrazili na snídani.

Snídaně byla o něco bohatší, než v předchozích dvou hotelích, ale obsahově mi přišla dost podobná. Opět minidonuty a muffiny, ovšem navíc rozpékané bagety a toastové chleby. Bylo také možné dát si volská oka, krupicovou kaši („gruel“) z větších částic, než je naše (v USA si ji dělají spíše na slano – na každý pád jejich máslo, které si na to dávají, je s mořskou solí). Všude kolem bylo plno lidí, hlavně teenagerů se zelenými tričky posypanými nápisy „Tia Iara“ a brazilskou vlajkou na zádech. Co jsem zjistil, jedná se o brazilskou cestovní kancelář pořádající mj. zájezdy do oblasti Orlanda na zábavní parky Walt Disney WorldUniversal Studios.

Hned po snídani jsme se vydali nakoupit vstupenky do recepce hotelu. Sice jsme neměli žádné slevy, ale minimálně jsme se nemuseli tlačit u pokladen ve Walt Disney Worldu. Vybrali jsme dvoudenní „pasy“, tyto dva dny od sebe nesmějí být více jak 14 dní.

Zaplatili jsme $125.00 za jednotlivé vstupné a k tomu každý $40.00 za „Park Hopper Option“, umožňující libovolně „hopsat“ mezi parky během dne, jinak platí vždy vstupenka do jednoho parku na jeden den. Dalšími příplatky jsou nevyprchání doby platnosti a vstup do vodních parků, těch jsme ale nevyužili. Celkově jsme s Milkou za dvoudenní pobyt ve Walt Disney Worldu zaplatili $330, což odpovídá zhruba 7 500 Kč :)

Disneyland je park na západním pobřeží v Anaheimu, nedaleko Los Angeles. Byl založen dříve, než Walt Disney World v Orlandu na Floridě. Oba parky jsou od sebe vzdáleny zhruba 2200 mil a najdete v nich několik podobných atrakcí.
Walt Disney World jako takový se dělí na čtyři parky: Magic Kingdom, EPCOT, Animal Kingdom a Hollywood Studios (v době návštěvy ještě jako MGM Studios). Kromě toho ale obsahuje velké množství (předražených) hotelů a hotelových resortů (ubytovaní mají zde řadu výhod, např. dřívější vstup do parku), Disney Downtown se spoustou obchůdků, golfová hřiště, vodní parky a sportoviště.

Magic Kingdomu vévodí zámek Cinderelly, česky Popelky, a park obsahuje hlavní postavy Disneyho pohádek. Hlavním motivem EPCOTu je obrovská bílá koule složená z velmi plochých trojbokých jehlanů, nazvaná „Spaceship Earth“, a zaměřuje se na technické vymoženosti. Animal Kingdom má v logu veliký strom „Tree of Life“ a jeho hlavní náplní jsou, jak už název napovídá, zvířata. Poslední, Hollywood/MGM Studios, lze najít podle kouzelnické špičaté čepice „Sorcerer's Hat“ a obsahuje atrakce s námětem filmů, kromě Disneyho také z dílny MGM (mají toho řvoucího lva ve znaku).

Magic Kingdom

Začali jsme v Magic Kingdom, který je takovým hlavním parkem Walt Disney World, už jen díky úžasnému zámku v samém srdci parku (jehož předlohou byl německý Neuschwanstein), který se nejspíše každému při slově „Disney“ vybaví. Bezplatný shuttle bus od hotelu vyrážel v 8:05. Nasedli jsme a těšili se.

Po několika minutách se objevila betonová trasa úžasné jednokolejky, spojující centrální nástupiště s Magic Kingdomem a několika hotely (první okruh) a centrální nástupiště s EPCOTem (druhý okruh). Za několik málo okamžiků se také monorail nad našimi hlavami objevil. Nachází se ve standardní výšce 28 stop a jeho cestovní rychlost je 40 mil za hodinu (64 km/hod.), maximální pak 55 mph.

Shuttle bus nás vysadil na stání 9, kam také večer přijede. My jsme se vydali směr vstupní brána. Za nedlouho jsme zjistili, že privilegovaní (obyvatelé Disneyho hotelů) mohou již do parku vstoupit, ale my ostatní plebs musíme čekat před branami, jelikož park otevírá až v devět. Brány otevřely o čtvrt hodiny dříve a podařilo se nám vecpat se ještě do první přijezdivší soupravy monorailu. Existovala ještě možnost přepravy lodí, ale jednokolejku jsem si prostě nemohl odpustit.

Monorail

Ačkoliv to tak venku nevypadá, jednokolejka je neprůchozí. Každý vagón tvoří samostatný oddíl s 16 místy k sezení a zhruba 20 místy k stání. Tento oddíl je navíc přepůlený, jelikož čtyřsedačky jsou na šířku, vždy dvě a dvě čelem k sobě (čelem do směru či proti směru jízdy). Není tedy možné procházet ani mezi těmito půlkami. Pohon i zatáčení zajišťuje 124 pneumatik jedoucí po betonové koleji. Během jízdy se většinou hlásí propagační informace o místě, kam se právě jede, které začíná upozorněním na zavírající se dveře. V angličtině mi to přišlo podobné, jako v New Yorkském metru, ovšem zde hlas Jacka Wagnera hlásí upozornění navíc také ve španělštině („Please stand clear of the doors... Por favor mantenganse alejado de las puertas“).

Projeli jsme hotelem Contemporary Resort, kde jsme ale nestavěli, a dojeli až do stanice u parku Magic Kingdom. Poté nás čekal – fakt nečekaně – detekční rám a kontrola „zavazadel“. Turniket jsme nakrmili lístkem (jedinou pozitivní věci bylo, že nezáleží na tom, jakým směrem je lístek vložen) a navíc po nás chtěli i otisky prstů, nejspíše kvůli zamezení sdílení vstupenek. Na detekční plošku se vkládal ukazováček a prostředníček do „véčka“. Žádné osobní údaje u karty evidovány nejsou, takže Strýček Sam má smůlu :) Beztak nás již ve svých spárech kvůli žádosti o vízum má...

Space Mountain

Začali jsme několika fotkami na Main Street USA, ale již z dřívějška bylo domluvené, že začneme v Tomorrowlandu na „Space Mountain®“. Fronta byla sice od začátku, ale prakticky po celou dobu se šlo pomalejším krokem – ale stále plynule. Čekací zónu obklopovaly pohledy na oblohu, tu a tam doplněny 3D objektem (asteroid, družice, astronauti apod.) a informační tabule o souhvězdích a dalších kosmických úkazech. Na konci jsme nastoupili do rollercoasterových vozíků (vždy jeden člověk v každé řadě, tři řady na vozík, dva vozíky na vláček) a vyrazilo se.

Začátek byl podobný průjezdu ve filmu Running Man. Celá horská dráha se nachází ve tmě a lze tedy pouze tušit, kam koleje budou zahýbat. Navíc vozíky mají z boku světélkující pruhy, takže z čekací zóny (pokud vozíky ve výšce několika metrů zahlédnete) to vypadá, jako jezdící párky. Oproti mé minulé návštěvě jsem však postrádal světýlka na pražcích, které jakž takž ukazovaly, kudy dráha vede. Vtip byl v tom, že čas od času vedla světýlka jinam, než kam dráha ve skutečnosti vedla. Místo toho byla světýlka spíše všude, takže byl zážitek projíždět hromadou svítících teček.

Buzz Lightyear's Space Ranger Spin

Další na pořadí byla „Buzz Lightyear's Space Ranger Spin“. Tentokrát to byla jízda mírná, vozíky byly všechny spojeny do „hada“. K dispozici byly ale dvě pistole a joystick, pomocí kterého bylo možné vozík otáčet. Sedělo se po dvou v každém vozíku. Navíc vozík obsahoval dva šestimístné displeje, složené z červených LED, na kterých se zobrazovalo skóre příslušného stříleče. Cestou se pak podle dráhy nacházelo několik mnoho potvor, které před sebou měly terč, jež si koledoval o zásah. Pomocí červeného laserového světla bylo vidět, co bylo zasaženo a popřípadě jak a kdy zamířit lépe. Čas od času se ovládání otáčení zablokovalo, abychom si vychutnali připravené potvory. Jeden z bossů disponoval dvojicí výbojek, které velmi ostře blikaly zhruba každých pět sekund. Z této části si moc nepamatuji, neboť mám rád své oči. Dosáhl jsem úžasného skóre 131 600 bodů, Milka měla skóre 2 800... no, nebudeme škodolibí, že :)

Hned vedle se nachází „Walt Disney's Carousel of Progress“, což je divadlo plně využívající technologie Audio-Animatronics® – roboty z Disneyho laboratoří řízené počítačem, s realistickými pohyby těla a synchronizovanými pohyby úst s reprodukovanou řečí.

Divadlo se skládá ze čtyř částí, do další části se divák dostane tak, že se celé hlediště otočí kolem středu (jeviště), na kterém se nacházejí roboti. Během tohoto otáčení pak zpívají ústřední písničku „There's A Great Big Beautiful Tomorrow“. U prostředních dvou scén byly navíc na obou stranách výklenky potažené plátnem coby jiné pokoje – stačilo jen do výklenků posvítit a bylo vidět skrz plátno. Výklenky byly navíc otočné, takže během jejich zhasnutí se mohlo v jenom výklenku vystřídat více pokojů. První část představení byla jen opona s logem, druhá symbolizovala odhadem dvacátá léta 20. století: lednice na led, pumpa místo vodovodu. Uprostřed pokoje ležel pes. Třetí část byla léta čtyřicátá: v lednici bylo více potravin než ledu, všude po domě byly natahány elektrické dráty (samozřejmě přišel i výpadek proudu :), hlavní atrakcí začínala být televize. Uprostřed pokoje stále ležel pes. Třetí část byla současnost, či spíše blízká budoucnost. Babička hrála simulátor vesmírných 3D válek pomocí virtuální reality, máma připravila novou sadu hlasových povelů pro domácí spotřebiče, mimo jiné zahlášením čísla vzrostla teplota v pečící troubě, kde se právě pekl krocan. Zásadní problém nastal, když tatínek čtouce babiččino skóre postupně zvýšil teplotu v troubě až na 950°F :)

Pokračovali jsme kolem atrakce „Tomorrowland Indy Speedway“, což je sice něco na způsob Go Karts, ale jezdí se na koleji, přičemž je sice možné libovolně jet doleva či doprava, ale jen do rozpětí podvozku.

Dorazili jsme na „Pooh's Playful Spot“, což je dětské hřiště, jemuž vévodí Púův strom. Nechyběla ani cedule směrující na území obývané Heffalumpem. Teta se zeptala, jestli třeba nějaký Heffalump nepobíhá po parku coby bavič a ona zaměstnankyně nás poslala „přes ulici“ na „The Many Adventures of Winnie the Pooh“, kde by Heffalump měl být. Ještě předtím jsme se ale na nějakého předraženého Heffalumpa chtěli podívat do blízkého suvenýrového obchůdku specializovaného na postavičky medvídka Pú, tygra, osla Íáčka, prasátka, králíka a dalších. Zarazilo nás, že Heffalumpa v celém Walt Disney Worldu úplně zatloukli, plyšový nebyl žádný a jinak našla Milka jen krabičku na bonbóny PEZ. Létající slůně Dumbo také moc velkou popularitu mezi suvenýry neměl.

The Many Adventures of Winnie the Pooh

Vyrazili jsme proto na atrakci, vystáli pár desítek minut dlouhou frontu a vyslechli snad třicetkrát tygrovo „TTFN – Tata For Now“, tedy něco jako „zatím nashle“. Pak jsme nasedli do vozíku a vyrazili. Cestou nás provázel medvídek Pú, který vyprávěl jakýsi příběh. Atrakce byla hlavně pro děti, proto vagónky jely pomalu a bez větších překvapení. Pokud byla povodeň, trasa byla zvlněná jakože vlny a podobně. Sloni byli až na konci coby zlý sen, ale samozřejmě žádný Heffalump. Milka si alespoň udělala pár fotek nedaleké atrakce „Dumbo the Flying Elephant“, což je klasický kolotoč typu „kačeři“, kde se však kolem točí samí sloni Dumbové. Několik Dumbů se nachází i kolem kolotoče ve formátu zastřižených keřů.

it's small world

Pokračovali jsme na „it's small world“, což je poklidná vodní atrakce. Na lodičkách se projíždí různými lokacemi, přičemž každá z nich představuje jeden nebo více kontinentů, popř. pseudokontinentů. Kolem dokola jsou v příslušném ohozu panenky typu Chucky z thrilleru/horroru „Dětská hra“ a zpívají písničku „It's a small world“. Navíc je všude kolem plno zvířat obývajících dané území. Je to pěkné, melodie po chvíli začne lézt trochu na mozek. Fascinovalo mě, jak autor atrakce dokázal poměrně přesně vystihnout všechny hlavní charakteristiky toho daného kontinentu.

The Haunted Mansion

Další zastávkou byl „The Haunted Mansion“, nejpropracovanější strašidelný dům, který jsem měl možnost navštívit. Po vystání delší fronty jsme byli uvedeni do osmiúhelníkové místnosti s několika portréty lidí. Po úvodním proslovu se začal zvedat strop (v Disneylandu je tento efekt řešen výtahem jedoucím dolů, ale zde na Floridě to kvůli špatnému podloží nebylo možné) a bylo vidět, že solidně vypadající pán nemá kalhoty, paní stojí na náhrobku svého manžela apod. Pak jsme chodbou pokračovali k samotným vozíkům, které jedou konstantní rychlostí a tvoří jeden veliký řetěz. Říká se jim tu „Doombuggies“ a jejich dohromady 130. Nastupuje se z jezdícího pásu a seděli jsme vždy dva a dva, s mezerou uprostřed. Jeli jsme kolem obrazů, kolem piána hrajícího bez pianisty, kolem nekonečně dlouhé chodby (dvě zrcadla proti sobě), kolem tančících duchů (zrcadlení figurín na skle), skrz hřbitov, kolem zrcadla ukazujícího ducha jedoucího s námi ve vozíku (nasvětlená figurína v poloprůhledném zrcadle) až k výstupnímu pásu.

The Hall of Presidents

Pokračovali jsme do „The Hall of Presidents“, kde jsme pár minut počkali, než začala show. V čekacím salóku byly portréty nejrůznějších prezidentů (postrádal jsem Richarda Nixona), navíc byla k vidění šedá busta současného prezidenta Bushe ml.

Ze začátku byl poměrně nudný film, který zpestřoval jen fakt, že v jeden okamžik bylo promítáno na celkem pět pláten uspořádaných do půlkruhu, takže bylo vidět v rozsahu 180°. Promítalo-li se na méně pláten (nejčastěji na tři, přičemž často bylo na každém plátnu něco jiného), byla přes nepoužívaná plátna přetažena červená opona. Pak se plátno zvedlo a za tím byly figuríny všech prezidentů USA od Georga Washingtona po George W. Bushe. Všechny figuríny, obsluhované technologií Audio Animatronics®, byly postupně představeny (byly vždy zvýrazněny intenzivnějším světlem dopadajícím přímo na danou figurínu shora), navíc někteří prezidenti měli více či méně autentické proslovy. Především tedy závěrečný proslov figuríny George Bushe ml., který byl přímo z pera samotného prezidenta. Byla to fakt nuda, (mnoho složité angličtiny) ale bylo to minimálně trochu poučné.

Big Thunder Mountain Railroad breakdown

Kolem jezírka jsme prošli na „Big Thunder Mountain Railroad“, což je „runaway train coaster“, tedy horská dráha v podobě malého parního vlaku. Po zhruba půl hodině čekání nám bylo oznámeno, že došlo k technických potížím a nelze přesně určit dobu, kdy bude atrakce znovu otevřena. Proto jsme se rozhodli otráveně odejít a zkusit něco dalšího.

Připojil se k nám Bradley, který o „breakdownu“ již věděl. Hned vedlejší zajímavá atrakce, „Splash Mountain“, měla příliš dlouhou čekací dobu, neboť nejspíše mnoho zklamaných „čekatelů na vlak“ si chtělo spravit chuť právě na této vodní atrakci.

The Enchanted Tiki Room Under New Management

Pokračovali jsme proto do části nazvané Adventureland, kde se nachází mimo jiné také nová (resp. nově upravená) atrakce Magic Kingdomu – „Pirates of the Caribbean“. Samozřejmě i tato vodní atrakce měla velmi dlouhou čekací dobu, jak tomu bývá kolem poledne, proto jsme se rozhodli vydat na „The Enchanted Tiki Room Under New Management“. Jedná se opět o Audio-Animatronics® show, nyní v podání papoušků a dalších ptáků. Všichni se vysouvali ze stropu nebo měli zavěšená bidýlka někde ve výšce. Ze začátku to bylo celkem pěkné, ale pak bylo u stropu pomalu více živočichů, než pod nimi na lavičkách a když k tomu začaly blikat disco světla, začalo to být trochu bizardní. Naštěstí to netrvalo tak dlouho :)

Swiss Family Treehouse

Chuť jsme si byli spravit na „Swiss Family Treehouse“, což je dům Robinsona složen z několika místností, které jsou jednotlivě v koruně obrovského umělého stromu a propojeny cestou pro návštěvníky. Jako zpestření se z umělé říčky dopravovala pomocí mlýnského kola a systému kalíšků na provaze voda z říčky nahoru a soustavou okapů zase zpět dolů.

FastPass, na rozdíl od různých „FlashPass“ apod. je k dispozici jakémukoliv držiteli platné vstupenky bez nutnosti dalších příplatků. Vstupenka se vloží do speciálního automatu, který eviduje počet udělených pasů a přidělí každému pasu hodinový interval, během kterého lze tento FastPass využít k předbíhání. Automat kromě vstupenky vyplivne i kartičku, na které je mimo jiné uveden čas, kdy je možné automat FastPassu využít u jiné nebo i u stejné atrakce znovu. Touto kartičku pak návštěvník při využití služby FastPass odevzdá obsluze atrakce.

Bylo něco kolem tří hodin odpoledne, proto jsme rozhodli Magic Kingdom opustit a monorailem zamířit do EPCOT. Ještě předtím jsme se prošli pod „Cinderella's castle“, tedy hlavní dominantou tohoto parku. V přilehlých prostorách se nachází prodejny suvenýrů. Bradley nás zavedl do restaurace „Cosmic Rays Starlight Cafe“, kde jsme si dali já hotdog ($5.79), Milka Chburger ($5.89). Ke každému jídlu byla jako příloha hranolky, plus jsme se rozdělili (share :) o velkou colu („large coke“) za $2.39. Celkem tedy za $14.07 plus 0.91 tax.

Monorailem do EPCOTu

Po jídle jsme definitivně vyrazili směr EPCOT. Kiře se podařilo domluvit místa v kabině řidiče (strojvedoucícho), kde je pro tento účel zhruba šest míst k sezení – tři a tři na každé straně přímo u předního skla. Čas od času jsme s ním prohodili pár slov. Cesta byla krásně dlouhá, protože se navíc objíždí celý EPCOT. Protože monorail jezdí na pneumatikách po betonové koleji, chvílemi to docela drncalo :)

Po srážce růžového a fialového monorailu 5. 7. 2009 již jízda vpředu není možná.

EPCOT

V EPCOTu jsme prošli kolem „Leave a Legacy“, což byla poměrně velká skupina útvarů nesoucích kovové desky s obličeji nebo texty těch, kteří za to zaplatili 25 dolarů. Obličej je veliký asi jako otisk palce dospělého člověka.

Cestou jsme narazili na dva mladíky, kteří si šetřili nohy pomocí vozítka Segway Human Transporter. Aby také ne, EPCOT je prošpikován nejrůznějšími technickými udělátky.

Spaceship Earth

První atrakcí, na kterou jsme se v EPCOTu vydali, byla „Spaceship Earth“, ona obrovská koule dominující celému parku. Jedná se o pomalu jedoucí vagónky opět spojené do řetězu, které projíždí scénériemi vývoje komunikace, opět ve stylu Audio-Animatronics®. Slovy provozovatele „Spaceship Earth is a slow moving attraction that explores the history of human communications.“.

K vidění byli Kromaňonci vyprávějící příběhy, Guttenbergův knihtisk, Michelangelovy fresky v Sixtinské kapli, první telefonní ústředny a na konci plnohodnotný videochat přes půl Země. Finále bylo nahoře – celá horní čtvrtina koule byla využita jako jeden prostor na vesmír s planetou Zemí, což vypadalo velmi poutavě. Poté se vozíčky otočily do protisměru, aby nás poměrně prudkým kopcem mohly svézt zase zpět k východu. V protisměru byly obrazovky, na kterých byl vývoj techniky zobrazen ještě jiným způsobem. Cesta dolů pro mě nebyla úplně příjemná, kopec byl opravdu prudký a ležet několik minut na zádech s nohama nad úrovní hlavy nebylo zrovna pohodlné. Musím ale uznat, že to bylo daleko pohodlnější, než kdybychom jeli po předu :)

Pak jsme se vydali k „Test Track“, ale tam byla stominutová čekací doba. Proto jsme zkusili štěstí na „Mission: Space®“. Jedná se o simulaci letu na Mars, lidé se hlásili do zelených či oranžových týmů a podle toho dostali příslušné kusy papíru. Oranžový tým měl oproti zelenému navíc rotační pohyb, který mohl způsobovat „motion sickness“. Fronta oranžových byl pochopitelně delší, tak jsme zkusili zelený, ačkoliv Bradley říkal, že bez rotace to není ono. Asi po dvaceti minutách se ozvalo hlášení o poruše (kde už jsem to dneska jenom slyšel?), takže jsme se odebrali courat se po Epcotu.

Zavítali jsme do obchodu se suvenýry, který nebyl zrovna z nejmenších. Koupili jsme tři pohledy (jeden za 60 centů, sakumprásk tedy $1.92), a když už jsme byli tady a byly teprve čtyři hodiny odpoledne, rozhodl jsem vystát dvouhodinovou frontu na „Test Track“. Nikdo neměl námitek, protože beztak jsme neměli nic lepšího na práci, tak jsme se šli postavit do řady. S takovýmto „nadhledem“ se i přes postupující únavu stálo docela optimisticky.

Test Track

Čekací prostory byly plné různých obrazovek ukazujících různé druhy testování v té které kategorii (podvozek, brzdy, mechanika, karosérie...), přičemž se ale zhruba po minutě opakovaly, takže to za chvíli byla pěkná nuda. Obrazovky doplňovaly příslušné funkční ukázky testování v životní velikosti – roztáčelo se kolo, aby se vzápětí coby test brzd mohlo zabrzdit, testovalo se pérování, sedačky atd. Nechyběla ani stylově vybavená místnost pro testování odrušení interferencí z drátů vysokého napětí, mobilních telefonů atd. Obklad místnosti tvořily stylové modré trojúhelníky z perforovaného plechu a místnost byla plná polovodičových komponent.

Po dlouhém čekání jsme se konečně dostali do místnosti, kde nám pustili instruktážní video, které nás seznámilo se vším, co nás na trati čeká. Jednalo se o testy motoru a převodovky při cestě do prudkého stoupání, o testy brzd, působení teploty a vody, rychlostní zkoušku (60 mph) a tak. Na finále pro nás namátkou vybrali test deformačních zón nárazem do zdi :) Pak jsme ještě chvíli čekali na nastoupení do vozítka a pak jsme se konečně dočkali.

Začínalo se testem motoru a převodovky jízdou do kopce. Zastavili jsme na šikmé ploše a vyjeli nahoru. Následoval test brzd: poměrně slušnou akcelerací jsme se rozjeli, ale zatáčku vytyčenou kuželkami jsme bez ABS nevytočili (bohužel byla vidět kolej na zemi, takže bylo jasné, jak to dopadne). Podruhé za použití ABS to bylo o mnoho lepší. Následovala teplotní zkouška, teplo tvořily desítky infralamp po obou stranách, okamžitě poté jsme vjeli do zimy tvořené vysokovýkonnou klimatizací (princip sauny :) a pak do deště, který ale vodu netryskal, tak nevím. Asi bychom měli být rádi. Ještě že to nebylo v opačném pořadí :)

Sjížděli jsme po nakloněné rovině dolů, kde se najednou vynořil (resp. byl osvětlen) kamion, který navíc ještě zablikal a zatroubil. Milka, sedící na místě řidiče, prý instinktivně šlápla na brzdu, ačkoliv tam žádné pedály nebyly :) Vyjeli jsme ven a zrychlili na oněch 60 mil za hodinu. Bylo to zajímavé, jet stovkou v kabrioletu. Kupodivu na místě spolujezdce to byla pohoda, prakticky vůbec to nefoukalo. Poté jsme zabrzdili a dojeli k výstupu.

Pochopitelně se žádný náraz do zdi nekonal (sakra! :) ačkoliv později jsem se dozvěděl, že jsme proti nějaké zdi mířili, ale zeď srabácky uhnula. Fotka (s časem 7:59 PM) byla pěkná, takže jsme ji zaplatili ($12.95 + $0.85 tax = $13.80) a o kus dál v suvenýrech ji získali.

Součástí byl ještě další prostor plný automobilů firmy GM (značku GMC potkáváme na silnicích dost často, je to největší automobilka v USA), takže jsme si sedli do žihadla i do trucku. Truck byl o dost pohodlnější, ale žihadlo vypadalo reprezentativněji.

Protože zde nebylo již nic co na práci (velké fronty se nám čekat nechtěly), vrátili jsme se zpět do Magic Kingdomu, zkusit štěstí na zbytku atrakcí, které jsme chtěli projít a nezvládli.

Návrat do Magic Kingdom

Teta skončila na konci „Main Street, u. s. a.“ před mostem k Cinderella's castle, my čtyři (já, Milka, Kira a Bradley) jsme pokračovali na „Splash Mountain“.

Splash Mountain

Fronta nebyla nejkratší, ale co. Po dlouhé době jsme konečně dospěli do finální klimatizované části, což bylo tak deset minut od nasednutí do lodičky. Vypluli jsme, vyjeli nahoru, absolvovali pár sešupů, koukali na medvědovy problémy a vychytralého zajíce. Zhruba ve dvou třetinách následoval hlavní sešup, který nás ve finále všechny dokonale „osvěžil“. Bohužel slunce tou dobou (po osmé večer) už nesvítilo, takže to bylo hlavně nežádané ochlazení.

Big Thunder Mountain Railroad

Ačkoliv si Milka již stěžovala na únavu, ještě jsme pokračovali zpět na „Big Thunder Mountain Railroad“. Nastala podobná situace, jako před skoro měsícem v parku Six Flags, kdy jsme šli na „Batman The Ride“, ale tentokrát Milka neměla špatný pocit, takže jsme šli. Nicméně jsme byli obezřetní :) Fronta byla ještě o dost menší, než kde jsme skončili dopoledne před breakdownem, takže čekání nebylo tak strašné. Během úvodního výjezdu jsme projížděli krásně udělanou krápníkovou jeskyní, pak už to šlo poměrně rychle, takže scenérie si moc nepamatuji. Ale rozhodně to bylo pěkné a svižné (nečekaně :)

Parade

Blížila se devátá hodina a tedy „parade“. To znamenalo davy lidí v okolí hlavní ulice, kteří se tísnili za provazem. Naštěstí to také znamenalo, že ona hlavní ulice byla poměrně volná a provazem byly i vyhrazeny chodníky, kde také moc lidí nezevlovalo. Došli jsme k tetě, cestou se Kira a Bradley ještě trhli a šli na novou atrakci „Pirates of the Caribbean“. My jsme si udělali místo a nachystali fotoaparáty. Baviči v mezičase nahnali všechny děti na „hlavní ulici“, tedy vlastně na silnici a odtáhli je kus dál, takže jsem přesně nevěděl, co tam dělají.

Po nějaké době se děti vrátily a po další chvilce čekání se objevily první blesky fotoaparátů, které předznamenávaly příjezd alegorických vozů. Jako první přijela skupina „panenek“ z „it's a small world“, samozřejmě v lidské velikosti. Po chvíli se objevil Mickey Mouse, přijeli i Chip a Dale hrající na piáno, následováni dalšími disneyovskými postavičkami. Připlula skupina ryb, malá mořská víla Ariel s otcem Tritonem, Minnie, Popelka a další.

Po odjetí posledního vozu jsme rychle vyhledali tetu, protože se skupiny lidí rozhodli oželet každodenní ohňostroj a mířili k východu. Teta řekla, že můžeme jít napřed, že ona ještě čeká na Kiru. Tak jsme šli. Lidí zase tolik nebylo, drtivá většina na ohňostroj, který je prý synchronizovaný s hudbou, přeci jen čekala – do desáté hodiny zas tolik času nezbývalo.

Zpět do hotelu

Chytili jsme druhý monorail a měli ještě poměrně dost času, abychom došli na autobusové stání 9 nebo 10, i když to bylo až na konci parkoviště. V deset opravdu ohňostroj začal, viděli jsme jej nad stromy a byla to opravdu paráda. Nechci pomyslet, kolik Disney World každý den do takovéto bombastické pyrotechnické show vráží dolarů. Kromě obvyklých a očekávatelných úžasností se objevily i modré hvězdy a červená srdce (obrysy). Napadlo mě, že by takto mohlo být snadné vystřelit třeba vlajku USA. Ve druhé polovině ohňostroje (bohužel) přijel autobus, takže jsme mohli koukat už jen z okýnka a většinou skrz husté stromy. Závěr se nám zahlédnout podařilo, řekněme že byla obloha plná barevných segmentů :) Ještě jsme nabrali lidi z MGM a Epcotu, po nějaké době autobus zastavil u hotelu Buena Vista Suites, kde jsme vystoupili a zapadli na pokoj.

Podstránky