USA.QeX.cz

Manchester Day

Ráno jsem se strejdou a klukama jeli s pytli plných odpadků na skládku. Je obvyklé, že do podobných lokalit nejezdí popelářský vůz a lidé jsou nuceni zlikvidovat odpad svépomocí. Většinou se tak děje pomocí velikých černých plastových pytlů, které ani u nás nejsou ničím novým. Tyto pytle skladuje většina rodin u domu s tím, že to pak urychleně zlikvidují. Pokud tak neučiní, mohou dostat pokutu od pořádkové policie, která objíždí různá místa a kontroluje, jestli lidé neznečišťují území.

Přijeli jsme na místo, zastavili na prašné cestě a ze zavazadlového prostoru strejdova SUV Toyota Rav 4 vynesli několik černých plastových pytlů, které jsme svrhli ze srázu mezi ostatní pytle s odpadky. Všude byl nepořádek jak to tak na skládkách bývá, ale kupodivu si nevzpomínám na žádný zápach. Po návštěvě skládky jsme měli jet na dětské hřiště, kde by se kluci mohli vyřádit po svém.

Brayden cestou usnul, takže strejda rozhodl, že se na hřiště pojede později, protože dané hřiště, na které jsme přijeli, mu přišlo malé a navíc bylo potřeba Braydena uložit do postele. Donovanovi nezbývalo nic jiného, než souhlasit.

Po návratu jsme se naskládali do jiného auta a s Rheou jeli k jezeru Harry Wrights Lake předat Kiře nějaké věci. U jezera byl Manchester Day (Manchester je oblast, kde se nacházíme; o kousek dál leží Chelsea :), což znamená hodně pikniků mezi borovicemi (pine tree, asi proto cedule jasně hlásaly: „no barbeque, please“), pár atrakcí pro děti, živá muzika s tancem na louce a pár stánků. V jednom takovém dělala Kira desetiminutové masáže zdarma, jako součást praxe.

Věci jsme předali a jeli nakupovat. Zastavili jsme se ve strip mallu (Jackson Premium Outlets), oblasti s jednopatrovými obchůdky, které obklopovaly parkoviště ze tří stran (vlastně z více, to „u-čko“ mělo šest stran). Rhea si v jednom krámku nakoupila něco oblečení, protože k poskytovaným slevám měla navíc 30 %. Milka si tam koupila nové sluneční brýle, kterým jejich deklarovaný UV filtr věřím :) I přes naše protesty je Rhea zahrnula do svého nákupu.

Prošli jsme spoustu obchůdků ve strip mallu, kluci samozřejmě chtěli do nějakého hračkářství. Kus cesty jsem nesl Donovana za krkem („na koníčka“), protože si stěžoval na bolavé nohy. Nojo, děti :) Obešli jsme celý strip mall a vrátili se k autu.

Pak jsme s Rheou prosvištěli BJ's, kde jsme nakoupili jen drobnosti. Mimo jiné jsme si dopřáli balení 50 balíčků chipsů a crackerů v 8 různých druzích za zhruba $7.00. Na zpáteční cestě jsme se ještě stavili v pizzerii. Pizza byla exkluzivní, i když na české poměry trochu drahá. Jedna byla jen sýrová, druhá se vším možným.

Pak jsme jeli k jezeru Harry Wrights Lake, užít si Manchester Day také. Nejprve jsme prošli stánky a zastavili se u Kiry, pak jsme šli na malý kolotoč, jehož ramena se točila podle jedné osy a na konci každého ramena byl vozík s volantem uprostřed, pomocí kterého se bylo možné točit vozíkem ještě podle vlastní osy.

Když se atrakce rozjela, chtěl jsem to trochu roztočit, ale jednak to bylo poměrně těžké, druhak když se mi to konečně podařilo, měl jsem co dělat s přetížením a do toho začal Brayden brečet, protože jsem to evidentně trochu přehnal. Drahnou dobu jsem se snažil Braydena uklidnit a když se mi to konečně podařilo, Brayden mě odměnil tím, že se mu prý atrakce nakonec líbila.

Pokračovali jsme k jezeru. Brayden zoufale nechtěl do vody, protože měl v paměti nedávné povodně, které zasáhly Pennsylvánii nedaleko od místa, kde Rhea bydlí. Tak se ho Rhea snažila přesvědčit, že toto povodně nejsou.

Od jezera jsme zamířili do fronty na svezení v požárním autě. Ačkoliv se čekalo poměrně dlouho, kluci nedělali v návalu nadcházejících zážitků žádný čurbes. Byl to zajímavý zážitek, nejsem si jist jestli jsem v ČR v požárním autě někdy jel. Seděli jsme vzadu a byli obklopeni vysílačkami (lidově „walkie talkie“), svítilnami a dalším požárním vybavením. Kabina byla opravdu obrovská, jen do zadní části se nás vešlo sedm až osm.

Koukal jsem, že „firetruck“ není v USA jen červený, ale vyskytuje se také bílý. Pak jsme se ještě na chvíli přesunuli ke Kiře, jejíž služba se pomalu chýlila ke konci. Pomohli jsme ji složit a odnést stánek, včetně masérského stolu a všech ostatních věcí.

Večer jsme se rozhodli poprvé vyzkoušet tetin bazén. Za účelem koupání jsem si v ČR pořídil plavky typu „trenýrky“, jelikož plavky typu „slipy“ (Swim briefs), kterým Američané říkají „speedos“ (což je ale název jednoho z výrobců), se v USA moc nenosí a pokud ano, automaticky bývá dotyčný zařazen do čtyřprocentní menšiny. Teta to při rozhovoru na toto téma komentovala tak, že „nobody wants to see man's hairy ass“, čili že nikdo není zvědavý na chlapský chlupatý zadek.

Bylo to naše první letošní koupání jinde než ve vaně. Voda byla příjemná, bazén fantasticky veliký (přibližně na 9 temp stylu prsa), ale při opuštění bazénu byla vzhledem k pokročilé hodině sakra zima. Osprchovali jsme ze sebe chlorovanou vodu a zahučeli rovnou do pyžam. Následovala pravidelná večerní televizní seance, doplněná o dopisování deníku, a pak postel.

Podstránky