Teta rozhodla nepodnikat dva dny po sobě WDW, proto jsme vyrazili do Universal Studios Florida. Byli jsme poněkud utahaní ze včerejška, takže se vyráželo asi o tři čtvrtě hodiny později, než by bylo vhodné a do parku jsme přijeli až těsně před desátou. V hotelu jsme koupili vstupenky, které stály ještě více, než jednodenní WDW a přitom podle letáku toho Universal nabízí méně. No nic, bude to další zkušenost. Cesta probíhala v pohodě, díky navigaci jsme nebloudili a všechny parky jsou poměrně blízko našemu hotelu. Zaparkovali jsme na privilegovaném patře garáží, které se nachází na stejné úrovni, jako je vchod do parku a stojí místo deseti dolarů patnáct.
Vyrazili jsme po promenádě kolem spousty obchodů do původního parku, ne do nového „Islands of Adventure“, ve kterém je sice více rollercoasterů, ale v USA je „nové“ ekvivalentem „dlouhé fronty“. Navíc klasika je klasika. Cestou jsme minuli další „Bubba Gump Shrimp Company“, nově otevíranou. Minuli jsme i Nascar Café, Hard Rock café na druhém břehu přilehlého rybníčku, za kterými se v dálce tyčily loopingy coasteru „Hulk“.
Vešli jsme dovnitř, odevzdali otisk prstu, a vyrazili po Plaze of the Stars do 57th st., na konci které se na 5th Ave. nachází vchod do námi zvolené první atrakce.
„Revenge of the Mummy“ je naprosto fantastický rollercoaster. Nejprve bylo nutné odevzdat všechna zavazadla do sousedících skříněk, jejichž využití bylo zde na hodinu a půl zdarma. Stačilo jen zadat otisk prstu a objevilo se číslo odemčené skříňky. Na atrakci se čekalo poměrně krátkou dobu, protože bylo otevřeno teprve hodinu. Čekalo se v krásných prostorách připomínající Egypt, či spíše film „Mumie“. Čekali jsme mezi sloupy s hieroglyfy, viděli holografický klíč k otevření knihy mrtvých i dobový pracovní stůl archeologů. Zaměstnanec připomínal egyptského strážce hrobky a nepřál si fotografování. Vystoupali jsme po schodech nahoru, kde již zanedlouho bylo vidět, v čem atrakci absolvujeme. Cedule hlásily „Warning! This is a high speed roller coaster ride that includes sudden and dramatic acceleration, climbing, titling, dropping, and backward motion.“
Nasedli jsme do vozíků, přiklopily se záchranné tyče a vyrazili jsme nahoru. Žádný řetěz se nekonal, do kopce se akcelerovalo. Následovala divoká jízda, ale po chvíli jsme se zastavili. Proti nám bylo plátno s projekcí tisíců skarabů lezoucích do místnosti, přičemž celý strop olizovaly skutečné plameny. Bylo nám prostě horko :) Po několika okamžicích se atrakce rozjela směrem vzad a absolvovali jsme slušný kus pozpátku. Pak jsme se zase zastavili, na točně se otočili čelem do směru jízdy a další divokou jízdou dojeli na konec. Úžasné!
Již cestou na „Mumii“ jsme minuli atrakci „Twister... Ride It Out“, „presented by Chase“. Neměli jsme nejmenší tušení, oč jde, ale přesto jsme se vydali do fronty. Čekací zóna vedla kolem věcí z filmu „Twister“, na obrazovkách byly amatérské záběry tornád, pořízené v devadesátých letech 20. století. Prošli jsme kolem židlí se jmény „Billy Paxton“, „Helen Hunt“ a „Steven Spielberg“. Došli jsme až ke skupině lidí, čekajících přede dveřmi. Po nějaké době jsme byli vpuštěni do první místnosti, kde jsme shlédli krátké video v hlavní roli s hrdiny filmu Twister, které bylo samozřejmě natočeno k této atrakci a proto tito dva herci mluvili přímo k věci a hlavně přímo na návštěvníky atrakce.
Chodbou jsme mezi prvními dorazili ke dveřím, které se po nějaké době otevřely a vstoupili jsme do veliké místnosti na stranu dvouposchoďového hlediště. Byli jsme v horním patře, protože ve spodním byli handicapovaní se svými rodinami. Na straně jeviště byl vymodelován kousek vidlácké vesnice – automobil, benzínka, světelná reklama atd. Krátce po naplnění hlediště začala produkce, netrvalo dlouho a došlo mi, oč se bude jednat: uvidíme, jak tornádo ničí představenou scenérii. Slyšeli jsme vanoucí vítr, ze střechy nad hledištěm se začaly valit provazy vody coby déšť, začaly se ohýbat značky a uprostřed se objevilo rotující tornádo. Vítr postupně sílil, kácel vše možné, elektrické dráty začaly jiskřit, vývěsní štít odletěl pryč ze scény, jedna benzínová pumpa vybuchla a začala hořet, z pokáceného hydrantu začala tryskat voda, scénou proletěla kráva a auto přejelo z leva do prava. Začala se třást dokonce i střecha ve finále se roztříštila okna za námi. Na zádech jsem cítil dopadající sklo a v prvním okamžiku mi hlavou blesklo jako že tohle už je trochu moc, ve druhém okamžiku mi ale došlo, že je to jenom perfektně vymyšlená iluze, protože ze skla bych neměl mokré tričko. Ano, byly to jenom kapky vody. Perfektní!
Následující atrakcí byla nedaleká „Earthquake – The Big One“. Opět jsme neměli tušení, co nás čeká, ale protože jsem vždycky toužil zažít zemětřesení, postavili jsme se do fronty. Fronta nebyla tak strašná, během čekání se možná dokonce ztrojnásobila. Byli jsme vpuštěni do první místnosti, kde nám „uvaděčka“ řekla pár informací o filmových tricích, jako jak se dělá déšť, sníh nebo vanoucí listí. Poté vybrala pár dobrovolníků, Kira byla mezi nimi. Uvaděčka nám slíbila, že zažijeme zemětřesení o síle 8,3 stupňů Richterovy stupnice a vpustila nás do vedlejší místnosti. Tam se (k tetiné nelibosti) stálo a pouze bylo možno se opřít o taková nahoře polstrovaná zábradlí. Stálo se jakoby na velikých schodech, aby bylo dobře vidět i ze zadních lavic. Vypadalo to pohyblivě, tak jsem si říkal, že nechají zemětřást tyto schody. Shlédli jsme krátký film o speciálních efektech použitých ve filmech a přesunuli se do další místnosti.
Tam již se naštěstí dalo sedět, ale zemětřást tam nebylo co. Shlédli jsme krátké video o tom, jak se natáčí s modely tak, aby to vypadalo věrohodně. Například hroucení budovy z důvodu požáru vypadalo jako model. Díky vysokofrekvenční kameře, snímající několikrát rychleji, než je pak reprodukováno, lze výsledný materiál pouštět zpomaleně, což vytvoří ten pravý realistický efekt. Navíc mi došlo, proč ve filmech všechno hoří tak mohutným plamenem – prostě ve spojitosti s modelem je to plamen malý a poručte ohni, aby hořel malým plamenem. To se tak akorát naštve a zhasne.
Na pozadí byly modely použité v nějakých filmech, například E.T.ho kosmická loď nebo zdemolované město, zničené filmovým zemětřesením. Pak byli dobrovolníci pozváni na „jeviště“, tři z nich (Kira mezi nimi) vylezli na model věže ponorky U-571 v životní velikosti, za kterou bylo modré plátno, a oblékli si pláštěnky, protože další dobrovolník, tentokrát dítě, na povel zatáhne za provaz a na tyto tři se vylije určitý objem vody („já jsem vám neřekla, že na vás poteče voda?“ :) Ukázali nám, že na plátno mohou promítnout třeba jízdu New Yorkem, byť v ponorce. Pak ale pustili na plátno pravou bouřku, dobrovolník houpal s lodí a bylo to celkově zajímavé. Dítě-dobrovolník pak zatáhlo za provaz a bylo jistě velmi nemile překvapeno, když se voda místo na ty tři vylila na něj :)
Následovalo vystoupení posledního dobrovolníka, resp. dobrovolnice, který měl absolvovat pád ze čtvrtého patra. Nejprve na nás dobrovolnice mluvila z obrazovky, kde bylo vidět, že je připravena ke skoku. Pak se odpojila, bylo odpočítáno a skočila.
Z pádu bylo mým hnidopišským okem poznat, že vzduchem letěla figurína. Bylo slyšet žuchnutí a zhrozený výraz uvaděčky, která se pak omluvila pozůstalým a řekla, že si budou bohužel muset opatřit novou ženskou. Po několika okamžicích dobrovolnice vylezla z díry, kam předtím dopadla a jakoby se odpajdala směrem k ponorce. Ačkoliv to byla amatérka a určitě nevěděla, do čeho jde, díky profesionální přípravě ze strany personálu a autorů atrakce to vypadalo fakt skvěle.
Pokračovali jsme do další místnosti, kde již bylo možno sedět. Nasedli jsme do něčeho, co vypadalo jako dvoudílná pouliční tramvaj. Trochu jsem nechápal, jestli se jako bude třást takhle tramvaj či co a trochu jsem byl zklamaný, že to bude nuda. Pořád mi ale nehrálo, proč se dělá tolik obštrukcí s dveřmi a proč je mokrá podlaha. Najednou se tramvaj rozjela, najela do 90° zatáčky a přijela na pěkně udělanou stanici newyorského metra.
Chvíli se nic nedělo, pak se ozvalo hlášení, že se očekává zemětřesení, pak začala zhasínat světla a pak se začala trochu souprava třást. Otřesy se zvětšovaly, byly fakt věrné tomu, co jsem viděl ve filmech. Začaly se hroutit sloupy a najednou se z podchodu na pravé straně začalo valit obrovské množství vody, která ale necákala, ale mohutně se opírala do strany soupravy. Začala také trochu natékat na podlahu, proto byla mokrá. Než jsme se nadáli, na pravé straně se zhroutila celá ulice a na soupravu se začala řídit obrovská cisterna plná benzínu. Narazila do sloupu a začala hořet. Během tohoto se ještě navíc tramvaj nakláněla doleva a doprava. Ve finále do spadlého kusu ulice narazila protijedoucí souprava metra a vykolejila směrem na první řady naší soupravy, zarazily ji sloupy mezi kolejemi.
Bylo to opravdu velmi působivé a poměrně opravdové. Hlavně mě fascinuje, jak se v Universal Studios pracuje s ohněm a vodou. Už chápu, proč byla vstupenka dražší, nehledě na to, že zpracováním Universal Studios válcují i Walt Disney World, který byl u mě do té doby absolutní špičkou.
Pokračovali jsme na „JAWS“, neboli čelisti. Jedná se o vodní atrakci, která pyšně hlásá: „Warning! This ride simulates a shark attack on a tour boat in Amity Harbor. The boat accelerates and dramatically tilts. The movement is dynmic and jarring. You Will Get Wet!“. Vystáli jsme dost dlouhou frontu v „Amity Harbor“, určitě dost přes hodinu. Ale po celou dobu se na pod stropem zavěšených televizorech promítaly různé více či méně komické spoty, reklamy a vysílání (celkově trochu podobné tehdejší „České sodě“), takže o zábavu bylo celkem postaráno. Akorát z dlouhého stání dost bolely nohy. Jiná cedule zavěšená pod stropem hlásila „Warning! If you are susceptible to motion discomfort you are advised not to ride. Please protect or store cameras or toher property susceptible to water damage. You Will Get Wet!“. No to tak, po tom čekání!
Nasedli jsme do lodi na úplně poslední místa, kde byla jen čtyři sedadla v řadě místo obvyklých šesti. Vyrazili jsme, měli jsme průvodkyni, která jakoby řídila (jsem přesvědčen, že loď pod vodou jela po nějaké koleji) a pak z plastové brokovnice střílela na objevivšího se žraloka, který útočil na naši loď. Za zatáčkou jsme minuli potopenou loď jakoby předchozí výpravy, kde na nás poprvé zaútočil žralok. Další žralok se na nás řítil za další zatáčkou. Jednou se ale průvodkyně místo do žraloka trefila do plynového potrubí, které samozřejmě vybuchlo a začalo hořet (to by bylo, aby do nějaké atrakce zapomněli nainstalovat oheň :) Projeli jsme domečkem, ještě sejmuli pár žraloků a byl čas vystupovat. Nebylo to špatné, ale na tolik čekání trochu krátké a celkem umělé. Teta si stěžovala, že prý málo „wet“ :) Holt bylo vedro a tak by nějaké to „wet“ určitě nebylo na škodu.
Po „Čelistech“ byl čas na sváču, tak jsme v „Amity Coke“ koupili pití a zchroustali pár donesených slaných tyčinek. Za „Large Soda“ s logem Universal Orlando Resort na kelímku od Coca Coly si naúčtovali $2.99 + $0.20 tax a bylo to v daném počasí opravdu „good value“, jinak bychom tam asi vypustili duši.
Pokračovali jsme na „MEN IN BLACK Alien Attack“, což mělo být něco jako atrakce „Buzz Lightyear's Space Ranger Spin“ v Magic Kingdomu – tedy jízda ve vozíku s pistolí v ruce. Uvítaly nás dva talíře ze světové výstavy (viz film). Cestou jsme minuli „Roboasis – refreshment station“ pod hlavičkou firmy Coca Cola, kde bylo možné osvěžit se, kromě nápoji této firmy z připravených automatů, mlhou stříkající shora.
Opět jsme odevzdali příslušenství do skříňky „smartelocke“, na což se zde ale musela vystát fronta. Na atrakci se čekalo tak čtyřicet minut. Venku byla slečna DJka v tričku MiB, pouštějíc písničky z filmu za asistence figurky aliena (z filmu).
Na začátku se prošlo výtahem a pokračovalo chodbou již v ústředí MiB. Prošli jsme kolem alienů známých z MiB, viděli jsme dvojčata Blba a Boba, jak ovládají centrální panel, prostě úchvatné. Viděli jsme přehlídku zbraní, byli instruováni, že nemáme mačkat červené tlačítko a že máme mířit na hlavu a ramena. Pak jsme již dorazili do místnosti s vozíčky. Nasedli jsme – já, Kira a Milka dopředu, teta a další dva dozadu. Uchopili jsme zbraně, které nebyly moc pohodlně vylisovány a nebo již jejich základní trvanlivost uplynula – prostě mě řezaly do ruky. Otáčení vozíku obsluhovala sama atrakce, takže stačilo jen zaměřovat pálit.
Atrakce mě nebavila tolik, jako její obdoba v Magic Kingdomu, možná taky protože jsem nemohl ve skóre dohnat Kiru :) Dost často se totiž jelo bokem, kde byla Kira vpředu a tak mohla začít pálit dříve. Ale spíše to bylo tím, že jsem prostě špatně mířil :) Jely dva vozíky paralelně vedle sebe, takže čas od času jsme koukali na sebe. Při zabití potvory se na obou bocích pistole rozsvítilo zelené světlo. Na konci jsem měl skóre 48 tisíc, Kira měla 60 tisíc.
Hned vedle MiB se nachází „Back To The Future The Ride“. Opět jsme nevěděli, oč jde. Prostě jsme jen vymetali atrakce označené červeným trojúhelníčkem popř. s nutnou minimální výškou :) Část čekacích prostor byla na šikmé rampě, na kterou svítilo odpolední slunce, což Milce vadilo, ale nezbylo jí nic moc jiného než následovat skupinu :) V budově nás nadávkovali do místnosti, kde jsme se z krátkého intra dozvěděli, že nějaký maník zamkl doktora do klece a ujel si užívat do jiného času. My jsme ho měli dohnat a zabrzdit.
Během promítání jsme se vertikálně posouvali, byli jsme v nějakém výtahu. Pak jsme byli vpuštěni do příslušné laboratoře. Tam jsme nasedli do automobilu, zabezpečili se, zavřely se dveře a na obrovském plátně před námi začala projekce. Teprve až tam nám bylo jasné, že se jedná o motion simulátor. Celkově to bylo velmi dobře udělané, ve spojení s pohyby automobilu to bylo fakt působivé. Během jízdy jsem si všiml, že velké plátno před námi sleduje celkem dost dalších automobilů. Neřáda jsme samozřejmě nakonec chytili a tak jsme se mohli spokojeně odebrat k východu a do příslušného suvenýr shopu.
Tím jsme hlavní atrakce vyčerpali, Milka se chtěla podívat do suvenýrshopu se zvířátky, kde jsme pro mého bratra koupili plyšového maňáska tučňáka za $7.45 ($6.99 + $0.46). Minuli jsme atrakci „E. T. Adventure“, o které jsme přemýšleli, ale pak jsme ji zavrhli. Vymetli jsme ale její suvenýrshop „ET's Toy Closet“, kde se nám zalíbila poměrně veliká postavička E. T. třímajícího v náručí slona a lva za 17.95 dolarů, resp. $19.12.
Nakonec všichni souhlasili s mým tvrzením, že stejně nemáme na práci nic lepšího, než stát frontu na „E. T. Adventure“, tak jsme se šli postavit do fronty. Venkovní fronta nebyla téměř žádná, ale vevnitř se pár desítek minut čekalo. Čekací zóna byla udělána jako les v noci, na jednom pahorku se objevila postavička E. T. a něco povídala. Bylo to fakt dost pěkné. Po dalším čekání jsme se dostali až na samotné vozítko, které simulovalo jízdní kola.
Seděli jsme čtyři vedle sebe a čtyři nebo pět za sebou, takže najednou jelo nějakých šestnáct, dvacet lidí. Přiklopením řidítek se přiklopila i bezpečnostní bariéra, šlapat se naštěstí nemuselo ;o) Dokonce jsme měli vepředu nad kolem malé drátěné košíky.
Seděli jsme v poslední řadě, což vždy značí průšvih :) Vyrazili jsme, podobně jako ve filmu. Letěli jsme nad policejními auty, nad městem a doletěli až na E.T.-ho planetu. Bylo to pěkné, ale bohužel pouze pro ty vepředu. My vzadu jsme z toho moc neměli, protože když někde bylo něco zajímavého, měli jsme tam hlavy. Milka krásné město hluboko pod námi neviděla, protože seděla úplně vpravo a město jsme zprava oblétali. Ona bohužel koukala „do zdi“. Poté jsme se ocitli opět v obchodu se suvenýry s motivem E.T., tak jsme koupili toho E.T. s plyšáky za $18.00 (Kiry Iáček („Eeyore“) z Disneylandu stál $25.00) a pokračovali dál.
S tetou jsme se shodli na tom, že bychom rádi viděli „Terminátor 2: 3-D Battle Across Time“, což je 3D kino s kombinací projekce a živých herců coby volné pokračování T-2. Měli jsme štěstí, začínalo se za pár minut. Vstoupili jsme do budovy kina, vlastně do nového sídla firmy Cyberdyne, kde nás hned za dveřmi uvítala (zabloudivší?) živá veverka. Vzali jsme si 3D brýle (ne červeno-zelené, obě skla vypadala jak polarizační filtry, ale byla to jen fólie). Předběhli jsme co se dalo a čekali, co se bude dít.
Zanedlouho se na takovém můstku zavěšeném nad vchodem do 3D kina objevila paní, která se představila jako pracovník firmy Cyberdyne Systems Corp. se zaměřením na public relations a kontrolu médií. Pustila nám propagační video firmy Cyberdyne Systems Corp. propagující SkyNet jako nejlepší systém. Motýli byli poháněni na baterie a lékař mohl odoperovat nádor mozku z kteréhokoliv místa na Zemi. Ve dvou třetinách se signál přerušil a na obrazovce se objevila Sarah Connorová se svým synem Johnem Connorem, kteří nás před systémem varovali a že máme okamžitě opustit budovu. Během toho bylo ve tmě vidět, jak paní na můstku zuřivě běží kamsi napravit to. Pak se signál zase vrátil a prezentace pomalu skončila. Opět se v sále rozsvítilo, přišla paní a nasadila takový nevinný úsměv. Omluvila se za to hloupé přerušení a po dalších slovech nás vpustila do hlediště.
Až jsme se všichni usadili, paní se opět objevila v levé části jeviště a začala o čemsi povídat. Pak po laně na opačném konci sjela Sarah s Johnem, kteří paní zahnali a mluvili o tom, že SkyNet musí být zničen. Pak přijel Terminátor na motorce (nebyla skutečná, „jen“ na kolejích, na ní neseděl Arnie, „jen“ herec), John nasedl a zase odfrčeli. Pokračování bylo již ve 3D kině (tentokrát již s Arniem).
Po zběsilé honičce mezi hořícími troskami, kdy bylo opravdu v sále cítit síru, a momentu, kdy po nás centrální systém SkyNetu házel 3D chapadla, přešlo kino zase plynule do reality, kdy John s Terminátorem vběhli skrz plátno na scénu (jak to udělali? :) Po hrané scéně vyšplhali po žebříku na pravé straně, zapadli do dveří a vyběhli již jako 3D film – Terminátor napravo, John nalevo. Opět úžasný přechod mezi realitou a kinem, velikost herců seděla s jejich velikostí na plátně. Pak Terminátor zmrazil chapadla dusíkem a rozstřelil je na miliony kousků. Ty dopadly i na nás, opět ve formě kapek vody. Tentokrát to nebylo tak přesvědčivé, protože kapky byly malé a navíc chapadla letěla zepředu a voda dopadala shora. Ale budiž. Finále bylo zase hrané. Zpětně si neuvědomuji, jestli sedadla v sále byla alespoň trochu pohyblivá, ale něco mi říká, že ano.
Po tomto fascinujícím zážitku, kdy jsme se ještě mohli pokochat autentickou Arnieho koženou bundou, slunečními brýlemi a dalšími filmovými artefakty z natáčení „T2 3-D“, jsme se ještě vydali na další film, „Shrek 4-D presented in Ogre Vision“.
Ten další rozměr sliboval další porci zábavy a pod silným dojmem z Terminátora jsme byli zvědavi, s čím se Shrek vytasí.
Vystáli jsme poměrně krátkou frontu a za chvíli jsme byli vpuštěni do místnosti, kde bylo vpředu zrcadlo, vedle něj tři zamčené bedny, ze kterých koukaly prasátkovské obličeje (jedna bedna byla ze slámy, druhá ze dřeva a třetí z cihel :) Vedle nich byl ve dřevěné nádobě hlavou dolu Pinocchio (koukaly jen nohy a nos) a úplně napravo plátno s perníkovým človíčkem „Gingerbread man“.
Uvaděčka mluvila o mučení, co všechno nemáme dělat, že kdo bude vstávat, bude mučen, kdo bude fotit s bleskem, bude mučen, kdo bude kouřit, bude mučen a tak. Vždycky když řekla nějaké slovo, které si teď nevybavuji, tuším „mučení“, většina diváků (hlavně těch nejmladších) začala vřeštět (samozřejmě na přání uvaděčky).
Zrcadlo začalo vyprávět příběh (nejprve začalo jinak, ta skleróza, ne „bylo-nebylo“), pak se na plátně vpravo objevil lord Farquaad a začala debata mezi ním a zrcadlem. Pak se do toho pustila prasátka a Pinocchio, kterému se po první větě protáhl nos (i s listím :)
Nakonec jsme byli vpuštěni do sálu, kde jsme si ale nemohli sednout jak jsme chtěli a tak jsme vyfasovali sice prostřední řadu, ale pravý kraj. Uvaděč říkal, ať pohneme a děláme co máme, protože nemá tolik času nás všechny neposlušné mučit :)
Nasadili jsme 3D brýle a na scéně se objevil oslík, který nám všem na uvítanou kýchl do obličeje. Brrr, takovéhle seznámení s vodním rozprašovačem, umístěném na sedadle před námi, jsem si tedy nepředstavoval :) Za krátko jsme se seznámili i s tím, že se křeslo umí pohybovat – hlavně tedy nahoru a dolů a naklánět dopředu a dozadu, to když osel skočil do kočáru a sedadla se pod námi trochu (a hlavně nečekaně) propadla.
O několik scén dále se objevil pavouk, který zalezl dolů. Pak druhý a pak po pavučinách sjely desítky pavouků, kteří se utrhli a spadli na zem nám všem pod nohy. Brrr, takovéhle seznámení s foukáním vzduchu, umístěném jak u nohou, tak zezadu v oblasti krku, jsem si tedy nepředstavoval :) Bylo to fakt (FAKT!) dost opravdové. Brrr!
Další skvělá část byla, když Shrek, Fiona a osel jeli v kočáře, sedadla „skákala“ tak, jak poskakoval a drncal kočár (tedy pořád :) a k tomu vanul celým sálem zepředu dozadu vítr. Nakonec lorda Farquaada sežral drak a bylo zase dobře. Nechyběly opět skvělé filmové parodie, gagy a humorné situace. Opravdu to byla prvotřídní zábava a především nová zkušenost se „čtvrtým rozměrem“.
Vzhledem k odpoledním hodinám nám park už neměl nic moc co nabídnout, navíc jsme se nacházeli prakticky u východu, tak jsme k němu také zamířili. Cestou na parkoviště jsme se ještě zastavili v obchodě se zvířátkovými hračkami „Endangered Species“, kde měli úžasné slony, kteří ale stáli dvakrát tolik, než bychom za ně byli ochotni zaplatit.
Cestou jsme se stavili na večeři. Steaková restaurace naproti hotelu byla zavřená, tak jsme v 18:45 hodin vyrazili do „Golden Corral“ (Store ID #2425). Patnáct dolarů za „all you can eat“ a i vypít bylo sice dost, ale jejich „rare“ beef steaky (růžové uvnitř) byly skvělé.
Nakonec jsme toho tolik nesnědli, na druhou stranu jsme ale dostali přibližně litrové kelímky s víčkem, které jsme si ve finále nechali doplnit a odnesli s sebou. Celkově jsme tam nechali $28.50 a dýško („tip“).