USA.QeX.cz

Ráno jsme vstávali po osmé, ale tentokrát jsme měli ubytování bez snídaně. Nechal jsem klíč na recepci (tentokrát jsme neměli kartu ale regulérní klíč) a tam nikdo nebyl, tak jsem ho přidal k ostatním odevzdaným klíčům do žlábku pod okýnkem.

Nasedli jsme do auta a vydali se do Detroitu. Hlavní zastávkou mělo být Fordovo muzeum, které otevírá v půl desáté dopoledne.

Fordovo muzeum
Detroit
Do Kanady
Do Toronta
Toronto
Noční Niagáry

Fordovo muzeum

Na parkoviště jsme přijeli ve slušném předstihu, ale muzeum už bylo otevřené, tak jsme šli. Koupili jsme vstupenky, přičemž nám bylo odpuštěno $5.00 za parkování (prý pššt :) Chvíli jsme čekali na otevření muzea, ale protože bylo otevřeno, brácha zavelel a šli jsme. Byl nám utržen útržek vstupenky, takže jsme mohli vplout mezi expozice, kde tou dobou (samozřejmě) ještě nikdo nebyl a tak máme parádní fotky bez lidí.

Muzeum je ooobrovskéé a zahrnuje i další budovy (které nebyly v našem základním vstupném). Kromě samozřejmých aut značky Ford (mj. limuzína, ve které byl zastřelen prezident Kennedy) jsou v muzeu k vidění i významné automobily jiných značek (třeba VW Brouk), letadla, lokomotivy, nábytek, stroje, vývoj elektroniky, expozice čokolády, americká historie (segregace, autobus, židle apod.). Já jsem se držel Milky a brácha šel sám kudy chtěl.

Strávili jsme tam přes 3 hodiny, ale dal by se tam v klidu strávit celý den. Když už byl čas se sklízet, poslal jsem SMS bráchovi, že na něj čekáme u východu. Chvíli jsem ho hledali po muzeu, ale nakonec to dobře dopadlo. Prošli jsme ještě kus muzea ve třech.

Detroit

Pokračovali jsme do Wal-Martu, nakoupit zásoby na cestu do Kanady, kde je teď pro nás draho, hlavně pití a něco k večeři. První Wal-Mart, na který nás navedla GPSka, měl zatlučené dveře (že by krach?) tak jsme museli hledat alternativu.

Po nákupu ještě brácha navštívil Subway a pořídil jednoho "footlonga".

Bylo ještě nutné dotankovat plnou. V první benzínce neměli nic na odhmyzení skel, záchody ani tam nefungovala karta, v té druhé pouze fungovala karta, tak jsme nabrali. Ale přes čelní sklo se rozhodně fotit nedalo.

Do Kanady

Dojeli jsme skrz rozvrtaný Detroit až na hranice s Kanadou. U budky jsme řekli, že jedeme na Niagáry, že se ještě dneska vracíme do USA, že nebudeme přespávat v Kanadě, že vezeme dohromady asi $1500.00, že auto je půjčené. Dostali jsme modrou kartičku, že máme dojet na "customs and immigrations".

Tam nám řekli, že máme vystoupit a pak nám s baterkou v ruce prolezli interiér, koukli do kufru a do motoru. Mezitím se nás jedna paní v uniformě ptala na prakticky stejné otázky, navíc chtěla vědět kdo kolik má asi u sebe peněz.

Nakonec nás poslali do budovy na imigrační. V čekárně seděla spousta černochů, kteří vypadali, že tam sedí už dlouho a tak jsme se začali obávat o svůj plán. Naštěstí hned když volali "next" nám paní od těch černochů řekla, že asi myslí nás, a tak jsme šli. Všichni tři naráz. Tam nás čekala dlouhá série otázek včetně zopakování finanční situace, odkud a kam jedeme, co děláme v oblasti Michiganu, jaký byl náš itinerář (který jsem popsal od Denveru až na hranice), čím se živíme a kdo hradí naši cestu, jak dlouho budeme v USA, jaký byl náš hlavní důvod cesty do USA atd atd.

Když došla řeč na ty Niagáry, vyšlo (po dotazu, jestli víme, jak je to daleko) najevo, že tak nějak vytušili, že chceme přes tentýž přechod zpátky, přičemž na Niagáry je to takové 4 hodiny jízdy a na přechod jsme dorazili ve dvě. Když jsme řekli, že chceme pak do Buffala, prohlásila, že teď to dává mnohem větší smysl. Možná to byl hlavní důvod, proč nás poslali na imigrační, možná jsme prostě pouze na začátku najeli k člověku, který to moc hrotí. Na každý pád od 31. ledna 2008 už občanům USA nestačí pouze občanka a k návštěvě Kanady potřebují klasický pas, přičemž se doporučuje vyhradit si na přechod hranic 30 a více minut. My tam strávili něco přes půl hodiny.

Nakonec jsme každý do pasu dostal razítko, další razítko přišlo na tu modrou kartičku, kterou jsme měli odevzdat uniformám u našeho auta. Tam stáli jiní, kteří se po zkouknutí kartičky zeptali, jestli nám už někdo prohldával auto. Řekli jsme že samozřejmě a oni na to že tedy můžeme jet. Tak jsme jeli.

Do Toronta

Cesta do Toronta. Příjemné bylo použití metrické soustavy, kdy rychlost i vzdálenost byly v kilometrech (bohužel tachometr auta ukazoval hlavně v mílích, ještě že GPSka byla nastavena na kilometry), ale limit max 100 km/h na dálnici byl dost hořký. Minuli jsme cedule s pokutami i s přepočtem že 60 mph = 100 km/h.

Zastavili jsme se u benzinky, kde byl i fastfood Wendy's (přes 6.00 CAD za menu).

Před Torontem jsme dorazili do pomalu jedoucích / stojících kolon, kvůli rekonstrukci dálnice.

CN Tower v Torontu

Pak se na obzoru objevil CN Tower a Toronto se blížilo.

Toronto

Zaparkovali jsme za $10.00 USD na neomezeně dlouho asi pět minut chůze od věže.

Horní vyhlídková plošina

Spodní vyhlídková plošina

Glass Floor

Došli jsme na CN Tower a nejprve zahučeli na záchod. Pak jsme došli k pokladnám. Zaplatili jsme za vyhlídku, Glass Floor a Sky Deck. Ve frontě nás nečekaně opět fotili. Rychlovýtahem jsme vyjeli do xy metrů (xy. patro). Pod vyhlídkovým patrem je další patro, kde je glass floor a nezasklená vyhlídka. Potom jsme čekali na Sky Deck, kde jsme skejsli kvůli západu slunce. U východu byly suvenýry, jako vždy ty hezké byly strašně předražené. Proto jsme po chvíli odešli s prázdnou.

Tou dobou byl Sky Deck ještě nejvýšší vyhlídkovou plošinou na světě. Poté převzala toto prvenství vyhlídka na Shanghai World Financial Center.

CN Tower večer

Když jsme vyšli ven, koukali jsme, jak je věž úžasně nasvícená. Hýřila všmi barvami, i když se po chvíli "přepla" do takové sterilní fialové.

Cestou k autu jsme minuli pár javorů a díky nápadu Milky máme doma dodnes zarámovaný originální „Toronto Maple Leaf“ ;-)

Odjezd směr Niagara Falls.

Noční Niagáry

Niagarské vodopády v noci. Zaparkovali jsme nedaleko Skylon Tower, samozřejmě zdarma. Došli jsme k americkým vodopádům z kanadské strany, pak ke kanadským. Poté jsme se vrátili zpět k autu.

Přechod hranic. První dotaz při přebírání pasů byl, kde jsme vzali auto. Pak auto obešel zezadu, aby si zjistil SPZ, pak kouknul do pasů a položil pár přátelských otázek. Pověděli jsme mu o našem roadtripu a on na to "good for you" a celkově se k našemu výkonu postavil obdivně. Bylo to v takovém duchu "vítejte doma" a musím připustit, že to byl nejpříjemnější vstup na území USA.

Ubytování. Econo Lodge "sold out". Teď jsme v hotelu xy. Bohužel tu nemají Wi-Fi internet. Do postele jsem se dostal v půl třetí, to už brácha i Milka skoro hodinu spali.