USA.QeX.cz

Přílet

Tak a je to tady. Po probuzení jsem dobalil svého "macka" (můj mamutí kufr) a za doprovodu bráchy a jeho kufru jej vynesl k autu, Ve výtahu jsem bráchovi ještě vysvětlil základy používání mého Lumixe, neboť poletí s ním a já se budu muset na těch pár hodin smířit s Milčiným Cyber-shotem. Táta bráchu vysadí na letišti, pojede s mým kufrem na zahrádku ve Vokovicích a pak nás nabere na Nádraží Veleslavín. Milčin kufr pojede s námi MHD, neboť Milka se chtěla ještě trochu prospat. Plánovaný odjezd byl v 11, ale doma už nebylo co a tak jsem vyrazil o půl hodiny dříve. Milka už byla ready a tak jsme ještě před jedenáctou stáli na stanici autobusu.

Itinerář

Výpis rezervačního systému
Výpis rezervačního systému
  • Doba letu: 11h 30m
Schéma letu PRG-FRA-NYC-MUC-PRG
Schéma letu PRG-FRA-NYC-MUC-PRG

Cesta na letiště

Doběhli jsme přijíždějící linku 102 a usalašili se na sklápěcích sedadlech. Po pár minutách jsme na zastávce Kobylisy přestoupili na metro C a na Muzeu na metro A. Dole nás chytil příjemný mladý revizor, protože dle jeho slov jsme s kufrem byli podezřelí :) Bavili jsme se o turniketech a pak se naše řeč tak nějak stočila na USA. Popřál nám šťastný let a my jemu příjemnou službu a zašli jsme na nástupiště.

Tramvaj nikde...
Tramvaj nikde...

Na Dejvické jsme byli cobydup a pak jsme se nějakých osm minut smažili na tramvajové zastávce. Vysvobodila nás linka č. 8, která nás za chvilku dovedla na Nádraží Veleslavín. Tam už táta číhal se svým Oplem Astra, do kterého jsme naskládali zbylý kufr a sebe a vyrazili na letiště. Cesta probíhala za vytrvalé konverzace v poklidu.

Blížíme se k letišti
Blížíme se k letišti

Od našeho posledního letu loni na podzim do Bratislavy přibylo na letišti barevné označení odletových terminálů - Terminál 1 modrý a Terminál 2 okrový.

Terminál 2, odlety
Terminál 2, odlety

Táta nás vysadil a zašel na chvíli do odletové haly. My jsme nejdřív zavítali na Self Checkin přepážku, která byla z boko klasických přepážek, ale pak jsme si uvědomili, že ještě chceme pár věcí stihnout a tak nás táta vyfotil a odfrčel.

Na letišti

To je šichta!
To je šichta!

Naším prvním stanovištěm bylo balení zavazadel. Za 85 Kč/ks jsme nechali zabalit oba kufry a Milka za 5 Kč koupila plastový pytlík na léky a krémy. Poté jsme zamířili zpět k přepážce a já slečně vysvětlil naší situaci. Neměli jsme vytištěnou palubní vstupenku, neboť tento luxus na letech do USA zatím není poskytován. Proto nás poslala ke kolegyni (kde nebyla fronta :) ale přiznala, že si není jistá, zda nebudeme muset vystát klasickou frontu na odbavení, neboli Check-In.

Paní nás vzala a odbavila, přičemž nás posadila vedle sebe na 7AB. Můj macek vážil (pouhých) 21 kg, Milčin malý květovaný kufr 18.5 Kg. Pak jsme dostali palubní vstupenky pouze na let do Frankfurtu, kde si budeme muset na transferové přepážce ještě zajistit palubní vstupenky na let do USA. Během toho jsme nalootovali několik jmenovek na kufry společnosti Lufthansa.

Jdeme do Billy
Jdeme do Billy

Již bez kufrů jsme se za stavu kritické žízně do nedaleké Billy, neboť letištním vyděračům jsme odmítli poskytnout přemrštěný bakšiš za trochu vody a bublinek. Prošli jsme neklimatizovanými exteriéry (u EXIM Tours Buy and Fly jsme si vzali časopisy Koktejl a 100+1) do neklimatizovaného domu, kde jsme zakoupili jednu litrovou slazenou minerálku Mattoni s příchutí citronu s vědomím, že ji musíme zvládnout ještě před detektory.

Posilněni chladivým nápojem jsme se vydali do dalších prostor veřejné části Ruzyňského letiště. Zavítali jsme do hraček i do expozice historie letiště, následované vyhlídkovou terasou. Zrovna jedno letadlo bylo k nám otočené zády a dělalo rámus. Pak rámus ustal a letadlo se rozjelo. Nechápu, podle mého to má být obráceně... Během krátké doby se vytratila všechna letadla a pak už jediné, co se mohlo vytratit, jsme byli my, a tak jsme to udělali.

Vrátili jsme se do odletové haly, kde jsem navštívil WC za účelem vypuštění části ranní kávy a příležitostně jsem okýnkem vyfotil něco letiště. Pak jsem upevnil svou skrytou taštičku na peníze a doklady, kterou jsem dostal od Milky k Vánocům. Milka už na mě netrpělivě čekala a protože už nebylo co pít, vydali jsme se do bezcelní zóny. Po rychlém odpasení jsme čekali docela dlouho na průchod detektorem. Chtěli po nás vyndat všechno možné a tak jsme to bez odporu udělali. Oba jsme prošli bez problémů.

Zamířili jsme rovnou k našemu gate, což znamenalo projít půlku letiště. Cestou jsme se stavili v Dutém Free Shopu a v předraženém Sparkysu. Pak jsem došel až na samý kraj prstu C, odkud tak rád fotím přistávající a vzlétající letadla. Cestou jsme minuli dvojici sympatických pilotů s německou vlajkou v zavazadle, ale protože stáli na vedlejším gate, nebrali jsme je moc v potaz. Vzhledem k nedostatečné kapacitě baterie Milčina fotoaparátu jsem se při focení musel krotit, ale přesto jsem udělal několik fotek letadla Lufthansa na vedlejším gate. Chvíli jsme se zdrželi na konci prstu C, ale pak zbývalo už jen půl hodiny do odletu a tak jsme raději došli na gate.

U nejbližší volné zásuvky ve sloupu jsme dali nabíjet foťák, aby vydržel naše (mé) obvyklé běsnění. Milka si odskočila a já hlídal, takže jsem neměl co dělat a měl nastražené uši. Kolem sebe jsem slyšel jenom italštinu a když jsem se otočil, tam kde mělo stát "Lufthansa" stálo "Alitalia". Bleskurychle jsem pochopil, že ti dva piloti byli naši a čekal na Milku, až se vrátí z toalety. Pak jsme vypojili nabíječku a přešli na sousední gate. Tam bylo lidí jak máku, ale i tak jsme našli volnou zásuvku, abychom pokračovali v nabíjení.

Během čekání jsem několikrát odběhl zpět k Alitalii zjistit registrační kód našeho A320-200, ale úspěšný jsem byl až při boardingu (tzn. o 20 minut později, dle časových údajů), neboť teprve v tu chvíli nezakrývaly kód vrata od zavazadlového prostoru - registračka byla "D-AIQA". Jakmile jsem ho zapsal, vrátil jsem se k Milce, vzali ze stojanu noviny USA Today, a stoupli si do fronty. Ta ubíhala vcelku rychle, byli jsme obráni o větší část boarding passu a pak chvíli stáli a čekali, než jsme nastoupili do letadla. My jsme došli až na poslední kloub před letadlem, ale za chvíli se za námi vytvořila dloouhá fronta.

Let do Frankfurtu

  • Departure: 14:05 Prague, Czech Republic - Ruzyne, terminal 2
  • Arrival: 15:15 Frankfurt, Germany - Frankfurt International, terminal 1
  • Airline: Lufthansa LH3261
  • Aircraft: Airbus Industrie A321 nebo A319
  • Operated by Comair

Usadili jsme se na sedadla a provedli obvyklé předstartovní procedury. Potěšilo nás, když se ozvaly reprodukované pokyny v češtině. Náš pilot byl Mark nebo tak nějak. Vzlet byl příjemně plynulý a cesta rychle ubíhala.

Svačina
Svačina

Dostali jsme uzenou bagetu s máslem a sýrem a minityčinku Bounty. Někde jsem četl, že na Lufthanse létají docela ošklivé letušky, přičemž nejméně jedna z tohoto tvrzení udělala fámu. Shodli jsme se s Milkou, že to byla za dlouhou dobu nejhezčí letuška. Ve Frankfurtu jsme byli za něco málo přes hodinu. Během přistávání jsme uviděli sídliště, které bylo doslova vražené do lesa, ze tří stran skupiny paneláků byl les dost nafest.

Letiště ve Frankfurtu

  • 1h 45m na transfer z gate x na gate y terminálu 1

Dorolovali jsme na stojánku a po krytých schůdkách sešli na letištní plochu, kde už stál přistavený kloubový autobus, který před otevřením dveří celý poklesl pro snadnější nastupování. Sedli jsme si a za chvíli vyrazili. Jeli jsme po terminály docela dlouhou dobu, jediným zpestřením bylo asi tak vteřinové nakouknutí do třídírny zavazadel, který se navíc poštěstil jen jednomu z nás a já to nebyl.

Pak autobus zastavil a my vystoupili. Uvítaly nás schody a vedle eskalátory a po jejich zdolání jsme již byli v samotném terminálu. Protože ještě nebyl znám odletový gate, my neměli palubní vstupenky a terminál byl god damn obrovský, rozhodl jsem se poprosit nějakého zaměstnance o radu. Štěstí mi přálo a narazil jsem na příjemnou paní, která mi ale řekla, že když jsme elektronicky odbavení, palubní vstupenku už nepotřebujeme. To bylo sice zvláštní, ale budiž. Nechtělo se mi stát a vymýšlet, kudy kam, tak jsem zadal kurs a vyrazili jsme. Došli jsme až k pasovce a prostoru pro malá letadla a lokální lety. Usoudili jsme, že tudy cesta nevede a tak jsme šli na opačný konec, neboť jsme z okna v dálce viděli hlavu Jumba.

Cestou jsme minuli přepážku Transfer Check-In a tak jsme vystáli několika(desítek?)minutovou frontu. Během čekání Milka zašla ke světelné tabuli, kde již byl gate uveden a Milka už věděla, kudy se k němu dostaneme. Paní jsem oznámil že potřebujeme palubní vstupenky na let do JFK a ona si vzala naše pasy a eletronickou letenku. Pak se nás dle nařízení zeptala na místo pobytu, bušila spoustu informací do počítače a pak nám dala dva podlouhlé tvrdé papíry. Pak nám bylo řečeno, kam máme jít, že do výtahu a nahoru, pak projdeme znovu pasovkou, ale rozhodně nemáme používat AirTrain, že by to bylo moc daleko. Vyjeli jsme výtahem a nahoře už byly jakoby gaty. Tak jsem poprosil jednoho černocha, co vypadal nevytíženě a zeptal se ho na cestu. Dle všeho neuměl moc dobře anglicky a místo, kam nás má poslat, konzultoval s kolegou. Byli jsme instruovaní, že máme sjet do nižšího patra a pak kamsi, to už mi bylo celkem jedno. Tak jsme sjeli, ale výtah nás vyplivl na druhou stranu, kde jsme opravdu prošli pasovkou a pak se ocitli úplně někde jinde, než kde jsme do výtahu nastupovali. Ohlédl jsem se a viděl v dálce frontu, takže předpokládám, že jsme byli o několik desítek metrů dál. Ale pocit to byl zajímavý, jako bychom prošli (tele)portálem :)

Náš gate jsme našli snadno, bylo tam zdaleka nejvíc lidí z celého letiště .) Stoupli jsme si do fronty, abychom se dostali do dalšího levelu, která byla zóna "za" přepážkou. Pár lidí před námi frontu utli a odklonili na Business / First class. Tam stála paní a když jsme přišli na řadu, Milky se zeptala jak dlouho bude v USA a co tam hodlá dělat. Do rozhovoru jsem se zapojil, neboť jsem v tom nechtěl nechat Milku plácat, i když by si určitě poradila i bez mé pomoci.

B747-400
B747-400

Dostal jsem se až k oknu, odkud bylo možné vyfotit alespoň horní a zadní část našeho Jumba, tu spodní zakrýval nástupní prst. Sedli jsme si a čekali, já v mezičase zrušil Wi-Fi na svém notebooku, aby ve výšce 10 500 m nezačal hledat síť :) Pro jistotu jsem ji úplně zakázal v HW profilech. Registrační kód byl "D-ABVS" s pojmenováním "Saarland", stroj byl dodaný Lufthanse 18. 4. 1997.

Let do New York City

B747-400
B747-400
  • Departure: 17:00 Frankfurt, Germany - Frankfurt International, terminal 1
  • Arrival: 19:35 New York, USA - John F Kennedy, terminal 1
  • Airline: United Airlines UA8843
  • Aircraft: Boeing 747-400
  • Operated by Lufthansa Cityline
  • Seat: 58K Window

Ve 13:45 byl zahájen boarding a my s několika stovkami spolucestovatelů se vydali směrem Boeing 747-400. Prošli jsme celým letadlem až do řady 50 na sedadla A a B. No a pak jsme strašnou dobu jenom seděli a pozorovali, jak se snaží usadit celkem asi šest lidí. Jednoho z nich poslali do Business Class, ale hlavní problém jsem viděl v tom, že cestující neseděli na sedadlech, která jim byla přiřazena či které si sami zvolili. Smutně jsme koukali na sedadlo před námi do míst, kde podle našich předešlých zvyklostí měl být displej. Ale tady byla jenom látka. Na sedadle byla kromě deky a polštářku také sluchátka, což zvěstilo alepoň přítomnost audiosystému, který mě, musím říct, potěšil hlavně stanicí 20, což byl mix soundtracků z různých filmů. Tomuto rádiu jsem zůstal věrný po celou dobu letu, vyjma přepnutí na zvuk z televize (tlačítkem "Mode"). Ale to bych předbíhal. Přijelo vytlačovací vozidlo (pushback) a my stále seděli. Šest lidí už bylo usazeno, ale my stále seděli...

Pak se letadlo konečně hnulo a začali jsme se sunout na runway. Minuli jsme druhé stejné Jumbo, které čekalo těsně před runwayí, ale my měli přednost. Po krátké době se ozval kravál jako když startuje B747 a vy sedíte kousek za motory :) Celé letadlo se třáslo a vyrazilo kupředu. Milka říkala, že nechápe, jak se takový kolos může vůbec odlepit, nicméně kolos se za chvíli odlepil (fyzika) a během krátké doby byly z domů jenom malé čtverečky a mraky si pluly pod námi.

Na "uvítanou" jsme dostali trochu slaného pečiva a nápoj. Jelikož jsem i z předchozího čekání byl fakt vyprahlý, svou colu jsem do sebe kopnul a hned požádal o refill. Začít se musí hned zkraje :) Pak jsem pustil rádio a už po hodině se ozývaly nohy. Vypadá to, že tenhle let bude sakra dlouhý ;-)

Vedle Milky seděl američan, který počád pil nějaký bourbon či co s ledem a rajčatový juice s pepřem (bloody mary? pil to zvlášť...) Této kombinace zvládl na sedačce minimálně pět exemplářů a každou chvíli odbíha a vždycky se vrátil s dalším kalíškem tak těžko říct, kolik toho dohromady vypil. Navíc v naší zadí sekci se zepředu i zezadu ozývala nějaká děcka, což při jejich vytrvalosti bylo fakt o nervy.

Do sluchátek jsme dostali informaci, že poletíme přes Británii u Nottinghamu, Skotsko a na Americký kontinent naletíme přes Newfoundland a budeme pokračovat přes Boston do New York City. Bylo nám také sděleno, že počasí v destinaci napovídá, že by se mohly objevit turbulence. Letadlo se sem tam docela pěkně třáslo, tentokrát hlavně z leva do prava, ale žádné propady nebyly.

Koukal jsem pod sebe a uviděl moře, tak jsem se těšil, že jsme už konečně nad Atlantikem, ale to bylo jenom zbožné přání kvůli nepříjemnému tlaku v nohách - zapomněl jsem na kanál La Manche. Po chvíli byla pod námi opět pevnina, Anglie. Koukal jsem, jak se bílé tečky na dlouhých pásech pohybují na opačné straně, než jsem zvyklý. Pak se objevila voda a já se těšil, že jsme už konečně nad Atlantikem, ale to bylo jenom zbožné přání kvůli nepříjemnému tlaku v nohách - zapomněl jsem na Irish Sea. Po chvíli byla pod námi opět pevnina, Irsko. Když se opět ukázala voda, už jsem raději nedoufal. To jsem ale měl, protože tentokrát to už skutečně byl Atlantik :) Ale myšlenka, že sedíme v letadle už odhadem tak dva roky a pořád jsme vlastně nad Evropou, nebyla zrovna povzbudivá. I to letadýlko na mapě uletěné trasy vypadalo značně neutěšeně.

Oběd
Oběd

K obědu jsme si objednali "chicken" (druhé jídlo byla "pasta") a musím uznat, že to bylo dobré. K tomu tradiční pečivová bulka s máslem a Camembertem plus citronová pěna urovnaná do trojhránku jako dezert. Jedlo se nerez příbory. V době podávání této večeře (coby hlavího jídla letu) se na monitorech nad uličkou začaly objevovat instrukce k vyplnění formulářů nutných pro vstup na území USA.

V jednu chvíli si všichni stevardi a letušky na tváře nakreslili německou vlajku na podporu svých fotbalistů na ME 2008. Trochu smutnější okamžik byl o něco později (22:42), když kapitán do palubního rozhlasu oznámil, že tým Německa byl poražen a novým mistrem světa je Spanělsko. Bylo ale až neskutečné, že tato informace byla vyhlášena palubním rozlasem :))

Příjemné bylo, že s nápoji chodili celkem často. Vytáhnul jsem zelený čtverečkovaný sešit nadepsaný "Ekonometrie", který už doufám nebudu nikdy potřebovat, a vyzval Milku na duel v piškvorkách. Po několika hrách to bylo v podstatě neozhodně a přerušili jsme hru jen kvůli tomu, že začali rozdávat imigrační karty a celní deklarace. V teleinstruktáži jsme byli upozorněni, že nesmíme škrtat ani přepisovat a čísla máme psát americkou formou, tedy jedničku pouze jako svislici a sedmičku nepřeškrtávat. Já jsem se rozepsal a v datu narození místo svislice napsal bič a sedmičku ostentativně škrtnul. To mi bylo jasné, že (zase) půjdu žebrat o nový formulář, to jsem ale nevěděl, že ten druhý zkazím taky - když napíšu, že se mnou jede 1 člen rodiny (započítal jsem automaticky i sebe, jak tomu bylo při objednávání letenek :) Zapsali jsme číslo letu UA 8843, ačkoliv na letence bylo zaškrtnuté LH 3261 Spočítali jsme, v jaké hodnotě vezeme dárky, abychom mohli dovyplnit celní deklaraci. I přes zjevné chyby jsem oba formuláře vyplnil až do konce, abych pak mohl pouze opisovat a ne to vymýšlet znovu a nasekat opět stejné chyby. Až se chlápek vedle zvedl, tak jsem se zvedl taky, došel si pro nové formuláře a použil podtlakovou toaletu.

Pak jsme zase seděli. Na obrazovkách se objevil renderovaný panák, který předváděl "Luftrobic", tak jsme cvičili s ním. Naše stuhlá těla to docela uvítala. Navíc to bylo docela vtipné. Ve 23:15 jsme konečně uviděli pevninu Newfoundlandu. O čtvrt hodiny později bylo stále světlo, jako by bylo šest odpoledne ;-) Pod námi naprosto stejnorodé mléko a nad námi azůro.

Dostali jsme poslední obžerstvení, párek v těstě nebo zelenina v těstě / bagetě. Náš párek byl naprosto vynikající a uvnitř se navíc skrývalo překvapení v podobě "americké" hořčice. Po nekonečném letu začal ukazatel zbývající vzdálenosti ukazovat přijatelné hodnoty a přispěl k tomu i pokyn k připoutání a slova pilota, že jsme nad Bostonem a zahajujeme sestup. Pak už to šlo ráz na ráz. Dlouho jsme letěli v mlze a viděli, že na New Yorkem jsou mraky hodně nízko. Prolétali jsme nad územím patřícím honosným domům, které by bylo možné nazvat malými zámky, a mezi nimi golfová hřiště.

Po přistání na JFK
Po přistání na JFK

Viděli jsme mokřiny, které si pamatuji z předchozí zkušenosti a opravdu, území letiště je protkáno množstvím vodních ploch. To už jsme ale byli tak nízko, že přistát jsme museli každou vteřinou. Letadlo se zatřáslo a já z okénka viděl velký oblak kouře, jak jsme zgumovali runway. Letadlo zařadilo zpětný chod a zvedlo všechny obrovské klapky, aby nás zpomalilo do rychosti na rolování.

Letiště JFK
Letiště JFK

Zastavili jsme a čekali. Tušil jsem, že dáváme přednost letadlům a také že jo, za chvílí jsme viděli startující jedno a potom druhé. Pak jsme se rozjeli a rolovali až k Terminálu 1. Po zastavení se prakticky všichni zvedli a začali se připravovat na výstup. Ve stoje jsme čekali asi deset minut a nic se nedělo. Když se fronta konečně pohnula a došla řada na nás, hodný pán, co seděl za námi, nás oba pustil. Had se postupně posouval kupředu a na správném místě Milka nalootovala pohledy Lufthansy. Loučili jsme se postupně s letuškami a stewardy a pak jsme se dostali až k východu.

Letiště JFK v New York City

Jakmile jsme vystoupili z letadla, pochopil jsem, proč z letiště nemám žádné fotky. Hned u letadla stálo asi tak šest lidí, kteří se tvářili přísně a měli na sobě nápis "Security". Pak jsme míjeli každou chvíli někoho takového, prakticky celou cestu. Jeden by měl hrůzu udělat jeden pohyb navíc, aby ho nezadrželi ještě před imigračním.

Moc jsem se těšil, až uvidím tu obrovskou vlajku zavěšenou pod stropem imigrační haly. Ten okamžik se blížil každou vteřinou, ale já vlajku neviděl. Když jsem ji konečně spatřil, musel jsem se smát. Mohla mít na výšku tak metr a vypadala neutěšeně. Stejně tak vypadaly i desítky lidi, kteří stáli v docela dlouhém hadovi a čekali, zda je pustí na území USA. Postavili jsme se v té neklimatizované řadě poslušně do fronty, stáli jsme v páté řadě vedoucí z prava do leva (pokud se díváte čelem k přepážkám). Na sloupech jsem si všiml cedule s přeškrtnutým fotoaparátem v červené kružnici, ale pár turistů se ve frontě vesele fotografovalo a nikomu to žíly netrhalo.

Asi tak v polovině čekání byli odbaveni všichni Američané a opět došlo na otevření "jejich" přepážek i pro ostatní. Had proto postoupil o prakticky celou jednu řadu. Za chvíli jsme byli postarší paní indické barvy pleti posláni k přepážce 29 k ne moc příjemně vypadajícímu mladému bělochovi.

Drahnou dobu se tam kousla jedna tříčlenná rodinka a když už dával otisk prstů poslední z nich, koukal jsem, že v původním velkém hadovi už nikdo nestojí. Logicky dedukuji, že doba strávená na imigračním je nepřímo úměrná době čekání na zavazadla.

Na řadu jsme přišli něco před tři čtvrtě na devět. Milka šla první. Pozdravila "Good evening" a on neodpověděl. Přebral si doklady, škrtnul číslo letu a napsal tam LH 3261 a řekl jenom "left", aby Milka přiložila levý prst na scanner. Pak pokýval hlavou a Milka tam dala druhý, pak opět pohled do kulaté webkamerky (Logitech? :), několik razítek a přicvaknutí útržku I-94 do pasu a bylo.

Já jsem postupoval stejně, místo odpovědi jenom zabručel. Pak se mě cosi zeptal, ale v tom kraválu jsem nerozuměl. Požádal jsem o zopakování ale nerozuměl jsem ani napodruhé, nicméně z těch několika slov, co jsem pochytil, mi došlo, že se ptá na důvod mé cesty do USA. Po pravdě jsem řekl, že jedu navštívit příbuzenstvo. Tato odpověď mu evidentně stačila, protože následovalo scanování, focení, razítkování a secvaknutí.

Znovu v USA

Dle předchozí dedukce jsme skutečně během dvou otáček dopravníku na kufry měli obě svá zavazadla (protože jsme skejsli věčnost ve frontě na imigrační) a razili na customs, čili na celnici. Viděli jsme, jak jednoho nebožáka vyhmátli a on se jal otevírat zavazadla. Milka dala svůj formulář a on ho rovnou položil na hromádku. Dal jsem mu svůj a on se mě docela naštvaným tónem zeptal, kde jsem přišel na tohle číslo letu, že správně je LH 3261 a že je to "codeshare". Vysvětlil jsem mu, že tohle číslo letu mám v dokladech a on to už dál neřešil a propustil mě.

V davech lidí jsme hledali tetu, strejdu a bráchu. Ještě mě zastavil jeden člověk a ptal se na číslo letu (oni si nedaj pokoj! :) Řekl jsem, že nevím, ale že jsme Lufthansa z Frankfurtu a dle výrazu jeho obličeje usuzuji, že to nebyla ta odpověď, kterou by si přál. Po té trojici nikde ani vidu ani slechu. Dokonce ani balónek, který jsme zahlédli, neměl na svém spodním konci nikoho známého. Tak jsme postupovali dále a pak Milka zmerčila tetu se strejdou.

Udivilo mě, že brácha u nich není. Teta mi po přivítání oznámila, že "lost my brother". Nechápal jsem a pak mi řekli, že zůstal v Torontu. Tomu jsem nechtěl věřit ale pak mě ujistili, že nestihl přípojný let (connecting flight) na JFK a psal, že je v hotelu a přiletí další den. WOW, tomu říkám zajímavý obrat v plánech. A naše donuty nikde ;-)

Cesta do Toms River

Letiště JFK
Letiště JFK

Protože teta měla berle, strejda došel pro auto sám a vyzvedl nás na kraji parkoviště. My měli alespoň čas na povídání. Po pár minutách jsme uviděli známou Toyotu Highlander Limited, naskládali kufry dozadu a sebe o něco více dopředu. Vyrazili jsme. Byl jsem rozehřátý a vzduch byl teplý a vlhký, tak jsem požádal a "air condition", když už tady tato vymoženost existuje. Parkovné přišlo na $12.00 a za most z Brooklynu na Staten Island chtěli $10.00, což je docela petelice. Ještě před mostem jsme viděli obrovské depo Coney Island Subway Yard, kde spinkají soupravy metra, kterých tam byly desítky. Jinak ale bylo všechno známé a docela nezajímavé.

Cesta ubíhala docela dobře, chvílemi jsme si povídali a chvílemi mlčeli. Milka dostala přívěšek Heffalumpa. Teta nám chtěla dopřát Máčené koblihy (Dunkin' Donuts), protože některé z nich jsou otevřeny 24 hodin. Bohužel všechny byly na druhé straně a když jsme se kvůli tomu jednou otáčeli, zrovna jsme natrefili na tu provozovnu, která zavírá v deset, my tam byli v půl jedenácté.

Konečně jsme po několika dalších minutách objevili jednu, kvůli které jsme se sice museli vrátit, ale alespoň měla otevřeno. K pití jsem nic neviděl a pak teta zjistila, že pití mají jenom v lahvích a tak jsem pití odpískal. Teta si dala "Ice Coffee", ale poté, co dostala příchuť, natočila do kelímku ledový čaj, ne kávu. Proto požádala prodavačku o vylití a nové nadávkování. Paní řekla "no problem", vylila obsah kelímku i s ledem do nerez umyvadla a podala tetě druhý kelímek, samozřejmě platně. Věděl jsem, jak tahle situace dopadne, ale nevěřil jsem tomu. U nás by to člověk musel zacvakat. Přešel jsem na pořízení donutu s bostonským krémem, který se na mě z regálu usmíval a říkal "kup mě!" :) Ale nikde jsem neviděl Double Chocolate pro Milku. Paní prodavačka řekla, že tam je a tak jsme koupili obvyklou kombinaci. K tomu jsme přidali tety Ice Coffee a platil jsem trochu pod pět dolarů.

Za chvíli jsme opět vyrazili. Sjeli jsme z Garden State Parkway na okresky a za chvíli GPSka ukazovala "Commonwealth Blvd.". To jsem věděl, že za chvíli přistáváme.

Cíl a přitom Start

Když teta zaparkovala a vypnula motor, ozvalo se štěkání a přišla nás přivítat Kira. Pomohla vyndat kufry z auta a jednoho z nich se chopila. Odtáhla ho do pokoje, ve kterém jsme přebývali posledně. Když jsme se usadili, abychom si dáchli, začal se vedle Milky objevovat jeden slon za druhým. Prakticky co kus to originál ve sbírce. Já jsem obdržel krabici s objednanými GPSkami a tři obálky s letáky, zaslanými bezplatně z Utahu, San Francisca a hlavního města a jednu obálku s vydraženým žetonem do Newyorského metra ze sedmdesátých let.

Abychom nezůstali pozadu, poprosil jsem Kiru o nůžky a začal osvobozovat kufry z ochranného odraného obalu. Pak jsme začali rozdávat všechno možné, Kira dostala své oblíbené pochutiny a červené CZ na svou novou červenou Toyotu Rav 4, teta všechno možné se srdíčky a paličkovaný obrázek od mámy, strejda dostal pivo, slivovici a od mámy korbel s motivem Prahy.

Pak jsme odtáhli kufry na stranu a rozložili sedačku, abychom mohli spočinout. Pak jsme si ale ještě strašně dlouho povídali. Když jsme popřáli dobrou noc, seřadili a založili jsme co jsme dneska nalootovali. Spát jsme šli ve dvě ráno místního času, čili v osm hodin našeho času, což ve výsledku dává dvacet pět hodin v kuse.

LOC

Cesta na letiště byla krátká a rychlá, za nějakou půlhodinku už jsem obdivoval krásy ruzyňského letiště. Odbavení už tak rychlé nebylo. Nejdříve jsem si vystál frontu na zabalení svého kytičkovaného kufru ;) a následně ještě mnohem delší a nezáživnější frontu na odbavení zavazadel.

Po nějaké hodince jsem se prokousal až k odbavení, pasovce a dál k terminálu. Všechno sice pomalu, ale bez problému. Pak už jsem si stihl jenom prohlédnout nového superba a už jsem nastupoval do letadla.

Itinerář

Výpis rezervačního systému
Výpis rezervačního systému
  • Doba letu: 12h 38m
Schéma letu PRG-YYZ-NYC-PRG
Schéma letu PRG-YYZ-NYC-PRG

Let PRG-YYZ

  • Departure: 11:25 Prague, Czech Republic - Ruzyne, terminal 1
  • Arrival: 14:35 Toronto, Canada - Pearson International, terminal 3
  • Airline: Czech Airlines CSA OK102
  • Aircraft: Airbus Industrie A310
  • Seat: 23A Window

V letadle jsem dostal sedadlo v uličce, takže ven jsem vůbec neviděl, ale zase jsem měl vedle sebe volné místo, takže jsem se tam pohodlně vešel i s notesem a dalšími věcmi, co jsem potřeboval odložit.

Během cesty nás obsluhovaly celkem 4 letušky a 2 letušáci; ten jeden měl frčky, takže to byl vedoucí palubního personálu.

YYZ (Toronto)

  • 1h 35m na transfer mezi gate x a gate y terminálu 2

Do Toronta jsme dorazili s asi dvacetiminutovým zpožděním, což by normálně nevadilo, ale vzhledem k tomu, že jsem měl na přestup plánovanou hodinu a půl, během které jsem musel projít check-out, celnici, najít si kufr a jít znovu na check-in, nestihl jsem limit hodinu před odletem, po kterém na check-inu už nebrali. Prošel jsem si tam tedy úřednické kolečko, kde nejdřív tvrdili, že si za to můžu sám, ale nakonec uznali, že za 10 minut jsem to z letadla na check-in skutečně stihnout nemohl a zařídili mi večeři a ubytování, protože ten den už do New-Yorku nic s volným místem neletělo. Ubytoval jsem se tedy v hotelu Travelodge na předměstí Toronta, kousek od letiště. Dostal jsem $25 na večeři, za které jsem si koupil výtečný biftek, hranolky a tonic a doplácel jenom $2.5 za dýško. Odlétat jsem měl už v 6:25, takže jsem šel po večeři hned spát.

Na pokoji na mě ale čekalo překvapení v podobě zmeškaného hovoru na telefonu. Než jsem stačil zjistit, že s tím telefonem vůbec neumím zacházet, protože ovládání záznamníku funguje krapet jinak, než je popsáno v asi 5 slovech vedle přislušného tlačítka, začal telefon znovu zvonit. Byla to ženská z cestovky, která mi zařizovala přesunutí letu, že se omlouvá, ale že už není místo ani v letu v 6:25 a že tedy poletím až v 13:05.

Nějak moc mi to nevadilo, protože jsem se chtěl stejně ještě trochu porozhlédnout po okolí, takže jsem souhlasil. Napadlo mě, že by mi v tomhle případě měli vlastně zaplatit ještě snídani, ale už jsem nechtěl prudit, tak jsem to nechal být.

Spát jsem jít nemusel, takže jsem se jal hledat wifi připojení. V hotelové brožuře psali, že hotel obsahuje free-wifi, tak jsem ho chtěl zkusit, že bych alespoň za rozumné peníze zavolal tetě, že přijedu ještě "trochu" později. Wifi sice byla, ale připojit se nešlo. Recepční k tomu poznamenal, že skutečně nefunguje, fungovat v dohledné době nebude a že mám využit internetovou kavárnu ve spodním patře. Kavárna spočívala ve 2 počítačích, na kterých běžel nějaký program znemožňující normální práci (widle :) a chtěli za to $3 za tuším čtvrt hodiny. To jsem odmítal zaplatit a, protože kolem nikde nikdo nebyl, zkoušel jsem najít volný ethernetový kabel. Hardwarově zabezpečené to tam ale měli na výbornou, protože se k žádné zásuvce ani kabelu dostat nedalo, aniž bych musel něco přestřihnout nebo rozbít. Takže jsem toho nechal a šel na pokoj hledat nezabezpečené wifiny.

Bohužel zabezpečení hotelových wifi tam mají na lepší úrovni než my a tak jsem nic použitelného nenašel a to jsem prošel 4-5 různých sítí. Zkoušel jsem to tedy ještě venku. Obešel jsem blok a našel na telefonu jednu použitelnou, nezabezpečenou wifi. Zkusil jsem přes ní tedy zavolat na fring testovací službu a vypadalo to, že by se přes to teoreticky dalo zavolat, když se nebudu moc hýbat. Bohužel konstelace kodeků mi nebyla nakloněna a tak byl hovor nepoužitelný. Co se holt dalo dělat, musel jsem utrácet další peníze za telefon. Celkem jsem to spočítal za ten den na více než 500 + 3 kB dat, na která jsem se při experimentování s telefonem omylem připojil. Holt každá sranda něco stojí.

S wifinou jsem tedy neuspěl a navíc jsem si tím experimentováním s wifinou skoro vybil notes. Napájecí šňůru s americkým konektorem jsem samozřejmě nechal doma, takže jsem musel vymyslet, co s tím. Nejdříve jsem přemýšlel nad nějakým ryze profesionálním řešením s holými dráty a nemalou šancí na podpálení celého hotelu, ale pak jsem si vzpomněl, že jsem v místnosti s internetovou kavárnou viděl "international adapter". Ten naštěstí fungoval, takže jsem si ještě zahrál 2 hodiny karty, šachy a jiné hry, které jsem na počitači našel.

Spát jsem šel asi v půl 10. jejich času, tedy asi v půl čtvrté našeho. Postel tam měli skvělou, takže jsem se vyspinkal skutečně do růžova. Ráno na mě ale čekalo rozhodnutí, zda mám větší hlad, než je cena $15 (cca 225 Kč) za snídani. Nakonec vyhrál hlad, takže jsem si šel dát "Classic breakfast", který obsahoval mastné bramborové kostky, mastnou omeletu, mastné tousty a trochu zeleniny. Nevím, jak tohle může někdo k snídani jíst, ale měl jsem takový hlad, že jsem to celé snědl a ještě vypil 2 hrnky kafe. Ještěže tam mají také "free refil", jako v USA. Po snídani jsem si sbalil svých 5 švestek a odhlásil se na recepci. Na letiště jsem vyrazil raději už v 10, protože jsem už nechtěl řešit nic ve spěchu a navíc wifi stále nefungovala, takže co tam.

Na letišti jsem si opět vystál parádní frontu u check-inu, kde mi dali palubní lístek a 2 formuláře pro imigrační. Jeden už jsem měl vyplněný z předešlého dne, druhý, strojově zpracovávaný, jsem vyplnil podle bratrových instrukcí jejich formátem číslic. Kupodivu jsem se tam spletl jenom jednou, kdy jsem musel klasickou jedničku opravovat na jejich přiblblou svislou čárku, ale jinak v pohodě.

S vyplněnými papíry jsem prošel nějakou předběžnou kontrolou, odevzdal kufr na nějaký pás, který vypadal, že končí rovnou ve spalovně a šel k rentgenu. Tam jsem musel klasicky odevzdat vše kovové, ale jako novinku po mě chtěli se i zout a boty také prohnat rentgenem. Wow. Následovalo imigrační, kde se mě nějaký Pedro vyptával na různé kraviny, hlavně kolik s sebou vezu peněz. Odpověděl jsem, že hodně, tak mě nechal jít. Takové teď ve státech potřebují ;)

Dále následnoval přesun z terminálu 3 na terminál 3, ale z 2. strany autobusem. Kecám, bylo to o budovu vedle, ale stejně by se tam imho dalo pohodlně dojít pěšky. No nevadí. Přijel jsem do odletové haly, kde ještě čekali lidi na let do NYC-JFK, který měl letět v 11:40, ale nakonec letěl v +/- 12:00. Začínal jsem být celkem naštvaný, že mě předchozí den nepustili u check-inu, když jsem přišel 45 minut před odletem.

Zde jsem měl konečně chvíli čas, tak jsem zkoušel opět své štěstí s wifinou. Poskytovatelé tam byli 2, ale oba nabízeli pouze dlouhodobé připojení za ceny přes $10, což se mi dávat nechtělo. Zewloval jsem tam tedy asi hodinku, než přiletí náš let v 13:05. Ten taky skutečně přiletěl a dokonce na čas. Nechtělo se mi tomu věřit.

Let YYZ-JFK

V nějakých +/- 13:05 nás pustili na přistávací plochu k letadlu a nechali nás nastoupit. Seděl jsem v řadě 9, sedadlo D, což bylo skoro vzadu a u okna. Celkem tam bylo 50 míst, z nichž nějakých 44 bylo obsazených. Personál tedy začal řešit, co se zbylými místy a nakonec přizval 3 další cestující z jiného letu. To už bylo nějakých 13:20. Pak přizval ještě další 3, z nichž 1 se začal strašně rozčilovat, že nemá kufry a že je chce s sebou. Po další asi čtvrthodině se mu povedlo personál ukecat a kufry mu přivezli. V tu chvíli jsem se pěkně vytočil, protože se ukázalo, že pravidlo Delta Airlines, že check-in musí být hodinu před odletem je naprosto zcestný, když ještě 15 minut po plánovaném startu lze řešit zavazadla, natož cestující.

Pak jsme odstartovali. Chvílemi jsem měl pocit, že se ložiska v motorech musí každou chvili rozpadnout, protože při určitých otáčkách vydávaly skutečně zvláštní a velice hlasitý zvuk. Nakonec ale vydržely až do cíle na JFK, i když cesta nakonec končila místo ve 14:05 skoro v 15:00, protože jsme nad JFK museli ještě notnou chvíli kroužit, než se našla volná runway.

JFK

Na JFK mě čekala 2 překvapení. Prvním a celkem přijemným bylo, že jsem mohl od letadla až na ulici vyjít, aniž by si mě kdokoliv všimnul. Žádné kontroly, žádné fronty, nic. Tím méně příjemným bylo, že jsem na výdeji zavazadel nenašel svůj kufr. A jak jsem zachvíli zjistil, zdaleka jsem nebyl sám.

Čekal jsem tam tedy dál v naději, že se objeví, protože na tabuli informující o tom, která zavazadla se mají na výdejním páse právě nacházet, stále svítil náš let. Po zhruba hodině ale náš let zmizel a kufry stále nikde. Na reklamacích se během té doby vytvořila velice dlouhá fronta, kde bylo 90 % lidí z našeho letu. První oficiální informace o tom, že kufry možná zůstaly v Torontu jsem přestál v klidu, protože týpek za mnou říkal, že je tu viděl nakládat. Další oficiální informaci o tom, že tedy nejsou v Torontu, ale že nevědí, kde na JFK hledat si týpek z reklamací mohl odpustit, protože to už jsme tam všichni stejně věděli.

Nakonec vylezl borec potřetí, že už tedy tuší, kde jsou, že asi budou na jiném terminálu. Naštěstí v tu chvíli přiběhl jeden cestující, že už ví, kde jsou naše kufry, že jsou na terminálu 3 (my byli na T2), takže jsem si tam došel a konečně mohl užít, že jsem konečně dorazil. Strejda už v tu dobu kroužil kolem letiště, takže bych mohl pouze vylézt ven a odchytit ho, což jsem ale nevěděl, protože signál na letišti nebyl z nejlepších, takže SMSky chodily spíše sporadicky. Nakonec jsme se ale našli a všechno dobře dopadlo. I když to místo 12 hodin trvalo 34.

Podstránky