Vstávali jsme v šest hodin. Na snídani jsme vyrazili brzo, abychom také brzo mohli vyrážet. K snídani bylo možno si dopřát dva druhy kávy, čaj, několik druhů donutů a nesladkého pečiva (mj. nesladké bagety ve tvaru donutu, tzv. „bagels“), dva druhy cereálií (z nichž zejména barevná kolečka vypadala lákavě), jablka, banány a pomeranče, pomerančová šťáva a další. Navíc bylo možné z připravené směsi vyrobit vlastní vafle, ze kterých hlavně Kira byla úplně nadšená. Vše bylo možné si odnést na pokoj, což jsme také udělali, protože beztak si nebylo kam sednout. V „jídelně“ byly tuším pouze čtyři nebo pět stolů.
Před půl sedmou jsme vzali vše důležité, nasedli do auta a vyrazili směr hlavní město. Po nějaké době jízdy po dálnici, kousek od D. C., jsme se ocitli v koloně. Byla dopravní špička (rush hour), takže se s tím dalo počítat. Kolona pokračovala i na sjezdu, i když to nebylo již tak husté, jako na dálnici.
První zastávkou byla National ZOO, kam jsme dorazili v 8:40. Vybrali jsme si parkoviště A, protože je nejblíže výběhu Pandy velké. Vstupné do ZOO se neplatí (stejně jako i do ostatních prostor Smithsonianského institutu), takže jsme rovnou vstoupili do prostor ZOO. Samozřejmě první na pomyslném seznamu byl Fujifilm Giant Panda Habitat. Cesta k výběhu, která ústila přímo před vstupem, byla krytá přístřeškem, protože je vždy mnoho zájemců, tak aby nečekali na slunci. Díky brzké hodině, bylo něco kolem deváté, jsme však s množstvím lidí u výběhu neměli problém.
Pavilon byl zavřený, tak jsme doufali, že uvidíme pandu venku. Hlouček lidí věštil úspěch a také že ano. Asi tak pět metrů od nás se rozvaloval samec Tian Tian („více a více“), narozen 27. srpna 1997. Po chvíli neaktivity se zvedl, odešel metr doprava a zahučel do vysoké trávy, pak se zase vrátil na plácek a zase si lehl. Pak si sedl, pak se zase prošel. Během toho jsme samozřejmě natáčeli a fotografovali. Když už jsme měli fotek dostatek, již se jen kochali a přemýšleli o odchodu (protože matka s mládětem budou k vidění od půl jedenácté), panda se rozhodl a odešel kamsi, kde na něj již nebylo vidět. Tomu říkám načasování!
Pokračovali jsme do pavilonu slonů, ale ten byl zavřený. Všechny pavilony totiž otevírají až v deset. Vydali jsme se proto k výběhu a opět doufali. Další hlouček lidí se věnoval roztomilému čtyřletému slonímu samečkovi Kandulovi, narozenému 25. listopadu 2001, který si ve vodě hrál s míčem. Byť skoro pětiletý, stále to bylo spíše slůně a navíc pěkně hravé. Vylezl s míčem na břeh (přihlížející výrostci hned začali povykovat, protože stejně jako jednou Nagathan v pražské ZOO i tento sloník měl „pět nohou“ :). Kandula se chvíli po míči válel a pak si ho odkutálel pryč. Pokračovali jsme kolem výběhu slonů do jeho další části, kde jsme zahlédli zbývající slony, resp. slonice – Shanthi, matku Kanduly, a Ambiku. Zevlovaly u vrat do pavilonu. Po nějaké době se osmělily a vyšly ven. K naší radosti se za chvíli objevil i Kandula se svým míčem. Kolem výběhu byly nejrůznější informační tabule, kde bylo ke čtení plno zajímavých informací. Po dostatečném množství fotek jsme pokračovali dále.
Minuli jsme varovné cedule, že se po stromech volně pohybují jakési zrzavé opice. Nějaké jsme zahlédli u výběhu slonů, ale těžko říci, jestli to byly tytéž, co o něco dále. Přijde mi, že spíše ne, ale to je fuk.
Došli jsme na rozcestí a protože bylo stále moc brzo, vydali jsme se k želvám (Milka se u nich zdržela, protože jak jsem z fotek viděl, želvy nedbaly na dvaadvacátou hodinu a robili želvíky o 12 hodin dříve) a dále po cestičce ke Komodo dragons. Viděli jsme komodského varana, i když přes značně neprůhledné sklo.
Pokračovali jsme k pavilonu bezobratlých i lidoopů, kteří měli visutou lávku pěkných pár desítek metrů dlouhou, z jednoho výběhu nad hlavami návštěvníků (bez sítě či čehokoliv jiného). Jeden orangutan si hrál s papírovým pytlíkem, který používal jako čepici (že by to viděl u návštěvníků?). Pak skočil na stožár visuté lávky a vyšplhal do poloviny, kde se usadil. Během toho vylezl jeden šimpanz, došel k ležícímu papírovému pytlíku a také si jej nasadil na hlavu. Během nasazování ho samozřejmě rozdrásal :)
Pokračovali jsme dál a já si za pár desítek metrů všiml, že je již deset a tudíž se pavilony otevírají. Trhnul jsem se tak od zbytku skupinky a pavilonem opic (Great Ape House) proběhl k pavilonu bezobratlých (Invertebrates), který jsem chtěl navštívit.
V pavilonu opic jsem při rychlé chůzi zaslechl, jak zaměstnankyně pavilonu opic vyprávěla, že jeden samec šimpanze žvýká cosi (nevím), protože viděl návštěvníky žvýkat žvýkačky. V pavilonu jsem strávil asi tak minutu, protože ostatní mezitím mířili do pavilonu slonů. Naštěstí pavilon bezobratlých živočichů byl nedaleko.
Uvítalo mě poměrně veliké akvárium s mnoha druhy korálů a mořských rostlin. Druhé bylo podobné a pak se začali objevovat mořští živočichové, zejména tedy korýši a měkkýši. V jednom velikém akváriu byla v rohu nahoře stočená velká chobotnice. V dalším cirkulovali poloprůhlední živočichové. Upoutala mě veliká pavučina s několika pavouky. Začala si se mnou povídat postarší zaměstnankyně pavilonu, která se pochvalně podivila tomu, že mám rád pavouky a začala mi ukazovat, co je sameček a co samička. Ne, že by mě to nezajímalo, ale tak nějak mě tlačil čas. Proto jsem byl rád, když ji zavolal někdo stranou.
Prošel jsem zbytek pavilonu, kde se nacházely mimo jiné i mnohonožky, švábi a další havěť, na kterou se tak rád chodím do zoo dívat, protože doma, co vím, žádnou takovou zatím nemám. Když totiž přestává být vidět koberec, chopím se vždycky hloupě vysavače.
Po cestě k pavilonu slonů (Elephant House) jsem se ještě zastavil v pavilonu malých savců (Small Mammal House), ale nebylo tam nic, co by mě uchvátilo. Fenci, surikaty, malé kočkovité šelmy a další zvířata, která důvěrně znám z mnoha návštěv pražské zoologické zahrady. Prošel jsem proto pavilonem velmi zběžně a utíkal k pavilonu slonů. Slunce už začínalo pěkně pálit, cesta byla do kopečka a už jsem taky dost z formy, takže jsem po několika desítkách metrů myslel, že zhynu :)
Doběhl jsem s vypětím všech sil do pavilonu slonů, kde Milka, Kira a teta ještě stále byly, i když již na odchodu. Udělal jsem pár fotek a připojil se k nim na odchodu. Pavilon slonů obsahuje také hrošíky a žirafy, nicméně na zemi byla nakreslená přerušovaná čára, kam až v nejbližší době bude sahat nový, větší výběh pro slony.
Pokračovali jsme do pandího habitatu, kde by se měla ukázat i matka s mládětem. Fronta nebyla zrovna krátká a když jsme zjistili, že vlastně ani jeden z nás mládě vidět nemusí, pokračovali jsme vesele do obchůdku se suvenýry.
V obchůdku měli celou jednu stranu pokrytou vším možným s motivem pandy a nebylo to zdaleka vše, co ze suvenýrů s pandou prodávali. Kromě toho tam ale měli také dost slonů a to takových, které Milka ještě ve své sbírce nemá, tak jsme tam nakonec nechali $34.38 za deset položek, např. plyšovou pandu, nějaké slony, pohledy, klíčenky atd. :) Po půlhodině, či jak dlouho jsme nakupovali suvenýry, se fronta u pandy nezměnila (co do počtu čekajících), tak jsme zamířili k autu a cestou ještě koupili mapu ZOO za dolar. Parkovné bylo $14.00, což je krásná cena za návštěvu ZOO pro čtyři dospělé osoby.
V autě dostala Milka od Kiry řetízek se slonem a náramek se slony ode mne, který jsem tajně koupil v obchůdku se suvenýry za $4.18.
Navrhl jsem zaparkovat u Arlingtonského hřbitova (dle zkušeností z ČR), což se později ukázalo jako velmi dobrý nápad. Teta tedy zadala trasu ZOO-hřbitov do palubní GPSky své Toyoty Highlander a vyrazili jsme. Teta bohužel v jednom místě zapomněla odbočit, takže jsme si vychutnali slušnou kolonu před kruhovým objezdem, jehož průběh byl řízen semafory. To není obvyklé ani v USA :) Co jsem se od tety dozvěděl, tak v USA se kruhové objezdy spíše bourají, kdežto v ČR se spíše staví. Fascinující je, že kruhové objezdy jsou v USA realizovány jako několik spojených křižovatek, přičemž přednost dává ten, kdo po kruhovém objezdu jede!
Z dálky jsme koukali na obelisk a za nedlouho jsme přijeli do prostoru „Arlington National Cemetery“. Zaparkovali jsme na parkovišti u patrových garáží za velmi příjemných 12 dolarů na 6 hodin. Posbírali jsme své saky paky a vydali se do návštěvnické budovy. Tam jsme za $20.00 na osobu zakoupili 4 jízdenky na vyhlídkový autobus Tourmobile.
Vystáli jsme poměrně krátkou frontu na první část trasy, prohlídku samotného hřbitova. Toto se naopak ukázalo jako chyba, protože pak jsme neměli dostatek času na samotné město. To ale předbíhám. Fronta se opět stála v čekací zóně, která ale byla mimořádně pouze nakreslená na nástupišti, resp. chodníku.
Nastoupili jsme do Tourmobilu, který za chvíli vyrážel. První zastávkou bylo „President John F. Kennedy Gravesite“, čili místo, kde je pochován prezident JFK. Zemřel 20. ledna 1961 u Capitolu ve věku 43 let jako 35. prezident USA. Vedle něj jsou náhrobní kameny jeho manželky Jacqueline a jejich dvou dětí, nad ním pak plápolá „oheň věčnosti“. O kousek dále je pochován jeho bratr Robert Francis Kennedy, který byl taktéž zabit a to dne 6. května 1968 poté, co vyhrál demokratické primárky na předsednictví v Kalifornii. Ironií osudu je, že jsem očekával něco víc a tak jsem stále vzhlížel nahoru k něčemu, co by mohlo být Kennedyho mauzoleem. Jeho hrob jsem měl u nohou, ale díky chybnému předpokladu jsem jej nezaregistroval. Tak snad příště...
Pokračovali jsme kolem tisíců náhrobních kamenů k „The Tomb of the Unknowns“ známá také jako „Tomb of the Unknown Soldier“ (pomník neznámého vojína). Správný je ale název první, jelikož vojáci zde odpočívají tři: jeden z První světové války, další ze Druhé světové války a poslední z Korejské války. Pravdou je, že díky rozboru DNA se přesně ví, kdo onen „unknown“ je. Vystoupili jsme u velké bílé budovy připomínající římské koloseum. Cestou bylo příjemné osvěžení ve formě zavlažovačů trávníků.
Přímo před samotným pomníkem pak stáli zaměstnanci a upomínali lidi, aby vyplivli žvýkačky. Neptejte se mě proč. Samotný pomník je světlý kvádr s nápisem „Here Rests In Honored Glory An American Soldier Known But To God“. Před ním tiše mašíruje stráž z 1. Battalionu 3. pěchoty Americké armády. Dorazili jsme na místo právě pár minut před výměnou stráží („The Changing of the Guard“), tak jsme v poledním vedru přeci jen počkali.
Za nedlouho připochodoval černoch, představil se a připomenul, nač se čeká. Popsal danou situaci a řekl, že výměnu stráží lze pozorovat jen ve stoje. Takže jsme se postavili. Pak připochodoval střídající voják, černoch mu děsně strojeným způsobem, kdy pohledem zkontroloval pušku a výstroj, aniž by se jakkoliv předklonil nebo uklonil a celou práci tak dělal jeho krk, který se vždy jakoby „zasunul“ za původní místo. Pak se vojáci vyměnili. Celá tato procedura trvala více než osm minut, výměna stráží pak asi čtvrt hodiny.
Polomrtví horkem jsme se vydali k prohlídce The Memorial Amphitheateru a pak na Tourmobile. Bohužel nápad s autobusem měly desítky dalších lidí, takže jsme čekali poměrně dlouho. Nakonec ale přijel a my jsme kolem dalších tisíců náhrobních kamenů pokračovali dál. Většina kamenů patří padlým vojákům, všiml jsem si obrovské plochy náhrobků datovaných na roky 1944 a 1945, tedy 2. světová válka. Stejně jako na dalších amerických hřbitovech, ani zde nejsou žádné hroby – jen náhrobní kameny. Jsou uspořádány do poměrně přesných zástupů, tedy řad a sloupců, stejně jako stojí nastoupení vojáci.
Autobus pokračoval k „Arlington House“, kde jsme ale kvůli horku a kvůli času nevystupovali. Měl by odtamtud být nějaký krásný výhled na město a The Robert E. Lee Memorial. Zamířili jsme zpět k návštěvnickému centru a tam přestoupili na tourbus na okružní jízdu po Washingtonu D. C.
Projeli jsme kolem Lincoln Memorialu a pokračovali k Vietnam Veterans Memorialu.
Na další zastávce, u informačního centra Bílého domu, jsme vystoupili a za $8.00 nakoupili jídlo a pití. Měl jsem první zkušenost s pravým americkým hotdogem – houska, párek, kečup, hořčice a kyselé zelí. Zejména párek byl vynikající. Zamířil jsem s Milkou do infocentra, zatímco teta a Kira si užívaly nášup.
Přísně vyhlížející paní u dalšího detekčního rámu a rentgenového stroje v The White House Information Centre nás vykázala, protože jsme měli v ruce lahve s pitím. Proto jsme tam raději vůbec nešli, z principu. Jen kvůli infocentru se nechat šacovat jsme opravdu neměli zapotřebí. Místo toho jsme se raději vydali vyfotit si Bílý dům „z blízka“.
Přešli jsme silnici a podél plotu došli k přechodu pro chodce, vedoucímu přes uzavřenou (resp. hlídanou) silnici. Přesto semafory fungovaly. Přešli jsme na druhou stranu na chodník, který těsně sousedil s pozemkem budovy prezidenta USA, zvaného též nejmocnějším člověkem planety. Udělali jsme pár fotek a video a za krátko nás hlídkující policisté začali vyhánět, že se prostor uzavírá. Šli jsme tedy opačným směrem za první bariéry, kde jsme změnili směr a šli zpět k autobusu.
Vyfotili jsme The White House z větší vzdálenosti, vyfotili tradiční vánoční jehličnan u „Elipsy“ a zjistili, že tuto zónu uzavírají také. Museli jsme se proto nechat vyhnat podruhé.
Vrátili jsme se na stanici Tourmobile a čekali. Autobus dorazil zanedlouho, tak jsme do něj nasedli a vyrazili dál. Další pro nás výstupní zastávkou byla budova Capitolu. Cestou jsme viděli Washington Monument, Hirshhorn Museum, Národní muzeum letectví a kosmonautiky a pár dalších budov. Cílem této části byla však další velmi významná budova – Capitol.
U.S. Capitol je úžasná stavba, z celého D.C. se mně líbí nejvíce. Kolem byla spousta mladých lidí, kteří byli u Capitolu za účelem nějakého kongresu, zasedání či co. Tak jako tak jsme se u něj moc nezdržovali, bylo moc velké vedro cokoliv podnikat, a za pár minut již opět seděli v Tourmobilu.
Další zastávkou byl již jen opět Arlingtonský hřbitov. Cestou jsme minuli Národní galerii umění, Národní přírodopisné muzeum, Národní muzeum americké historie, znovu Washington Monument, Muzeum amerického holokaustu, Jefferson Memorial a FDR Memorial. Poslední stání autobusu byl Lincolnův památník, který mě zpětně mrzí nejvíce. Teta vypadala celkem zdrchaně a hlavně Kira se již od Capitolu těšila do „ledničky na kolech“, jak teta přezdívá svou Toyotu Highlander Limited.
Památník jsme viděli alespoň ze všech stran, chybí pouze to hlavní, sedící socha Lincolna uvnitř. Koutkem oka jsme zahlédli památník korejské války, což jsou kovoví vojáci v životní velikosti nacházející se v nějakém porostu. Zastávka u Lincolnova památníku by měla ještě třetí plus, vůbec jsme neviděli tu vodní plochu, ve kterém se zrcadlí Washingtonův monument – „Reflecting Pool“. No, alespoň je důvod se do Washingtonu vrátit :)
Na cestě k autu jsme se zastavili v suvenýrech a za $4.15 koupili balíček pohledů.
Před odjezdem jsem ještě nadhodil, jestli bychom nemohli k Pentagonu, což pro tetu nebyl nejmenší problém. Zadala jednoduše Pentagon do GPSky a vyrazili jsme. GPSka navigovala auto až na hlavní parkoviště přímo před samotným Pentagonem, či spíše jeho hlavním vchodem. Všude se tyčily cedule „restricted area“ atd., tak jsem z toho byl celý takový nervózní. Milka nebyla, fotila o sto šest. Bohužel jsem se dostali do další kolony, která byla plná zaměstnanců jedoucích domů.
Projížděli jsme kolem zastávky MHD, něco mi říká, že mají svoji vlastní autobusovou linku. Taktéž na zastávce byla dlouhá fronta lidí, kteří čekali na odvoz autem. Systém jsem nepochopil – buď měl každý svůj vlastní odvoz, pak nechápu proč čekali ve frontě, nebo prostě někdo někoho naložil do auta a někam přiblížil. Přemýšlel jsem, kolik z nich zná nebo vídá věci, které se veřejnost nikdy nedozví. Asi moc ne, protože ti „správní“ si nejspíše vozí pozadí ve svých vlastních autech.
Vyrazili jsme směrem do motelu Comfort Inn (stále toho samého :), kde nás již nečekalo nic zajímavého. Dorazili jsme kolem 18:30. Teta s Kirou ještě jely nakupovat, my jsme byli líní :) Když se vrátily, Milka dostala dvě trička po $2.99. Sbírali jsme nějaké informace na internetu, mimo jiné včetně pravidelné kontroly českých zpravodajských serverů. Hledali jsme ubytování na zítřek, teta chtěla k Myrtle Beach, ale nebylo tam dost volných hotelů v naší cenové relaci (do $100.00 za noc za pokoj, ideálně do $80.00), takže jsem to po nějaké době vzdal, ještě chvíli zuřivě bušil do klávesnice a pak šel spát.