USA.QeX.cz

Vstávali jsme opět v sedm, abychom stihli snídani i autobus v 8:05. Začínali jsme v Animal Kingdom, zejména protože do něj jede autobus o hodinu dříve než do Disney-MGM Studios. Je to tentýž, co jede do Magic Kingdomu a díky menšímu procentu cestujících jedoucích do MK se nejprve jelo do AK.

Disney Animal Kingdom

Vystoupili jsme a vydali se ke vchodu. Samozřejmě ještě pár minut do otevření parku zbývalo, takže jsme stáli v poměrně objemných frontách. Mezi lidmi projížděla umělá kybernetická palma, která dokonce mluvila a nejčastěji žádala o uvolnění cesty. Po kontrole zavazadel a projití turniketem (vložit vstupenku – vložit dva prsty – vyjmout vstupenku a projít turniketem) jsme se zařadili do fronty čekajících nedaleko Tree of Life. Za chvilku přišel Mickey a Minnie, chvíli nás „žhavili“, pak odpočítávali a otevřeli park.

Pochopitelně největší proud lidí mířil (stejně jako my) nejdříve na hlavní lákadlo Animal Kingdomu, rollercoaster „Expedition Everest – Legend of the Forbidden Mountain“. Dost lidí utíkalo, aby nemuseli čekat v obrovské frontě. Nakonec jsme opustili tetu a utíkali také :)

Expedition Everest

Daleko největší fronta byla ale na FastPass, kde naskakoval čas vstupu po pěti minutách každou chvíli, zatímco regulérní fronta postupovala poměrně svižně. Zastavovala se jen když bylo něco k vidění, resp. focení.

Čekací cesta vedla kolem map Mt. Everestu, kolem horolezeckého vybavení a fotek Yettiho. Nečekali jsme ani deset minut a již jsme si sedali do vláčku. Přiklopily se bariéry shora na nohy a vyrazili jsme. Po zběsilé jízdě najednou končily koleje, resp. je Yetti vytrhal a smál se nám z vrcholu hory. Mezitím se ale za našimi zády otočily koleje a z přímého směru se stala zatáčka (koleje se měnily rotací podle horizontální osy, která byla vedena prostředkem kolejí). A protože nebyla žádná otáčka, absolvovali jsme poměrně slušný sešup pozpátku. Pak se zase ze zatáčky stal přímý směr a pokračovali jsme dál. Jízda to byla skvělá.

Protože teta s námi nebyla, udělali jsme jí i sobě FastPass, což vyžadovalo vystát u této novinky letošní sezóny další frontu. Při hledání tety jsme narazili na Sheilu, Bradleyho, Karyn a Shona, kteří se tu s námi měli sejít. Teta seděla opodál. Oni chtěli na Everest také, takže se postavili do fronty a já, Milka, Kira a Bradley jsme pokračovali dále.

Primeval Whirl

Po cestě jsme se stavili na „Primeval Whirl“, což je rollercoaster vedoucí po ostrých zatáčkách, které roztáčejí vozíky – něco podobného máme na Matějské pouti na pražském Výstavišti také. Vystáli jsme zhruba dvacetiminutovou frontu a usedli. První sada zatáček byla bez rotace a dost to cukalo. Pak přišly dva dropy a druhá sada zatáček, tentokrát s rotací. Oproti Matějské byl tento coaster více drastický (rozuměj: lepší). Ve finále jsme přejeli v solidní rychlosti malé ale prudké vlny a byl čas atrakci opustit. Při vystupování se mi trochu motala hlava, takže nějaký efekt to evidentně mělo :)

DINOSAUR

Hlavní atrakcí toho směru ale měla být věc s názvem „DINOSAUR“. Nevěděl jsem, co to má být, jako vždy jsme vymetali atrakce s výškovým omezením. Vystáli jsme pár desítek minut dlouhou frontu vedoucí kolem kostry Tyranosaura a dalších podobných pravěkých artefaktů.

Shlédli jsme instruktážní video, kde nám sdělili že budeme hledat jakéhosi dinosaura, asi právě Tyranosaura. Poté jsme ještě chvíli čekali na nasednutí do expedičního automobilu. Vyrazili jsme. Cestou jsme minuli několik dinosaurů, vždycky hlas zadal počítači pokyn k identifikaci. Samozřejmě ani jeden z nich nebyl ten, kterého jsme hledali a když jsme jej konečně objevili, vzhledem k jeho dravosti jsme museli šlápnout na plyn. V jednom momentu na nás nějaký takový vybafnul zleva a s ním tam byla nachystán i fotoaparát. Na fotce si Milka kryje hlavu :) Ale samozřejmě za nějakých $18.00 nám to nestálo, tak jsme si prošli suvenýr shop, do kterého nás to z atrakce poslalo.

Venku jsme se dohodli, že se rozdělíme. Já a Milka jsme mířili na cákací vodní atrakci, Kira s Bradleym tam nechtěli. Když jsme ale měli „volno“, zamířili jsme ale nejdříve na safari.

Kilimanjaro Safaris

Kilimanjaro Safaris“ se nacházelo úhlopříčně přes celý park. Fronta byla o něco delší, protože jak někde jsou maminky s kočárky a malými dětmi, je vždycky delší čekání. Po desítkách minut jsme nasedli do skutečného mohutného džípu pro něco přes dvacet pasažérů. Naším řidičem byl mladý sympatický číňan s velmi srozumitelnou angličtinou. Přivítal nás na čtrnáctidenní expedici a po celou dobu poukazoval na zvířata pasoucí se nebo ležící podél cesty. Ta nebyla zpevněná a mnohokrát vedla mělkou vodou.

Po nějaké době jsme opatrně vjeli na most, který se s námi samozřejmě (jako) začal propadat, proto řidič šlápl na plyn. Takové zpestření jsem nečekal a samozřejmě bylo velmi vítané. Zhruba v polovině cesty nás přivítali afričtí sloni včetně dvou malých slůňátek. Pak jsem viděl i nosorožce, kterého pro jeho finanční náročnost mnoho zoologických zahrad nechová.

Řidič dostal informaci o tom, že se v areálu nacházejí lovci slonoviny, kolem jejichž tábora jsme zanedlouho projížděli. Odsouhlasili jsme jejich pronásledování a tak byla závěrečná část trochu zběsilejší. Nakonec jsme je ale dostihli a tak nám z krytého náklaďáku lovců zamávalo chobotem zachráněné slůně (umělé, ale jak živé). Řidič nás informoval, že asi bude nutné plánovaný čtrnáctidenní okruh po safari trochu zkrátit. Za chvíli nás vyložil a tak jsme plni dojmů pokračovali dál.

Cestou nás zaujal hlouček lidí s kamerami a fotoaparáty. Fotili jakési pohyblivé zelené roští plné listí vedle cesty. Chvíli jsem na to koukal, snažíc se rozpoznat, cože to vlastně je. Překvapilo mě, když jsem viděl ženský obličej a úplně mě dostalo, když se postavila – byla na chůdách a její ruce-chůdy taktéž sahaly až na zem. Chodila za pomocí všech čtyř končetin a to velmi plynule. Když se opírala o ruce, měla nohy třeba v provazu – tedy obě nad zemí. Bylo to opravdu velmi působivé, při troše nesoustředění nebylo poznat, kterými končetinami se opírá o zem a co z toho jí trčí do vzduchu.

Kali River Rapids

Poslední lákavou atrakcí v Animal Kingdomu byla tedy ta vodní, nazvaná „Kali River Rapids“. Chtěl jsem ji vyzkoušet hlavně z důvodu jejího výskytu v Rollercoaster Tycoonu, kde ji návštěvníci zbožňují asi tak jako rollercoastery. Fronta byla doost dlouhá, ale co se dalo dělat. Stáli jsme tam určitě hodně přes hodinu, ale okolí bylo plné slonů a opět bylo velmi pěkně udělané. Nezapomněli opět do čekací zóny umístit pítko, což bylo velmi osvěžující. Stále jsme míjeli cedule hlásající „you will get wet, you may get soaked!“, ale nevěděl jsem, co slovo „soaked“ znamená. Jeho význam mi začal být jasný, když na cennosti a elektroniku byla uprostřed kulatého plavidla připravena nádoba s vodotěsným víkem. Tři teenagerky naproti nám měly připraveny pláštěnky. Nohy jsme opřeli o trubku vedoucí asi dvacet centimetrů nad zemí. Bylo to spíše praktické, než pohodlné.

Hned po pár metrech tryskal z podvody proud vody, což s lodí sice nic nedělalo, ale zato mě to na mnoha místech zbavilo suchosti. Vyjeli jsme nahoru, kde hořel oheň (no ne, i Disney! :) a byl tam umělý kamion-cisterna, jehož kola se protáčela naprázdno vlivem zapadnutí do bahna. Hned poté následoval sešup, díky kterému jsme byli teda dokonale „soaked“ (promáčení). Taktéž v plavidle bylo dobře deset čísel vody, která ale díky rafinovaně umístěným kanálkům v podlaze rychle odtékala. Přesně z tohoto důvodu byla na nohy připravena výše zmíněná trubka. Pro ty, kdo by ještě náhodou měli na sobě něco suchého, byly v samém závěru připraveni sloni a další zlomyslná havěť, kteří na nás stříkali tenké ale dlouhé čůrky vody. Zážitky mám jenom z toho, jak jsem se snažil být soaked co možná nejméně. No, moc se mi to nepodařilo :)

Tričko zepředu bylo značně potřísněno, ale to byla v danou chvíli nejsušší část mého těla. Kraťasy i tričko zezadu obsahovaly více vody než látky. Když vysvitlo slunce, bylo to velmi osvěžující. Danou situaci jsme brali s humorem, protože jsme dost tušili, že to bude „zlé“ :) Jediné, co jsem s humorem nebral, byla špatná volba kraťasů. Díky jejich poctivé velikosti a mohutnosti látky pořádně neproschly ani za celé slunečné odpoledne.

Disney-MGM Studios

Zmíněné odpoledne jsme strávili v Disney-MGM Studios, protože Animal Kingdom nám již nenabízel nic zajímavého, nač bychom byli ochotni stát desítky minut frontu. Proto jsme ještě prošli pár krámků se suvenýry a zamířili na Disney autobus, jehož linky spojují nejen Disneyho parky, ale i Disneyho hotely, Disneyho nákupní centra nebo Disneyho aquaparky.

V autobusu je nejprve několik sezení po stranách, tedy bokem do směru jízdy, následující sedadla jsou již klasická, čelem po směru jízdy. Naštěstí pro mé mokré kalhoty nejsou sedadla polstrovaná. Urvali jsme hned první dvousedadlo čelem po směru jízdy na levé straně a vyčkali, než řidič zdolá těch několik mil, které dělí oba parky.

Po absolvování tradiční vstupní procedury nás uvítala obrovská modrá kouzelnická čepice, která parku vévodí. Nabrali jsme letáčky, zorientovali se a jako prakticky pokaždé vyrazili na největší lákadla. Tentokrát jsme se vydali vpravo, na rollercoaster a freefall. Milka rozumně zkoukla dobu čekání a hlavně čas, na který se vydává FastPass. Příznivěji to dopadlo pro FastPass, jehož čas byl přesně v době předpokládaného opuštění rollercoasteru.

Rock 'n' Roller Coaster Starring Aerosmith

Takže jsme se šli postavit do fronty na „Rock 'n' Roller Coaster Starring Aerosmith“. Samozřejmě vyhrávala jejich hudba. Po několika minutách jsme unikli do stínu. Ubývalo to pomalu, ale když je člověk smířen s dobou čekání, je to hned lepší. Do FastPass fronty se postavil obrovský zástup lidí ve žlutém, tuším opět brazilců, to jsme byli hned happy, protože samozřejmě měli přednost. No nevadí, prostě jsme čekali. Hlavní je, aby se něco nepokazilo, tedy aby čekání nebylo zbytečné. A nebylo, po nějaké době jsme šli (jako první, frontu típli těsně před námi) „cestou vyvolených“ :) Zašli jsme dovnitř a opět čekali, tentokrát ve dvou místnostech, v jejichž vitrinách byly různé mikrofony, elektronkové zesilovače a další starší akustické vybavení.

Pak nás vpustili do místnosti s intrem, kde nás z plátna, umístěného stylově do nahrávací místnosti, pozdravili Aerosmith. Pak přišla jejich manažerka, že musí okamžitě vyrazit kamsi. Odešli, ale pak se zarazili, že tam nemohou ty lidi nechat. Manažerka jako že proč ne :) Ale nakonec to dopadlo tak, že pro nás objednali pořádné auto, abychom mohli jet s nimi. Pokračovali jsme do místnosti, kde již bylo vidět startující vláčky ve tvaru Cadillacu pro tuším dva krát dva krát dva cestující. Zatím jsme byli za klasickým drátěným plotem s dírami ve tvaru kosočtverců.

Pak jsme ale nastoupili do Cadillaců, shora se na nás snesly zabezpečovače (přijde mi to jak vesty) a vyrazili na start. Zastavili jsme se před silničním tunelem, nad kterým byla světelná tabule hlásající zácpu, pak další informace, pak jsme slyšeli countdown a z červené na semaforu se stala zelená. Následoval skvělý power-launch, takový mladší bratříček toho z nezapomenutelného Kingda Ka. Následovala tma plná loopingů, corkscrewů (ale žádný barel roll, na který jsem čekal :) Ve tmě svítily jen dopravní značky, které podle Milky odpovídaly tomu, co bude následovat. Coaster byl naprosto skvělý, ale přišel mi trochu krátký. Tradičně nás to vyplivlo do suvenýrshopu.

The Twilight Zone Tower of Terror

Nacházeli jsme se zhruba v polovině času platnosti FastPassu na hned vedle stojící freefall, nazvaný „The Twilight Zone Tower of Terror“, tak jsme na něj hned vyrazili. Člověk stojící na začátku čekací zóny, kde se tato zóna dělá na „regular“ a „FastPass“, nás informoval, že „regular“ je v tuto chvíli rychlejší, než „FastPass“, protože, jak jsme za chvíli s nelibostí zjistili, ve „FastPass“ se nachází ta armáda žlutých brazilců. Lidi za námi to vzdali a podlezli zábradlí s tím, že budou čekat klasicky, my jsme ale toužili FastPass alespoň jednou vyzkoušet :)) Naštěstí celou armádu poslali jedním směrem a druhý směr se tak uvolnil pro nás.

Byli jsme uvítáni v první místnosti (knihovna), kde jsme shlédli intro. 31. října 1939 se v hotelu „Hollywood Tower Hotel“ stala během bouřky zvláštní věc, lidé cestující ve výtahu zmizeli (do Twilight Zone) a zbořila se část hotelu. Poté jsme byli postaveni na čísla, my stáli na čísle jedna. Jak jsem se z informační tabule dozvěděl, číslo jedna je hned přední řada.

Nastoupili jsme do výtahu a zapnuli si bezpečnostní pás. Vyjeli jsme nahoru, kde se s námi otevřely první dveře. Za nimi byla místnost, která pak postupně zmizela a proměnila se ve hvězdné nebe. Zůstalo jen okno na konci. Vyjeli jsme o patro výše, kde jsme k mému úžasu s celým výtahem vyjeli dopředu, mírně doleva a zase dopředu. Tušil jsem, že Milka nemá ráda freefally, tak jsem jí to zatajil a odtajnil až ve výtahu. Milka začala pochybovat, protože podle jejího mínění bylo na freefall moc málo bezpečnostních prvků. Ale asi za pět vteřin poté jsme již padali dolů :)

První padák byl malý, ale pak jsme rychle vyjeli nahoru, aby nás to zase pustilo dolů, tentokrát již o dost déle. Před námi se otevíraly dveře, asi abychom si mohli vychutnat výšku v jaké se nacházíme. Bezpečnostní pás opravdu nedržel moc dobře, ale až když jsem během druhého pádu instinktivně hledal čeho se držet, objevil jsem držátka umístěná mezi sedadly. Padáky byly tři nebo čtyři, pak jsme zacouvali zase zpátky, tentokráte opět doprava a jinudy jsme sjeli zpátky.

Otevřely se dveře, odpoutali jsme se a odebrali se nečekaně do suvenýrshopu. Na fotce měli lidi v našem výtahu zvednuté ruce, já bych se celkem bál. Možná proto, že jsme seděli vepředu. Milka si navíc na fotce upravovala pás, či co, tudíž nás to vyblejsklo v nějakou podivnou dobu. Snad hned při prvním dropu, nevím.

Star Tours

Přešli jsme celý park na další atrakci označenou červeným trojúhelníčkem, „Star Tours“. Ne, že bychom věděli, co nás čeká. Atrakce byla ve stylu Star Wars, při vstupu jsme prošli mezi nohama robota „AT-AT“. Vystáli jsme krátkou frontu a pozorovali roboty ze Star Wars. Nad hlavami nám nad ochranou drátěnou mříží jezdily vozíčky zavěšené na řetězu, přepravující nejrůznější součástky.

Nasedli jsme do kosmické lodi odhadem pro čtyřicet lidí, my jsme seděli až v poslední řadě. Uvaděč nám řekl základní informace, pak k nám začal mluvit kapitán lodi – robot. Řekl, ať se nebojíme, pokud je to náš první let – že jeho je také první :)

Pak se stáhla přepážka, za kterou bylo plátno a také robot-pilot. Jednalo se opět o motion simulátor. Vyrazili jsme, letěli, pak na nás začali střílet (vždy když jsme dostali zásah, z příslušného místa navíc blikl jasně bílý stroboskop, což vypadalo dost dobře). Nakonec jsme přistáli zpět v základně a zabrzdili těsně před cisternou s benzínem a vyděšenou lidskou obsluhou přistávacího portu.

Hlad nás vyhnal jít hledat něco k jídlu. Nejprve jsme chtěli něco za rozumnou cenu. Cestou jsme pod obrovským kloboukem („Socrerer's Hat Shop“) koupili malou disneyovskou knížečku na peníky („souvenir penny“) za $6.50 + $0.43. Pokračovali jsme v hledání nějakého „reasonable“ jídla, ale po projití půlky parku jsme se vrátili zpět tam, kde jsme začínali. Za dva cheeseburgery + hranolky s velkou colou si naúčtovali $15.95 ($2.39 za colu, $12.58 za dva burgery a $0.98 tax). Jídlo bylo skvělé (alespoň že tak :)
Během přežvykování jsme plánovali další strategii. Chtěl jsem v MGM ještě na nějakou show, ale kaskadérská byla jen třikrát denně (=fronty a špatný čas), takže jsme nakonec šli na průřez tvorby Disneyho a MGM Studios.

The Great Movie Ride

The Great Movie Ride“ se nachází prakticky hned vedle stravovacího zařízení, kterému jsme dělali kšeft. Čekali jsme frontu kolem několika kostýmů a artefaktů z různých filmů společnosti MGM (Metro Goldwyn Mayer). Většina fronty byla ale v místnosti, kde se promítal právě průřez z tvorby MGM. Obával jsem se, aby to nebylo všechno. Nebylo, během několika desítek minut jsme se propracovali až téměř k plátnu, kde byl vchod na nástupiště.

Nasedli jsme do zadní poloviny druhé části vozidla a přivítal nás průvodce. Začal vyprávět a po čase se vozidlo rozjelo. Projížděli jsme vymodelovanými scenériemi např. ze „Singing in the rain“. U jedné zincenované mafiánské přestřelky zahnal mafián (hraný člověkem, zbylí mafiáni byli animatronics) našeho průvodce a převzal jeho místo. O pár scén dál v ukázce z Indiana Jonese však tento mafián neuposlechl varování ztrážců hrobky a zmizel v dýmu. Místo něj tam zůstala jen jeho kostra a ze strážce se vyklubal náš původní průvodce.

Pokračovali jsme kolem Mickey Mouse v nějaké jeho klasickém filmu a dále. Projížďka končila u plátna, kde se ukazovaly postavy a krátké šoty z hlavních filmů MGM. A že jich bylo! Nebylo to až tak atraktivní, jak jsem čekal, protože hodně filmů bylo z doby, kdy jsem byl takříkajíc ještě na houbách.

Poté jsme navštívili pár obchůdků se suvenýry a opustili park. Nasedli jsme na autobus jedoucí do Epcotu, kde máme ještě nějaké resty z minula. Navíc Milka chtěla suvenýrový penny z každého parku.

EPCOT

Po nutné vstupní proceduře jsme prošli kolem „Leave a Legacy“ do hlavní křižovatky, na které byla světelná tabule mj. s dobou čekání na vybrané atrakce. Novinka „Soarin'“, simulátor kluzáku, pořád hlásala něco kolem dvou hodin, ale druhá neabsolvovaná vzrušující atrakce („thrill ride“) hlásala přijatelných dvacet minut.

Mission: SPACE

Na „Mission: SPACE“ jsme sice již jednou stáli, ale kvůli poruše jsme ji neabsolvovali. Navíc nyní bylo oněch 20 minut uvedených pro oranžový tým, tedy intenzivnější výcvik, čili včetně rotačního pohybu. Fronta byla sice delší, ale celá se odehrávala uvnitř, kde bylo nejen na co koukat (Land Rover, raketa, úžasný rotující disk coby vesmírná základna), ale také nás tam česky oslovila čtyřčlenná skupinka.

Žijí v Chicagu a nejmladší z nich, kluk, měl na Floridě utkání v socceru. Kluk byl z ČR, zbytek byla sympatická paní s dcerou a neteří, které obě byly zhruba našeho věku. Překvapilo mě, že anglicky hovořící paní o tomto sportu mluvila jako o „football“, tedy „po našem“, ačkoliv měla na mysli „soccer“.

Po nějaké době jsme byli vpuštění na atrakci. Byli jsme skupina číslo 4. Informovali nás o naší misi na Mars. Každý z nás měl určitou funkci a během letu bude plnit nějaké úkoly. Jeden byl navigátor, druhý pilot, třetí velitel (Milka) a čtvrtý inženýr (já). Úkoly spočívaly v tom v daný okamžik zmáčknout nejprve jedno, pak v jinou dobu ještě druhé tlačítko.

Byli jsme naposled upozorněni, že jestli máme problém s rotačním pohybem, hlasitými zvuky atd., že máme jít přímo do základny, kde je možné vyzkoušet jiné formy „tréninku“. Také jsme byli upozorněni, že za se všech okolností máme dívat dopředu, i kdybychom cítili mírnou závrať. V žádném případě se prý nemáme snažit odklonit hlavu.

Pak se otevřely dveře a usedli jsme do „vesmírného plavidla“. Čtyři sedadla vedle sebe, bezpečnostní prvek typu „vesta“, spousta tlačítek a mimo jiné i dvě červená důležitá, obrazovka a joystick (sloužící k manuálnímu řízení během přistávání). Když jsme byli připraveni, přístrojový panel s displejem a tím vším se na nás přiklopil, rozsvítil se displej a celá loď se naklopila dozadu, protože jsme se dostali na odpalovací rampu.

Následoval countdown a start. Díky intenzivnímu výcviku jsme mohli pocítit přetížení vzniklé při startu, takže jsme byli zaraženi do sedaček. Když si představím, že to nebylo nic proti skutečnému „launchi“, docela astronauty obdivuji. Pak jsme opustili atmosféru a na cestě k Měsíci bylo nulové přetížení, čili jsme si trochu oddychli.

Obletěli jsme Měsíc využívajíce efektu gravitačního praku, kde přetížení bylo obrovské.
Při cestě na Mars jsem aktivoval hibernaci, kdy se na oknech objevil vlivem snížené teploty led a v kabině zhasla světla. Za pár vteřin jsme „probudili“, Mars byl přímo před námi a prolétávali jsme pásem asteroidů. Zahajovali jsme sestup k rudé planetě.
Při brzdění bylo velké záporné přetížení, Milka aktivovala manuální řízení a těsně před přistáním, kdy už přetížení nebylo tak velké, jsem druhým tlačítkem vysunul manévrovací křídla. Nastal čas chopit se joysticků a domanévrovat k přistávací runwayi.

Byli jsme navigováni, kam zrovna máme joystick nasměrovat, abychom dosáhli cíle. Proletěli jsme kaňonem, na rozcestí kaňonů zahnuli doleva a za chvíli viděli ledovou oblast s přistávací plochou. Přistáli jsme, ale neubrzdili a zbrzdila nás až sněhová bariéra. Když už jsme stáli, začal praskat led před námi a objevila se hluboká propast. Neměli jsme se ani hnout, nicméně jsme úspěšně splnili.

Milka kušnila, že její úkoly byly právě oba v době největších přetížení a že měla co dělat, aby ruku vůbec dopravila k tlačítkům :) Prošli jsme kolem základny, kde bylo dalších několik možností „výcviku“, ale buď to nebylo moc atraktivní, nebo byla fronta.

Po úspěšném letu na Mars jsme se šli podívat na skákající fontány nedaleko „Honey, I Shrunk The Audience“ resp. „ImageWorks“/„Imagination“. Ještě jsem se byl alespoň podívat na budovu, ve které se čeká pár hodin na atrakci Soarin' (simulace letu na kluzáku po známých světových lokacích, dle videí velmi působivé), prošli veliký krámek se suvenýry a opustili Epcot.

Magic Kingdom

Monorailem jsme se přepravili na parkoviště, odkud však do Magic Kingdomu monorail nejel (technické problémy?). Proto jsme využili trajekt (přívoz), který právě nabíral poslední cestující – takže jsme vyplouvali prakticky okamžitě.

V Magic Kingdomu jsme podstoupili standardní vstupní proceduru a prošli obrovský obchod se suvenýry na Main street u. s. a., který tvořil celou jednu stranu ulice (ačkoliv zvenku to vypadá, že je tam domů několik).

V „Confectionary“ (Store Number 2105) jsme nakoupili suvenýry pro své blízké i pro sebe (čokoládovou bonboniéru „assorted nuts and chews“ pro Milčiného dědu ($12.00), želé lízátka s Disneyho postavičkami pro Milčiného synovce ($5.00), plastový monorail plněný bonbóny pro mě ($5.00) a pět lízátek ve tvaru Mickeyho hlavy pro všechny ostatní ($3.95)) celkem za $25.95 a s daní $1.69 tedy dohromady $27.64.

U bronzové sochy Walta Disneye jsme objevili bronzovou plaketu s textem: „Walt Disney World is a tribute to the philosophy and life of Walter Elias Disney ...and to the talents, the dedication, and the loyalty of the entire Disney organization that made Walt Disney's dream come true. May Walt Disney World bring Joy and Inspiration and New Knowledge to all who come to this happy place... a Magic Kingdom where the young at heart of all ages can laugh and play and learn – together. Dedicated this 25th day of October, 1971.“

Trajektem zpět do hotelu

Naposled jsme se pokochali Popelčiným zámkem a trajektem „General Joe Potter“ se vrátili zpět na parkoviště. Na trajektu rozdávala zaměstnankyně parku dětem samolepky. Když odešla, Milka se smutně ohlédla a natáhla ruku, jako že by chtěla taky jednu. Přitom zavadila pohledem o jakéhosi mladého pána v šedém tričku s obrázky trpaslíků. Když se jejich pohledy setkaly, zakroutil hlavou a vypadal, že by si také jednu samolepku nechal líbit. Milka si ho dál nevšímala, ale když jsme vystupovali a Milka sestupovala po schodech z horní paluby dolů, naklonil se za ní ze shora přes zábradlí a podal jí jednu samolepku. Po cestě na parkoviště si Milka všimla, že měl s sebou rodinu čítající dvě děti. Jednomu z nich asi danou samolepku sebral, protože druhou si jeho holčička nalepila do sešitu s autogramy. Bylo to opravdu překvapení. To gesto bylo na jednu stranu krásné, na druhou ale smutné. Člověk si pak chtě nechtě uvědomí i pár věci, že i tohle je tvář Ameriky... takovou obětavost vůči úplně cizím lidem bychom v ČR asi hledali těžko.

Oni zamířili k monorailu do Epcotu a my se pomalu přesunuli na parkovací místo 9 a 10, kam za nedlouho (8:55 pm) přijel shuttle bus zpět do hotelu. Ještě jsme stavěli v MGM a v Epcotu, naposledy jsme zamávali „Spaceship Earth“ a vrátili se do hotelu Buena Vista Suites.

Podstránky