USA.QeX.cz

Roadtrip začíná

Cesta na letiště

Budík zazvonil ve 4:10 ráno. Vstali jsme a připravili se na cestu. Mezitím jsem potkal strejdu, který už byl tou dobou připravený. Naložili jsme kufry do auta a vyrazili směr Philadelphie. Cesta ubíhala docela dobře, na letišti jsme byli dle plánu kolem šesté, dvě hodiny před odletem.

Strejda zastavil u terminálu 1 u prosklených dveří s nápisem "Frontier", se kterým do Denveru poletíme. Vyskládali jsme kufry z auta, rozloučili se a zapluli do letištní haly.

Letiště PHL

Protože jsme již byli elektronicky odbavení a tudíž nám stačilo vyřešit kufry, nešli jsme se postavit do hada k přepážce, ale hledali jsme nějakou přepážku, na které bychom dostali ten cár papíru na kufr a mohli jít rovnou na security. Něco takového jsme našli, ale lidi, co tam dávali kufry, už ten papír na nich měli. Tak jsem se zeptal obsluhujícího černocha, který mi řekl, že tak jako tak musím odbavit kufry a musím tedy do fronty. Tak jsme si tam stoupli.

Dlouho se nic nedělo, vypadalo to, že ještě vůbec nezačali odbavovat. Tak jsme čekali. Pak se konečně něco začalo dít a fronta postupovala docela rychle, zejména když se pak otevřelo druhá přepážka.

Když na nás přišla řada, přistoupili jsme jako skupina, ale bral nás postupně. Já jsem šel první, můj kufr vážil 38 liber. Dal jsem mužíkovi pas, vytištěný boarding pass a on si všechno zkontroloval a nic moc po mě nechtěl. Po mě šel brácha (a výzvu mužíka, kvůli shodě příjmení), jeho kufr měl o něco méně, i když byl větší. Třetí šla Milka se svým čtyřicetilibrovým kufrem, taktéž bez problému. Nakonec nás poslal na gate 14A, ale nejprve po schodech nahoru na security. Tak jsme šli.

Tam nás čekalo překvapení v podobě dlooouhého hada lidí. Chvíli jsme nevěřili, že stojíme správně, ale pak jsme se dostali k černošce, která kontrolovala palubní vstupenky a když nás poslala dopředu, bylo jasné, že bohužel stojíme kde máme. Chvíli fronta úplně stála, ale čas od času jsme popošli o notný kus dopředu - vždy, když se otevřelo další místo, kde kontrolovali lidi. Kolem byly cedule, které hlásaly oranžový (druhý nejvyšší) stupeň ohrožení a na toto téma se chvílemi ozývalo hlášení, že jsou zvýšená bezpečnostní opatření, tak ať máme připraveny doklady (photo ID) a palubní vstupenky.

Večer jsem se na Wikipedii dozvěděl, že od 10. 8. 2006 jsou všechny vnitrostátní lety a lety do USA vedeny jako oranžový stupeň ohrožení (High Risk). Takže "no big deal".

Mimoto nás zaujala cedule, která nás upozorňovala, abychom si během security procesu ("screening") odpustili vtípky o bombách, neboť tyto budou brány velmi vážně. Předpokládal jsem, že všudypřítomné kamery budou vybaveny systémem na odezírání ze rtů a tak jsme se podle toho chovali a všechny takovéto narážky patřičně česky opsali ;-)

Byli jsme přiřazeni do jedné z front a po chvíli jsme se dostali až k člověku, který kontroloval doklady. Vůbec ho nezajímala identifikace v pasu, pouze si našel vízum a zkontroloval všechno možné. Proces vypadal velmi důležitě, ale v podstatě o nic nešlo a tak jsme se všichni tři přes kontrolu totožnosti dostali bez sebemenších potíží.

Před scannerem jsme viděli, že se všichni zouvají, alespoň v naší řadě (v těch ostatních mělo několik lidí boty) tak jsme se (někteří z nás poprvé ;-) na letišti také zouvali a boty nechali prozářit paprsky X. Spotřeboval jsem dva plastové nádoby na předměty, do jedné přišel notebook, do druhé boty, peněženka a bunda. K tomuto jsem rentgenem posílal ještě batoh, takže nakonec jsem měl na druhé straně co dělat, abych to všechno dal dohromady. Oproti standardu po nás chtěli i palubní vstupenky, které jsem ale měl opět schované v batohu.

Když hned za mnou prošel brácha, obsluhující paní řekla "both clear", což mi připadlo jak když SWAT čistí opiové doupě a právě zkontrovali dvě místnosti :) Čekali jsme na Milku hned za rentgeny, ale jeden z pracovníků odtamtud vyháněl nějakého pána, tak jsme se zdekovali také. Milka prošla v pohodě a když jsme se za pár minut o kousek dál zkompletovali, hned jsme se vydali do obchodu se suvenýry z Philadelphie. Koupili jsme si malý Liberty Bell za $2.11, nic dalšího zajímavého ke koupi tam nebylo. O kousek dál jsem nalootoval pár letáků o letišti.

Na gate jsme došli za chvilku, ale protože jsme měli ještě dost času, po návštěvě WC jsme se na můj návrh vydali prozkoumat zbytek terminálu. Urychlili jsme si cestu travelátorem, který byl hned u skleněné stěny směřující do veřejné oblasti. Přímo před námi bylo od stropu spuštěno hejno ptáčků ve tvaru letadla, přičemž na každé skleněné výplni bylo v jedné linii vedle sebe vyobrazeno několik siluet různých ptáků včetně anglického popisu. Znali jsme tak každého pátého.

Došli jsme úplně na konec, ale nic zajímavého tam nebylo a tak jsme se vrátili. Když jsme přicházeli ke gate, začal boarding a tak jsme se rovnou postavili do fronty. Odevzdali jsme kus palubní vstupenky k tomu určené a vystáli frontu v nástupním prstu před vstupem do letadla. V prstu těstě před nástupem do letadla bylo vyrovnáno asi pět složených kočárků, což nevěstilo nic dobrého.

V letadle

Frontier Airlines se vyznačuje tím, že na ocase každého letadla ze své flotily má vyobrazeno nějaké zvíře. Tím naším byl/a Erma, albínská fretka s hnědýma očima („DEW“ - Dark Eye White Ferret) bílý hranostaj (N949FR). Jméno bylo na pravé stěně hned za vchodem do letadla.

Naše místa byla téměř vzadu. Když jsme procházeli letadlem, viděli jsme nejprve do kokpitu a pak v kabině děti všeho druhu. Pár z nich se již začalo hlasitě projevovat. No, to jsem zvědav na naše duševní zdraví po přistání ;-) Vypadalo to jako když se kus mateřské školky vydá na výlet do Denveru :( Všimli jsme si také, že celý trup je turistická třída a že na opěrce hlavy každého sedadla je displej.

Usadili jsme se a prozkoumali displej. Vertikální otvor napravo od něj s vyobrazením kreditní karty nevěstil nic dobrého :) Nakonec jsme zjistili, že za $5.99 je možné zaplatit si televizní vysílání s docela zajímavou nabídkou kanálů, za poněkud větší peníz byly k dispozici filmy na přání. My jsme se ale spokojili s promítáním upoutávek, údaji o letu, mapě a výhledem z okénka.

Pilot nás ještě při boardingu přivítal, řekl, že let bude trvat 3 hodiny a 25 minut a venku je 62°F. Po chvíli bylo oznámeno, že byly zavřeny dveře a že zahajujeme popojíždění. Dojeli jsme na dráhu paralelní s runwayí a čekali a čekali. Za drahnou dobu se ozval kapitán, že toto je v Phile ráno normální, že jsme 12. v pořadí a že bychom mohli startovat za 12 - 15 minut.

Let do Denveru

Po 20 minutách jsme konečně žhavili motory, vyrazili vpřed a za chvíli i nahoru. Vystoupali jsme do letové hladiny a objevil se palubní personál s pitím. To bylo v ceně a tak jsme si dali každý jednu plešku. Já měl Canada Dry - Ginger Ale, brácha a Milka Sprite.

Během letu jsme sřídavě podřimovali, koukali z okýnka, fotili, hráli piškvorky, povídali si a tak. Letadýlko na mapě vůbec, ale vůbec nepostupovalo. Postupně se krajina pod námi měnila ze zemědělské na vyprahlou. Přelétali jsme letiště v Cincinnati (KCVG).

Pak jsem šel na "lavatory" a když jsem se vrátil, u okýnka seděla Milka. Pak jsme koukali na kulatá políčka a rovné silnice kam až oko dohlédne. Nicméně nakonec jsme se dočkali a začali sestupovat do Denveru.

Po přistání a narolování k chobotu jsme se postavili jako že půjdeme, ale způsobní američané vždycky nechali vystoupit všechny před sebou. My ale nejsme američané ;-)

Letiště Denver

Hned po výstupu jsme narazili na skupinu lidí, kteří evidentně čekali na cestující. Podivné bylo, že jsme ještě ani neměli kufry.

Milka šla na WC (jako jediná nebyla v letadle) a tak jsme s bráchou okouněli. Ceduli "baggage claim" jsem měl vždycky spojenou s reklamací zavazadel, ale po projití pomalu celého výstupního prostoru jsem zjistil, že tento výraz je použit i pro vyzvednutí zavazadel jako takových.

Sjeli jsme po eskalátorech do spodní části, kde byla velká hala se spoustou dveří po obou stranách. Hned za pár vteřin jsm e zjistili proč - obsluhujícím dopravním prostředkem byl vlak bez řidiče. Jízda byla zajímavá, i když trochu připomínala pražský autobus na lince 107 ráno cestou na Suchdol.

Po výstupu jsme už ocela snadno našli výdej zavazadel. Nejprve jsme ten náš přešli, protože na každém pásu byla zavazadla z několika mnoha letů, přičemž seznam byl tak dlouhý, že se nevešel na jeden displej a po nějaké době se přepínal. Zaujal mě dopravník na rozměrná zavazadla, kterými v zimním období budou bez pochyby lyže a snowboardy, neboť z Denveru je to do vyhlášených lyžařských středisek jako Veil nebo Aspen pár desítek mil. Když jsme se vrátili ke správnému pásu, naše kufry se objevily prakticky okamžitě. Posbírali jsme je a vyrazili hledat National Car Rental.

Měl jsem za to, že tam bude nějaký maník s cedulý s mým jménem, ale nevypadalo to že by se tam někdo takový nacházel. Místo toho jsme viděli jejich úřadovnu, nad kterou byla velká cedule, že klienti s rezervací mají rovnou nastoupit do připravených autobusů. Tak jsme vyšli ven a uviděli, že jeden takový zrovna přijíždí. Pospíšili jsme si a stihli ještě ten před ním.

Řidič autobusu nám pomohl s kufry do autobusu a naskládal je do připraveného stojanu. Zaujmul jsem místo přímo u řidiče a po chvíli jsem vyrazili na druhé parkoviště, kde jsme nabrali další zájemce o půjčení vozu. Mezi nimi byl i postarší manželský pár, se kterými se brácha začal bavit a po chvíli přišla řada na mě. Dozvěděl jsem se, že byli v ČR, znali Prahu, Karlovy Vary i Český Krumlov. Paní mi povídala, že si dali v restauraci jídlo, které dělala její babička. Samozřejmě se zeptali na náš pobyt v USA a na má studia, díky čemuž se mi do rukou dostal mininotebook Asus Eee. Vypadá fakt rozkošně, ale nevím jestli bych za svůj vymazelný měnil...

Půjčení auta

Byli jsme vysazeni hned u kanceláří a opět nám pan řidič pomohl s kufry z autobusu. Zašli jsme do klimatizované místnosti a po chvíli se dostali k přepážce.

Podal jsem paní vytištěný rezervační formulář a ona začala bušit do počítače. Vyžádala si řidičáky a začali jsme upřesňovat podmínky. Přidání mě coby třetího řidiče by mělo jít a také do Kanady je to v pohodě. Dle amerických zvyků napsala špatně datum narození Milky, takže systém vrátil věk po 25 let, ale v zápětí jsme to upřesnili. Ještě nám nabídla, jestli chceme zůstat u Intermediate typu vozu a pak se zeptala, zda nechceme Intermediate SUV. To jsme odmítli, protože má vyšší spotřebu, což paní vyvracela. Ale náš zákazník náš pán :) Pak poprosila kreditní kartu, kterou brácha (coby primary driver) obratem podal. Po pár vteřinách začalo být horko. Předtím jsme se totiž nikde nedozvěděli (a pokud se spolužáci zmiňovali, tak jsem na to zapomněl), že na kartě musí být limit pokrývající celé půjčení vozu, tedy v našem případě $1950.00 což je nějakých 30 000 Kč, ale na studentské kreditce je pouze polovina. Oháněli jsme se tím, že nám bylo řečeno, že je možné část doplatit v hotovosti na konci, protože za vozidlo se platí až po vrácení. Paní ale tvrdila, že to takhle není možné, že depozit v hotovosti lze pouze pokud se auto vrací na stejném místě. Zeptala se, zda má zajít za managerem a my samozřejmě souhlasili.

Vrátila se s nepořízenou a pak zkusila odebrat druhého řidiče a změnit typ vozu na Compact, ale ani to nepomohlo. Pak zašla za managerem podruhé a vrátila se s tím, kolik teda máme na kartě. Brácha říkal, že tak $950.00 a nakonec jsme $1000.00 dali hotově (od Milky jsem pak jejích 330 dolarů dostal) s tím, že je to přeci jen bráno jako depozit, který se nevrací, pokud se s autem něco stane. Nezbylo nám nic než souhlasit a ještě mě paní upozornila, že vzhledem k nízkému limitu nedoporučuje další navyšování ceny v podobě přidání třetího řidiče. Pak vytiskla několik papírů, které brácha podepsal a byli jsme posláni na parkoviště.

Tam stál černoch, která nás poslal vybrat si ze tří posledních Intermediate. První byl bílý Dodge Avenger, druhý Chrysler PT Cruiser a třetí tmavý Pontiac. Brácha už z dálky vybral Avengera, ale mě se spíše líbil ten Pontiac. Prolezli jsme je.

Cruiser měl pouze manuální řazení a jediný Avenger měl tempomat. To rozhodlo, ale již tou dobou se k Intermediatům začali trousit další zájemci a než jsme vyzkoušeli, jestli funguje cigaretový zapalovač, byl Avenger posledním autem v Intermediatech. To jsme měli docela kliku. Nainstalovali jsme TomToma a prozkoumávali interiér. Avenger stál na parkovacím místě D111 a na tachometru mu svítilo ujetých 23 387 mil.

Přemýšleli jsme, zda máme někomu hlásit, co jsme si vybrali, ale nikdo to nedělal, tak jsme nasedli a vyrazili. Bylo nám divné, že jsme nikomu nehlásili, co jsme si vzali za auto, ale z tohoto omylu jsme byli vyvedeni hned posléze, když jsme přijeli k výjezdu z parkoviště, osázeném několika budkami se závorami. Tam jsme předali doklady k autu i řidiči, po zaevidování nám byly zase vráceny, a vyrazili jsme.

Zahnuli jsme doleva na E 78th Ave a připojili jsme se na hwy Pena Blvd.

Denver

TomTom nás navigoval na Colorado Springs, ale Milka trefně dodala, že bychom nejprve měli navigovat do Denveru. To byla věcná připomínka, ale naštěstí byl Denver stejným směrem.

Po sjetí z Interstate 70 jsme se hned dostali do zácpy na I-25. Projeli jsme kolem výškových budov a zaparkovali u Burger Kinga (1010 W Colfax Ave) na oběd. Dali jsme si Double Whopper Menu, já King size, brácha standard a Milka Whoppera Juniora. K pití bohužel netočili Root Beer, tak jsem se spokojil s Dr Pepperem, který mi ale začal chutnat až po následném zředění Cherry Coke. Naše útrata byla $12.73.

Pokračovali jsme po Kalamath St. a W 6th Ave Fwy zpět na I-25. Několikrát jsme byli naváděni pryč z Interstate, i když to tak být nemělo, takže bylo nutné najíždět zpět.

Cesta do Colorado Springs docela ubíhala. Krajina byla jiná, než jsme byli zvyklí a všude bylo něco k vidění. Navíc v přihrádce Avengeru jsem objevil manuál, takže jsem se jak studovat, co nám všechno auto může nabídnout.

Avenger je ročník 2008 (bohužel jsem se zapomněl podívat na plaketu, kdy přesně byl vyroben) a kromě tempomatu a klimatizace má nad přihrádkou druhou (která nemá být kvůli airbagům otevřená během jízdy), do které klimatizace ústí a tím může chladit svůj obsah - nejlépe plechovky, na které je přihrádka vytvarována (4 ks). Na dálkovém ovládání je kromě zamykání a odmykání také odmykání kufru a dálkové startování. Cigaretové zapalovače má dva, jeden klasicky na palubce a druhý mezi opěradly sedadel řidiče a spolujezdce tak, aby byl snadno přístupný cestujícím na zadním sedadle.

Colorado Springs

Colorado Springs je pěkné městečko, u kterého leží hora Chenynne Mountain, ve které se nachází protiatomový kryt vlády USA (NORAD). Horu jsme viděli, ale o najetí k vratům jsme se jako cizinci nepokoušeli.

U města se také na armádní letecké základně nachází centrální systém kontroly satelitního systému GPS.

TomTom nás naváděl zpět do Denveru, ale my jsme si chtěli spíše užít hor a přírody. Projeli jsme přes Broadmoor na US 24. Projeli jsme Manitou Springs a mířili do Aspenu.

Cesta do Aspenu

Projeli jsme kolem cedule "PIKE National Forest TRAILHEAD - Waldo Canyon". Míjeli jsme nejrůznější ranče, např. Wandering Star Ranch (4687). Jeli jsme přes Florissant Fossil Beds National Monument, kde s Milka koupila za 0.30 pohled.

Ve Woodland Park jsme špatně odbočili doprava, měli jsme jet rovně. Ve vesničce Johnson Village jsme těsně před letištěm uhnuli doprava stále po US 24 na vesnici Buena Vista.

Na "neškodných" cestách jsem řídil asi tak půl hodiny, než jsme najeli na větší silnici, kde více hrozilo nebezpeční střetu s rukou zákona, tak jsem to zase předal bráchovi.

V Balltown jsme uhnuli doleva na silnici 82 vedoucí kolem Twin Lakes přes průsmyk Independence Pass do Aspenu. V horách jsme zastavili u kousku sněhu a rochnili se :)

Independence Pass

Vrcholek Independence Pass leží v nadmořské výšce 3 686 metrů nad mořem (12 095 ft). Vyběhli jsme z auta, ale po chvíli se mi z nedostatku kyslíku začala slušně motat hlava. Kochali jsme se výhledem na okolní hory. Pak jsme se vrátili do auta a sjeli dolů, do Aspenu.

Aspen

Už bylo k večeru, tak jsme udělali několik fotek, nakoupili pohledy a proviant v City Marketu (711 E Cooper Ave) a dojeli k zavřenému infocentru. Tak jsme se rozhodli dojet někam k odbočce do Rocky Mountain National Park, kde bychom se ubytovali na jednu noc. Z Aspenu jsme se vydali po E Main St. a silnici číslo 82, vedoucí na severozápad.

Projížděli jsme mnoha ukazateli na zimní střediska, bohužel už bylo moc pozdě na muzeum lyžování v obci Vail. Nejdříve jsme natankovali, stálo to $54.50.

První nocleh

Ubytování jsme našli až těsně u odbočky v motelu Super 8 v Georgetownu, kousek od Denveru za $76.10 pro tři na jednu noc, se snídaní a Wi-Fi. Máme pokoj 128.

V 6:30 zítra bude snídaně a hned potom razíme na sever do parku Rocky Mountains a dále na Mt. Rushmore.

Jinak časový posun je tady na Středozápadě oproti ČR -8 hodin.

Podstránky