USA.QeX.cz

Odlet

Vstával jsem v osm hodin a dopisoval Cestovní deník. V domě beztak nebyla žádná aktivita :) Po nějaké době přijel táta tety, něco řešili a povídali si, my jsme mezitím dobalovali zavazadla. Pak jsme se seznámili a to nejen s ním, ale i s jeho dvanáctiletou dcerou Jessicou (tedy sestrou tety (49) a navíc také tetou Kiry (19) a hlavně tetou Rhey (29) :) Dostali jsme od něj album na americké čtvrťáky, které se vydávají od roku 1999 až do roku 2008, každý rok se vydá několik a každý čtvrťák je s motivem nějakého jiného státu. Posledním je Hawaii a „nový strejda“ nám je bude při každé příležitosti posílat.

Cesta na letiště

Naskládali jsme všechny kufry do tetina auta a vyrazili. Teta se svým otcem jeli v jeho autě, aby nejel sám. První zastávkou byl autoservis, kde jsme zanechali tetina otce s jeho autem, teta přesedla k nám a pokračovali jsme směr New York City.

Na jídlo jsme se stavili ve White Castle. Prodávají miniburgery, které chutnají podobně, jako hamburgery od McDonalda, ale také prodávají nejlepší čokoládový milkshake. Chuťově mi připomíná silně podchlazený a hutný čokoládový nápoj z Tesca :)

Za chvíli jsme po poměrně známé trase dorazili až k New Yorku. Tentokrát jsme ale zahnuli o něco dříve a jeli přes spodní patro velkého mostu a Staten Island do Brooklynu. Na hlavní spojnici byla dopravní zácpa, tak strejda zvolil cestu Brooklynem.

Brooklyn

Škola v Brooklynu
Škola v Brooklynu

Po chvíli jsme my a pár policajtů byli jediní bílí v okolí. Projížděli jsme asi tři míle dlouhou ulicí Fort Hamilton Pkwy, kde na každé křižovatce byly semafory a příslušné barvy naskakovaly vždy v celé třímílové ulici ve stejnou dobu. Čili jsme každou chvíli stáli na červenou. Minuli jsme Brooklynskou knihovnu i školu, ta vypadala spíše jako vězení – cihlová budova obehnaná vysokým plotem s ostnatými dráty. Teta to komentovala, že tady mezi školou a kriminálem moc rozdílů není :)

Letiště JFK

Dorazili jsme na letiště (nacházející se již ve čtvrti Queens) s dostatečným předstihem. Strejda zaparkoval v prvním patře garáží, vypakovali jsme kufry a dopravili je do výtahu. Přešli jsme ulici a vešli do vstupní haly. Protože v přízemí jsou přílety, museli jsme nejprve použít eskalátoru pro transport do prvního patra. Tam se již nacházely odbavovací přepážky.

Pomoci světelné tabule jsme se zorientovali, náš let byl odbavován na přepážkách B, my jsme se nacházeli u přepážky F. Došli jsme to a zvážili obávaný velký kufr. Váha ukázala 55 liber, povolených je 50, takže to vypadalo, ze za 5 liber nadváhy budeme doplácet. Otázkou však zůstává kolik. Když jsme se chystali do fronty, strejda se rozhodl vrátit pro svůj foťák, což se tetě nezdálo, ale sám jsem viděl, ze strejda rad fotí, tak jsem se za něj přimluvil :)

Odbavení

Postavili jsme se do fronty a čekali. Ve frontě jsem se začal ošívat a tušení mě nezklamalo, neměl jsem své PDA. Teta proto obratem zavolala strejdovi, aby se podíval do auta, jestli mi tam někde nevypadlo. Strejda sice již stačil dojít téměř k nám, ale přesto se ochotně otočil a vydal se zpět k autu. Když na nás přišla řada u okýnka na levém kraji, předložili jsme slečně/paní naše cestovní doklady. První kufr opravdu ukázal 25,2 kg, ale naštěstí si toho nikdo nevšímal. Další dva kufry už byly OK, o to jsme se nestarali.

Zaujalo nás, že části kufru byly přetřeny jakýmsi malým bílým kolečkem, pravděpodobně to bylo kvůli pozdější strojové analýze, zda se kufr nedostal do kontaktu s nějakou nebezpečnou látkou. Dostali jsme palubní vstupenky, z mého pasu zmizela kartička I-94, kterou jsem dostal při vstupu do USA, a naše i vedlejší okýnko bylo uzavřeno. Mezitím se strejda vrátil a naštěstí i s Palmíkem, který mi během cesty vypadl z kapsy na stehně a zapadl mezi dveře a sedadlo.

Šli jsme se podívat do trafiky, jestli nebudou mít sošku svobody pro Milčiného dědu. Měli jak plastovou šedozelenou klasiku, tak zlatou. Samozřejmě jsme vzali klasiku, stála nás $9.69. Krásně jsme se zbavili drobných.

Měli jsme ještě poměrně dost času, takže jsme se rozhodli strávit na dlouhou dobu poslední společné chvíle v patře, kde se nachází kavárna, McDonald's a další občerstvení. Uprostřed je v kulaté „díře ve stropě“ jakási skulptura, nicméně je vidět do oblasti za rentgenovou kontrolou, pasovou kontrolu jsme nikde neviděli (všiml by si mě někdo, kdybych tamtudy něco vhodil do bezcelní zóny? Nedivil bych se, kdyby ne...)

Usadili jsme se u volného stolu a příležitostně se kochali přistávajícími nebo startujícími letadly. Pak si strejda všiml, že se zvedli lidi od stolu přímo u okna, tak jsme se přesunuli tam. Seděli jsme tem zhruba půl hodiny, pak přišel čas na projíti pasovou kontrolou. Sešli jsme proto dolů a postavili se do fronty, která se během našeho příchodu značně zvětšila. Postavili jsme se do nejdelší rady, protože jsme tam byli nepřímo posláni. Mezi námi a tetou se strejdou byl ale ještě jeden čekací prostor, jak teta vtipně poznamenala, asi se jednalo o FastPass :) Všimli jsme si, ze si někteří lidé (dopředu?) zouvají boty, což jsme ale ostentativně ignorovali.

Bezcelní zóna

Nakonec došla řada i na nás, naskládali jsme věci do plastových nádob a svá příruční zavazadla prohnali rentgenovým tunelem. Po kapsách jsem, jako vždy, nic neměl – všechno jsem narychlo naházel do batohu. Samozřejmě notebook dělal neplechu, takže jsem byl vyzván, abych nasledoval paní či slečnu, která táhla můj batoh mimo hlavní ruch. Upozornil jsem ji, že tam mám hodně věci naházených nahoře, což akceptovala v pohodě. Při vyndávání všech těch věcí (samozřejmě měla rukavičky) se ale stejně divila, co všechno tam mám za bordel.

Vytáhla notebook (alias „laptop“) a otřela ho podobným bílým kulatým tentononcem, jako to udělal ten člověk na odbavení s naším kufrem. Poté jsem byl vyzván, abych notes otevřel – říkala něco o "fingerprints", ale nějak jsem tomu nerozuměl. Zapnout ho nechtěla, jen ho zkoukla a když ho shledala bezpečným, dostal jsem pokyn k jeho zavření. Věci do batohu zase naskládala ona a když jsem vybral věci, které jsem měl původně po kapsách, abych je do kapes zase vrátil, sebrala mi je, vložila do batohu a bágl odtáhla zpět do tunelu. Došlo mi, že ony věci vlastně jakoby rentgenem neprošly. Na stole zůstaly jen CDčka, kabely a adaptéry.

Po chvíli mě zavolala a položila batoh na stůl před sebou, což pro mě znamenalo překonat vzdálenost asi tři až čtyři metry. Samozřejmě to ale také (a to především) znamenalo opustit věci na stole. No, dopadlo to dobře :) Naposledy jsme zamávali tetě a strejdovi a vydali se do útrob bezcelní zóny Terminálu 1 Kennedyho letiště, směrem ke gate 8.

Cesta ke gate

Cestou jsem viděl spousty krásných okřídlených objektů za skly k focení, ale bál jsem se ochranky. Milka měla dobrý nápad, abych se zeptal dvou nedalekých guardů ve službě a tak jsem tak ihned učinil. Jeden guard se podíval na druhého a ujistil se od něj, že to není problém a dal mému focení zelenou. Poděkoval jsem a vesele vyfotil jumbo, čekající jen kousek od haly na své další cestující. Udělal jsem ještě pár fotek, viděl jedno jumbo přistávat (zrovna když byla Milka na záchodě a já musel hlídat dva notesy, a vůbec všechny naše „carry-on“, takže nemám fotky, bééé :) Pak ale jumbo startovalo a místo fotky mám video, což bylo imho také špatné rozhodnuti. Tak příště, no... Seděli jsme a čekali, až se začnou lidi hrnout k přepážce u gate.

Z velmi nezřetelného hlášení, které bylo poměrně solidně překryto vysíláním CNN, jsem zaslechl cosi, co znělo jako Milčino příjmení a všiml si, že maník u „našeho“ pultu mluví do mikrofonu. Čekal jsem nějaký podraz, tak jsem se zvedl a šel se zeptat. Oznámil jsem mu, že jméno patří mé přítelkyni a on chtěl vidět mé letové doklady. Bylo mi to divné, ale on trval na svém, tak jsem mu je ukázal. Dozvěděl jsem se, že to hlášeni bylo „last call“, tedy volání posledních opozdilců na náš let AF 23. Zavolal jsem na Milku a vyběhli jsme do letadla.

Boarding

Cestou jsme samozřejmě odevzdali větší část palubní vstupenky. Posádka letadla byla ráda, že nás vidí a naše zpoždění brali sportovně s tím, že oni jsou zase napřed :) Pravda, bylo dvacet minut po plánovaném čase nástupu do letadla (které bylo uvedené na palubní vstupence). Ještě nás požádali, abychom počkali mimo letadlo, protože počítali cestující a my bychom jim to mohli zkomplikovat. Mohlo by se totiž stát, že by nás započítali dvakrát. Nakonec nás vpustili a my zjistili, že naše místa jsou úplně, ale úplně vzadu, uprostřed.

Letadlo Boeing 777-200ER (F-GSPB dodané 21.4.1998) má tři trojice sedadel, mezi nimi tedy dvě uličky. Většina sedadel disponuje dotykovou obrazovkou umístěnou na opěrce hlavy sedadla předchozího.

Pilotova angličtina byla hrozná (ne, že by moje byla lepší :), hlavně tedy kvůli tomu, že drmolil a nedělal mezi francouzštinou a angličtinou žádnou mezeru. Možnost porozumění samozřejmě komplikoval jeho francouzský přízvuk.

Let do Paříže

Konečně jsme se vzdálili od terminálu a rolovali na runway, resp. jsme se zařadili „do fronty“. Překřížili jsme cestu letadlu připravenému na start, počkali, až letadlo před námi odstartuje, dojeli na start a prakticky okamžitě byl slyšet plný tah motorů. Celé letadlo se naklonilo směrem dozadu, resp. čumák letadla se hodně zvedl (vlivem konstrukce a akcelerace). Odlepili jsme se od země, opět se ukázala výhoda velikého letadla, protože přetížení prakticky nebylo znát. Za pár minut bylo zprovozněno audiovizuální zařízení a začal pro nás pravý boj o zábavu :)

Opět jsme obdrželi jídelní lístky, tentokrát bylo k dispozici hovězí nebo losos. Mě ale daleko více zaujala dotyková obrazovka :) Začalo to hlavní nabídkou rozdělenou na devět částí: video, music, games, comics, geo info (mapa kudy letíme, rychlost, výška a tak), survey (anketa) a další. Začal jsem stisknutím Games. Párkrát jsem tapnul na „Next“ (scrollování nebylo řešeno posuvníkem, ale stránkováním) a padlo mi do oka „Who Wants To Be A Millionaire“, tedy „Chcete být milionářem“. Načež jsem snad dvacet minut čekal, než se hra nahrála. Během toho jsem se samozřejmě snažil celý proces načítání stornovat, což nešlo.

Naštěstí mě to ale nakonec vysvobodilo a já se mohl věnovat něčemu produktivnějšímu. To ale (bohužel) nebylo všechno. Zjistil jsem, že z asi pěti nabízených kanálů mi fungují dva, ostatní buď nešly vůbec, nebo se trhal obraz a zvuk. Totéž jsem měl s kreslenými příběhy (comics) a hudba jako taková na audio kanálech se nekonala žádná. Jen ostrý šum, který se ale měnil s tím, jak jsem měnil kanály, takže základem asi cosi jako hudba bylo.

Vypadal jsem nevytíženě, tak mě jedna letuška požádala, jestli bych jim vyplnil dotazník. Dotazníky mám rád a tak jsem ochotně souhlasil. Zapřel jsem jim ale svou tužku a asi deset minut lovil nějakou letušku, aby mi nějakou dodala. Doufal jsem v suvenýr s logem letecké společnosti Air France, ale dostal jsem propisku s logem čehosi neidentifikovatelného :) se kterou se nejprve muselo zatřást, aby vůbec psala. Vyplnil jsem to podle pravdy, u dotazu na audiovideo jsem jim kromě nejhoršího hodnocení připsal i vykřičník. Na Milčin popud jsem vyplnil ještě francouzskou verzi podle té anglické, abychom anglickou mohli ztopit. Do francouzské jsem k audiovideu přidal pro jistotu ještě jeden vykřičník :)

Pak přišel čas hlavního jídla. Oba jsme si vybrali lososa, načež to vypadalo, že letuška snad ani neumí anglicky. Milka jí musela požadované jídlo ukázat v jídelníčku, aby nedostala „beef“. Samozřejmě jsem si kromě coly dal i kávu, protože den bude dlouhý. Po jídle si Milka schovala připláclý kelímek s vodou na potom. Když přišel správný čas, litovali jsme, že jsme vůbec měli žízeň. Fuj! Chutnalo to jak ionizovaná chemická voda, která byla nejspíše na seznamu donucovacích prostředků KGB.

B777
B777

Během letu kolem nás neustále pendlovala starší paní s blůzou obsahující spousty různých číslic, Milka se zajímala, jestli by se na ní dalo hrát sudoku. Dalšími exoty byla skupina šesti, osmi mladých lidí se sportovními soupravami s nepřehlédnutelným nápisem „France“, kteří nás oblažovali blesky (flashi) fotoaparátů. Fotili se snad každý s každým, pak ve dvou, ve třech, ve čtyřech... bylo to nekonečné, naštěstí seděli tak sedm až deset řad před námi, takže nás to oči nestálo.

Dočkal jsem se i zajímavější turbulence, která byla ohlášena mimo jiné rozsvícením návěstí s bezpečnostním pásem. Ačkoliv se opět žádné velké propady nekonaly, bylo to rozhodně „zajímavější“, než kdykoliv předtím a tím pádem i vítané zpestření. Mimo to trvala turbulence poměrně dlouho, protože pěkné počasí nebylo ten den v USA ani v Evropě v módě.

Let trval pouze 6 hodin, protože jsme letěli proti směru rotace Země, nehledě na větry foukající k Evropě. Letěli jsme přes noc, odlétali ještě za světla, ale přilétali ještě za tmy. Brzy poté se ale rozednilo. Závěr letu jsme věnovali tomu, že jsme si vyndali notebooky a dráždili spolucestující :) Jejich krky se za tu dobu určitě o pár milimetrů prodloužily.

Nad Francií se ještě podávala snídaně, která mi ale nepřišla moc chutná. Opět jsem si dal kávu, jinak mě to dneska zabije :) Pak letušky obešly cestující, aby jim předaly nějaké papíry pro vstup na území EU. Samozřejmě se to týkalo pouze lidí žijících mimo EU, nicméně když se zeptala mě, odpověděl jsem „Czech Republic“. Letuška se na chvilku zamyslela a pak nám formuláře narvala. Bylo nám to divné a po prostudování obsahu formuláře jsme usoudili, že letuška byla opět mimo a že EU jako své obyvatele nás maximálně přivítá, ale rozhodně po nás nebude chtít žádné papíry. Letíme sakra domů, ne? :) Máme alespoň další suvenýr.

Jak jsme se přibližovali k samotnému letišti Charles De Gaulle v Paříži, snažil jsem se nasísat do pravého okýnka, jestli náhodou neuvidím Eiffelovku. Určitě jsme museli letět pár kilometrů od ní a byl jsem přesvědčen, že byla v té tmě nasvícená. Nevím ovšem, jestli ji třeba také o půlnoci nezhasínají. No nic, tak třeba příště :)

Letiště CDG

Na letiště CDG jsme přistáli podle plánu. Přistání nebylo úplně v pořádku, připadalo mi, ze jsme přistáli s přískokem. Na to, kolik bylo na palubě lidi, byl potlesk celkem slabý, takže to evidentně nebyl jen náš dojem :)

Vystoupili jsme z letadla a zarazila nás fronta lidi. Zavčas jsme si všimli, že se jedná o lidi letící přímo do Paříže a tudíž stojící na celnici, takže jsme pokračovali do menší fronty, která se dělala před eskalátory vedoucí k autobusům.

Dorazili jsme do menší místnosti před vstupem a skrze skleněné tabule uviděli, že jeden autobus byl zrovna připraven k odjezdu. Měl na světelné tabuli napsány terminály C, E a F, nicméně z předchozí zkušenosti jsme věděli, že i tak to nejspíš projede všechny terminály jako když jsme letěli do USA. Tak jsme do něj bez větších rozmyslů naskočili a prakticky za našimi zády zavřel dveře. Bohužel tento spoj opravdu vymetal jen terminály C, E a F – my jsme přitom potřebovali na B. Tak jsme se opět neplánovaně projeli po letišti, u terminálu E vystoupili a čekali v budově na jiný autobus, který vymetal (jako ten před šesti týdny) terminály všechny. Opět jsme před každou stanicí poslouchali pro nás „silly“ francouzské hlášení a přiteplené anglické hlášení o tom, u jakých terminálů budeme zastavovat, že nám přejí hezky let a abychom nezapomněli na svá příruční zavazadla. Bon Voyage!

Vstoupili jsme do haly terminálu C a opět prošli detekčními rámy, zavazadla protáhli rentgenovým tunelem. Pochopitelně jsem se opět nenamáhal notebook vyndávat, ale tentokrát to prošlo jak u mě, tak u Milky.

Měli jsme skoro hodinu čas, tak jsme zamířili k trafice Relay na opačném konci terminálu, kde si Milka za 4.50 € koupila malou kovovou sošku Eiffelovky. Objevil jsem první americkou deformaci, automaticky jsem začal přemýšlet, kolik bude na 4.50 činit taxa. Ve Francii, jako v každé jiné normální zemi, je samozřejmě DPH již započítáno ve finální ceně.

Pokračovali jsme k terminálu, ze kterého jsme měli odlétat. Naše letadlo, Airbus A318/A319 společnosti Air France, již bylo přistaveno a tak jsme za chvíli měli nastupovat. Pro jistotou jsem se zeptal člověka u vstupu, jak je to s boardingem a bylo mi řečeno „in few minutes“. Posadil jsem se na pěkná pestrobarevná sedadla a vyčkával, pročítaje magazíny, které lze objevit v letadlech v přihrádkách (nejčastěji na zadní straně opěradla sedadla před námi, pod stolečkem). Během čekání se rozednilo.

Let do Prahy

Pak byl ohlášen boarding našeho letu AF 1382, hodně lidí se zvedlo a postavili se do fronty, ale my tradičně čekali až ke konci.

Musím tedy přiznat, že letiště CDG na mě udělalo spíše negativní dojem – zdlouhavá cesta mezi terminály, málo místa v budově, Francouzi nejsou zrovna nadšeni z něčeho, co neumí Francouzsky (bez ohledu na to, že to umí anglicky i německy). Pokud to bude finančně možné, budu se tomuto letišti snažit příště spíše vyhnout. Celkově let s Air France mi přišel jako low-cost a to jak službami, tak (naštěstí) cenou. Stravování nic moc, výbava letadla nic moc, palubní personál nic moc. Nejpohodlnější byla kožená sedadla při letu z Prahy do Paříže, uskutečněné letounem ČSA. Ale jako všude, co jsem si zaplatil, to mám. Cena byla opravdu slušná, například přímý let realizovaný ČSA stál zhruba o tři tisíce korun více.

Usadili jsme se na sedadla 08E, 08F a byli jsme informováni, že letadlo právě doplňuje palivo a proto bychom se z bezpečnostních důvodů neměli připoutávat. Opravdu, i symbol zapnutí pásu nad sedadly byl zhaslý. Jak povzbuzující! :)

Jednalo se o klasické rozložení sedadel 3-3, takže žádné překvapení se nekonalo. Po nějaké době se ale symbol zapnutí pásů rozsvítil, dveře byly zavřeny a za chvíli jsme již rolovali přes silnice (ano, na CDG vedou taxiwaye nad silnicemi), minuli nadzvukový letoun Concorde „na špalcích“, coby memento doby, kdy se přes oceán létalo pod 4 hodiny, a postavili se do fronty. Pak už to odsýpalo a zanedlouho jsme se i my z dráhy LFPG 09R odlepili od země.

Letiště CDG, Paříž
Letiště CDG, Paříž

Let probíhal solidně rychle, hlavně také protože jsem měl místo u okna a kochal se oblačností. Po chvíli nám přinesli další snídani, která se naštěstí lišila od druhého jídla podávaného na palubě B777. Nezapomněl jsem si dát kafe, dneska asi neusnu :)

Palm m105
Palm m105

Nechal jsem se vyfotit, jak na notebooku pracuji v letadle, pak jsem vytasil Palma s klávesnicí a začal datlovat události posledního dne. Přerušila mě až informace o zahájení sestupu, kdy bylo nutné schovat všechny elektronické hračky a připoutat se.
Po nějaké době koukání pod sebe, jak se má vlast přibližuje, jsem uviděl město, které mi připomínalo Kladno. Byli jsme ale dost vysoko a v nezvyklém úhlu. Najednou jsem vepředu uviděl Ruzyňské letiště, které díky mnoha hodinám u Microsoft Flight Simulátoru z výšky poznám naprosto bezpečně. Ale stále jsme byli dost vysoko a v opravdu velmi nezvyklém úhlu. Přemýšlel jsem, jakým koridorem asi poletíme, ale natolik jsem leteckou dopravu neznal, takže jsem se nechal překvapit. Byl jsem proto pln zvědavosti. Přesto jsem ale již z Paříže byl smířen s tím, že tentokrát Prahu z výšky neuvidím.

Přílet do Prahy

Praha - Staré město
Praha - Staré město

Letěli jsme dále směrem nad Prahu. Uviděl jsem Vltavu a její mosty, Strahovský stadion, Žižkovský vysílač. Proletěli jsme kolem Průhonického parku, viděli Břevnovský klášter i letohrádek Hvězda a letěli kolem Motolské nemocnice.

Nalétali jsme na runway 06 a za několik okamžiků jsme již byli na zemi. Potlesk se nekonal, nebyli jsme výletníci na charteru. Bylo něco po deváté, přistání bylo dle letenky v 9:20. V Praze bylo 13°C, zataženo. Naštěstí jsme nízké teploty díky internetu tušili.

Letiště Praha-Ruzyně

Vystoupili jsme mezi prvními (přeci jen jsme seděli v osmé řadě) a vešli opět na nový terminál N2. Všechno bylo ještě prakticky nové – co je u budovy devět měsíců. Chodba vedoucí k hale s pásy na kufry je zajímavě barevně řešena – levá stěna namodro, druhá do červena. Prošli jsme bez problémů pasovou kontrolou. V terminálu prakticky nikdo nebyl, minuli jsme armádu vozíků na zavazadla („luggage“... tady vlastně už zase „zavazadla“ :) a došli až ke třem pásům, náš byl ten nejdále. Na druhou stranu se nám naskytl pohled na velký nevyužitý prostor, do kterého by se ještě minimálně jeden pás vešel. Nicméně všechny pásy ještě stály a já pocítil potřebu navštívit zánovní toalety, abych do českých trubek vypustil americké odpady, či spíše pití společnosti Air France do mušle společnosti ČSL.

Když jsem se vrátil, pás již byl v provozu a kupodivu se za krátkou chvíli objevil první náš kufr. Díky plastovým oranžovým „bezpečnostním“ páskům byl snadno identifikovatelný. Zbylé dva dorazily za další chvilku, což bylo rozhodně poprvé, co jsem od zavazadel neodcházel mezi posledními :)

U celníků nás zastavil pán s přátelským vystupováním. Zajímal se odkud letíme, zkouknul naše pasy a těšil se na naše zavazadla. Když jsem mu na jeho dotaz, co vezeme, odpověděl popravdě, že máme jen tři láhve piva v batohu, jen nad tím mávnul rukou a nechal nás být.

V příletové hale nebylo moc lidí, což by vysvětlovalo to minimum lidí u zavazadel. Odhaduji, že mnoho lidí v Praze pouze přesedalo, zbylí se zasekli na „non-EU citizens“ pasové kontrole. Následovalo čekání na odvoz v podání mého staršího bratra. Po nějaké době a chvíli domlouvání dorazil, jenže na odlety, které jsou v patře. Nedivím se, k odletům se i mně přijíždělo lépe a přišlo mi, že se tam i lépe parkuje. Z přízemí jsme tak využili služeb proskleného výtahu a následně snadno identifikoval bratrovu tmavě modrou Octávii.

Tímto Expedice USA 2006 končí. Děkuji příbuzenstvu v USA za pohostinnost, bezpečný transport po prakticky celém východním pobřeží, obrovskou ochotu a obdivuhodnou trpělivost.

Podstránky