USA.QeX.cz

Přílet

Se zpožděním pár minut jsme se naskládali do tátova auta a vyrazili na letiště. Zasněženou Prahou jsme se prodrali do práce, kde si Milka ještě vyzvedla kabel k telefonu a ve tři čtvrtě na devět jsme již brázdili vánočně nazdobenou odletovou halu.

U kiosku Air France-KLM jsem se zeptal na svůj problém s nepovedeným online check-inem na let do USA a bylo mi řečeno, že na baggage drop-off to zařídí. Nechali jsme zabalit kufry do fólie (95 každý!), bráchův batoh vypadal jako modrá roláda :) a mazali na drop-off. Asi pět minut jsme stali ve frontě a pak šli na přepážku.

Hned jsem poprosil o pomoc s navazujícím spojem a slečna chtěla vidět nejdříve vytištěné palubní vstupenky. Předeslal jsem, že bych chtěl místa na levé straně u okýnka a ona, že na transatlantický let je toto dost obtížně splnitelný požadavek, ale že udělá, co bude moci. Bohužel mi po chvíli sdělila, že volná jsou místa pouze vzadu a navíc ještě uprostřed. Nedá se nic dělat, tak jsme začali odbavovat zavazadla. Velmi příjemné zjištění bylo, že každý kus má tak polovinu povolené hmotnosti. Good job!

Z ničeho nic se ale slečna ozvala, že na let do Newarku pro nás má 16ABC. Trošku jsem to nestihl, ale dodal jsem, že to jsou přesně místa vlevo a ona že nám už je zarezervovala a že přece slíbila, že udělá, co bude moci :) DÍKY! Takže byť nejspíše přiletíme po západu slunce, budeme při přistávání pozorovat Manhattan.

Zašli jsme do lékárny, zastavili se na vyhlídkové plošině, a zašli na snídani do McD, já šel místo snídaně fotit na Terminál 1. Pak jsme se vrátili do lékárny pro náplasti, nafotil jsem Terminál 2 a zamířili do bezcelní zóny. Milku postihla ruční prohlídka kvůli kovovému plíšku na džínách, ale jinak jsme prošli bez problémů (pomineme-li zámečky na kufry, které měla Milka v kapse bundy, protože nová nařízení USA zakazuje zamykání kufrů, nicméně fólie to jistí).

Prošli jsme přes duty free shop z D na C. Chvíli jsme fotili přistávající letadla a za chvíli byl boarding. Na poslední chvíli jsme si odskočili a postavili se do fronty. Na bráchu čekala u gate palubní vstupenka na let do Newarku, nevíme ale proč... Takže pokud první někde nenechal, má teď dvě.

Letíme v letadle Embraer 190 pro 100 cestujících (sedí se dva a dva). Nad Prahou se udělalo z části modro a v kombinaci s bílým sněhem to bylo úchvatné.

Úžasné byly krátce po vzletu černé čáry na bílé ploše (silnice) a bílé cukrované střechy domů v přilehlých vesnicích. Jak jsem říkal, na let v zimě jsem se moc těšil. Vedle bráchy sedí šikmé oko ženského pohlaví, s rouškou.

Díky brzkému check-inu sedíme ve 4. řadě hned za byznysem (stejná sedadla, ale na dvě je jeden pasažér + oddělení záclonkou zataženou pouze během letu + lepší služby. Koukali jsme na paní, která se ládovala asi lososem, kávu v keramickém hrníčku, sklenička, plastové průhledné příbory a jídlo v pěkné krabičce. Dále med v lahvičce do čaje, v krabičce ještě dortík a vůbec si hrozně debužíruje. Pod námi jsou jen mraky a sluníčko zuřivě svítí. Teda ale ta holandština je strašný jazyk! Mix němčiny a francouzštiny s nádechem angličtiny. Ono je to vzhledem ke geografickému umístění docela pochopitelné...

Z okýnka jsme viděli velké množství transatlantických letů.

Nad Amsterdamem bylo zataženo a vrstva mraků, kterou jsme při přiblížení prolétali, byla fakt tlustá. Po chvíli jsme ale uviděli zem (bez sněhu, bylo +8C), ale foukal vítr, se kterým se ale piloti statečně prali. Holandská krajina je dost snadno identifikovatelná, hlavně díky spouště vodních kanálů. A za pár minut už jsme dosedali na letiště Schiphol (čte se jak se píše - schyphol). Pěkných pár minut jsme rolovali k terminálu B.

Business třídě byly rozdány kabáty a šály, které měli po dobu letu pověšené v příslušném boxu. Spakovali jsme se a po schůdkách opustili letadlo. Dlouho jsme ale po letištní ploše nešli, po pár krocích nás čekaly opět schody, tentokráte nahoru. Byl to takový předchůdce současných nástupních mostů, tzv. chobotů - vypadalo to podobně, ale nebylo to pohyblivé a sbíralo to lidi z letištní plochy, ne přímo z letadla.

Věděli jsme, že se musíme co nejrychleji dostat z EU sekce do non-EU, protože to znamená projít pasovou kontrolou, kde se údajně tvoří slušné fronty.

A taky že jo, i když díky EU pasu jsme stáli kratší frontu. Milka šla první, ptal se jí, jestli letí do USA a pak prý jestli na nákupy. Mě se na USA ptal také a pak mi oznámil, že ta přede mnou tam prý letí nakupovat. Odvětil jsem mu, že mě tato informace moc netěší, protože mě to v tom případě bude stát spoustu peněz :) Zasmáli jsme se a už šel na řadu brácha, kterého se pro jistotu už neptal na nic.

Za pár minut chůze už jsme byli u našeho terminálu E, a protože jsme měli ještě fakt dost času, courali jsme se ještě chvíli po vánočně vyzdobeném letišti a fotili. Pro mě to byla úplně první nizozemská zkušenost, takže mě těšílo, že jsme viděli prodávat jak dřeváky, tak tulipány. Už chyběl jen coffee shop :)

Nakonec jsme se vydali k našemu gate, kde nás čekala předletová kontrola, která je v Amstru o něco důkladnější, což jsme věděli. Chvíli jsme čekali (byli jsme prakticky hned na řadě) a po chvíli nás tři vpustili do prostoru, kde byly pultíky.

Byli jsme posláni k pultíku uprostřed a chvíli čekali. Pak přišel maník, který nás vpouštěl a vyžádal si itinerář letu, palubní vstupenky. Nevím, na kolik to byl zaměstnanec letiště, každopádně na uniformě měl logo G4S (bezpečnostní agentura Group for Securitas). Někam s tím odběhl, a když se vrátil, začal se nás ptát, co vezeme v odbavených zavazadlech, kdy, kde a kdo je balil, jestli nám někdo něco dal, a když se naše pravda shodovala s jeho představami, pustil nás ke skenerům. Ano, letiště Schiphol je vybaveno i tím kontroverzním tělesným scannerem, ale k tomu se ještě dostanu. Na pasu se nám zezadu objevila nálepka, na které bylo cosi načmárané propiskou (RX3 a du).

První zádrhel byl, že nás nepustil turniket čtoucí čárový kód na letence. Nespároval se s registraci ESTA, protože všichni tři cestujeme na vízum. Sranda byla, že jsme šli za sebou a tak nás obsluha postupně naposílala k blízké přepážce, kterou jsme tak plně vytížili :) Po zadání dat z víza už to šlo OK, i když u mě až napotřetí. Paní za přepážkou se evidentně zaučovala.

Odevzdali jsme všechno možné do zavazadlového rentgenu a šli čekat do fronty na body scan. Šel jsem poslední a po chvíli se na pásu objevily mně povědomé kozačky od firmy Ecco. No fakt, Milka byla bosa :)

Přišla na mě řada. Postavil jsem se vlevo vbok na žluté stopy a zvedl ruce vzhůru dle siluety, kterou jsem měl před sebou. Po chvíli mě zprava do leva objel snímač, který byl odshora dolů po celé délce (resp. výšce) skeneru. To trvalo jen vteřiny, po kterých jsem skener opustil a čekal na výsledky. Nevím, co viděli maníci za počítačem, každopádně bezpečák měl k dispozici jen neměnnou siluetu, na které bylo žlutými čtverci různých velikostí vyznačeno potenciální nebezpečí. Bere to fakt každou blbost, Milce třeba cvočky na botách a brácha musel „otočit“ kapsu, ve které měl hroznový cukr. Každopádně mě ještě projel rukama a pak mě propustil.

Hledal jsem v batohu telefon, že napíšu tetě, a bylo mi řečeno, že ostatní už chodí do letadla. Tak jsem to zase uklidil a zamířil k naší A330-200 společnosti Delta Airlines. Byli jsme mezi posledními, letadlo již bylo skoro plně obsazené. Usadili jsme se a připravovali na nekonečný let.

Dostali jsme imigrační formulář a celní deklaraci, po chvíli se rozdávala sluchátka. Prakticky přesně v době zavření dveří letadla se ob dvě sedadla od bráchy hysterický rozeřval, co já vím, dvouletý špunt a nezdálo se, že by v dohledné době hodlal přestat. Pohled z okýnka na křídlo je zajímavý, winglet (zahnutý konec křídla) je tak daleko! :)

Co se mixu národnosti a ras na palubě týče, letadlo je plné přičmoudlých, je tu něco šikmookých a i pár turbanů - ostatně jako na všech těchto letech. Tentokrát jsem ale nezahledl jediného žida. Ale kdo ví, kdo sedí v zadní části letadla.

Narolovali jsme a vzlétli. Rychle jsme byli v mracích a nad nimi nám svítilo slunce přímo do okýnek. Po chvíli došlo na zatažení roletky a nakonec je steward zatahoval hromadně. Vůbec na tomto letu obsluhovali hlavně muži a leckterý vypadal, že je primárně bezpečnostní agent.

K obědu byl tradiční výběr - těstoviny nebo kuře. Dali jsme si kuře a bylo skvělé. K tomu salát s dresinkem, bagetka s máslem, sýr... teď jsem si vzpomněl, že mi zbyla sušenka, tak moment (18:52 SEČ :)

...hm, nic moc. Každopádně, když jsme se napapkali, začali jsme zkoumat entertainment systém. Objevili jsme hry pro více hráčů (!), které mohou hrát cestující mezi sebou. V nabídce filmů bylo třeba Inception, Toy Story 3, Avatar a ze seriálů The Big Bang Theory, CSI: Miami atd.

Věděl jsem, že prvních 10 řad ekonomické třídy má být vybaveno zásuvkami na 120V. My sedíme v sedmé a tak jsem po chvíli zásuvku v noze sedačky opravdu našel. Telefon hlásil 55 % baterie, tak jsem ho dal nabíjet. Je to ale rozhodně dokonalost mít ve vzduchu k dispozici takový komfort...

Let tak nějak ubíhal a nabrali jsme hodinu náskok (plánované přistání 15:47 místo 16:50!)

Zhruba dvě a půl hodiny do přistání, to už jsme byli nad Kanadou, jsme vyplňovali imigrační a celní formuláře, poprvé jsem zapsal číslovky napoprvé dle US standardů (jiná jednička, trojka, čtyřka a sedmička), juchů! :) (19:48 SEČ)

Ve 20:30 SEČ začali roznášet druhé jídlo (snack), což byla mala teplá pizza velikosti asi tak taštičky u McDonalda, a vanilková zmrzlina (!) v malém kelímku typu Pribináček. Plánované přistání se posunulo na 15:52, což je pořád o hodinu dříve. Ve 21:11 SEČ, nad newyorským městem Proctor, jsme zahájili sestup.

Pohled na Manhattan při přistávání na Newark Liberty International Airport
Pohled na Manhattan při přistávání na Newark Liberty International Airport

Po několika minutách usilovneho hledání mrakodrapů se v dálce zaskvěla nezaměnitelná silueta Empire State Bulding. Pak se objevily mrakodrapy na Downtownu a poté i v dálce Socha svobody. Krátce na to jsme drncli na Newark Liberty International Airport. Následoval ohlušující rámus zpětného tahu motorů a poměrně přísná brzda.

Dojeli jsme ke gate terminálu B a po chvíli začali vystupovat. Byli jsme venku mezi prvními a mířili na imigrační. Tam naštěstí nikdo moc nebyl, ale nás zajímal úředník. Měl to být běloch v nejlepších letech, kvůli výslovnosti. Našli jsme, ale počkali jsme si. Před námi totiž šla jakási pětičlenná rodina.

Šli jsme všichni tři náraz, já první. Převzal si dokumenty a ptal se, jak dlouho budeme v USA. Nad čtyřmi týdny se podivil a ptal se, jestli budeme na jednom místě a pak se ptal, co všechno projedeme, tak jsem mu to vyjmenoval a kde jsem zaváhal, doplnila mě Milka. Ujistil se, jestli jsme si vědomí vzdálenosti na Floridu a my že už máme praxi z roku 2008 :) Podivil se nad cenou benzínu v ČR, čemuž se nelze divit, když v NJ stojí galon kolem $2.80. Pak povinná biometrika, ovšem inovovaná. Skenovaly se všechny prsty obou rukou (nejdřív pravá ruka 4 prsty, pravá palec, levá 4 prsty, levá palec a úsměv do kamery, to vše 3x (protože jsme byli 3). Ještě se nás ptal, čím se živíme a Milky se ptal, jestli pracujeme ve stejně firmě. Bráchy už se pro jistotu ani neptal, ač jsme se na to všichni těšili :)

U zavazadel jsme si odskočili a mně, jako prvnímu "hotovému", se podařilo během minuty sesbírat všechna naše zavazadla.

Prošli jsme kolem celní kontroly (odevzdání modrého formuláře) a prošli kolem stromečku, ve kterém byly zapíchány vlajky světa, naše hned vepředu a přímo na ráně.

Stromeček s českou vlajkou jsme si chtěli vyfotit, protože už jsme byli za zónou se zákazem focení, ale byli jsme vyhnáni. Pak jsme zjistili, že to asi nebylo na nás, ale oni stejně nemají rádi, když se jim lidí na podobných místech flákají.

Ve veřejné části letiště byl Starbucks, který nejen že neměl Eggnog latté, ale i normální latté bylo dost předražené. Protože tam bylo v bundách horko, šli jsme na tetu čekat ven na passenger pick up č. 3.

Teta přijela asi za 15-20 minut, protože jí cestou zbrzdila kolona způsobena dopravní nehodou, a během té doby se setmělo. Cestou jsme si povídali, a když se teta ptala, jestli máme hlad, odpověděli jsme, že počítáme s all you can eat china buffet ve Freeholdu :)

Tam jsme dorazili po chvíli (v dešti) a bylo tam docela narváno. Opět jsme si užívali krevety na mnoho způsobů, žabí stehýnka, krabí nohy, sushi, sashimi a další laskominy. Dokonalost okamžiku dokresloval root beer (sladké nealko, s pivem sdílí jen název a pěnu) a další typicky americké věci. Tetu jsme samozřejmě pozvali, účet za 4 byl $68.18.

Naskládali jsme se zpátky do auta a dorazili k tetě. Kufry jsme odvláčeli do "televizního pokoje", který vždycky okupujeme, a obhlédli novinky. Má novou koupelnu, nový chodníček k "parkovišti", nemá bazén a protože strejda dělá svým pěti vnoučatům po sestřenčiném rozvodu chůvu na plný úvazek a bydlí teď dlouhodobě u nich, došlo i na ložnici.

Povídali jsme si a během toho jsem rozbalil většinu toho, co tetě po dva měsíce chodilo domů na mé jméno :) Spát jsme šli asi v jedenáct místního času, úplně hotoví. Biologicky bylo pět hodin ráno. Tentokrát jsem ale už věděl, že za pár hodin stejnak zase vstávám... (a že nezahynu ;-)

Podstránky